EZT: Honem chrte, vyvrať to!

 

 

Srpen 18

 

(Věnováno O. M. + M. Č. + P. G.)

 

Vídat to v ulicích.

Jak syčící motýl zmaru

(tam dole, kde nic není...)

proplouvající sny a můrami.

Proplouvám Tvejma rukama,

odlupuji mozkovou kůrou ze stromů;

seškrabávám mízu;

hledám v ní larvy plný strachu…

Kafe teď pít nemůžeš, jenom čaj a/nebo vodu,

říkají mi… mají pravdu.

Kafe bych opravdu neměl…

Doktor s tím ovšem problém neměl.

Nevím. Kup mi po cestě jedny Camelky i zapalovač.

Dík. Tvůj… nepodepisuji se…

Ano, znovu jsem v tom

špitálním spletenci,

(rány do zvonu!)

krankenhaus v pavučině ztracenej…  

jak odtud, do hajzlu, pryč?

Je to jak žiletkou po kostech…

Nekončící past, z níž není úniku.

Čas se vleče. Jak svorky na očích,

jak čepel řezající do žeber. Past!

Cvrčci, cvrčci, za okny cvrčci…  

děti noci se probouzejí… anebo…  

Bůh z vašeho potu,

dusivých chorobných kanálů...

Špitál je jako les.

Špitál, to je svět ve světě. /Jajn/

Nacpali ti do ptáka vatový tyčinky.

Už ses neusmíval.

Doktorský buzerace jsou prej jen na oko.

Ranní ptáci míjeli se s jiskrami vycházejícího slunce,

popíjel jsem hořký čaj a cítil chvění...

Narval jsem si do huby celý pomeranč,

šťávu vycucal a zbytek vyhodil,

podobně jak jste to vy udělali se mnou. Kyselina.

Připadáš si, jako když v tobě běží letecký motor

ale nemůžeš s tím co dělat.

 

Však víš, v průvanu těch nekončících dnů…  

otevřenejch oken, očí… ach…

probírám starý vzpomínky…  

vylézám ze svý šnečí ulity…

 

Vypadáš odpočatě.

Utlumeně.

 

 

 

 

Mé sny

 

Mé sny – nevyvedená cesta

po hřbetu

div/n/ýho motýla –

hada obřího zlořečení...

příkladná soulož

na zadním sedadle

myšlenek

 

Rozdrásaný řetězy narážející do

invalidního vozíku

v posledním patře

mozkovýho hotelu

 

 

 

 

× × ×

 

Všechno je jen povzdech –

mráz a ten páchnoucí dech

všemožnejch

dnes už nemožnejch

ech – pálivý žár –

– kopřivou

bičovaný záda

– pomíjivý jako

otisk kočičí

tlapy ve sněhu

 

/ feat. Tereza z Lesa

 

Jihne srdce

vší tou zhýralostí

obláčky mlhy

se nad hladinou

vznáší...

A v hlubinách

se vaří krev

jen vybublat,

prorazit tu mříž...

Nech!

 

 

 

 

 

Reminiscence

 

v okně jsme kouřívali

i v prosinci, když na ulici

mráz a v televizi jen šumění...

programy rušeny vánicí,

nezvaným sněhem, deštěm.

„máš rád bylinkový čaj?“

a ty sis potáhl z cigarety

o něco silněji...

to bylo v Židenicích,

nevytopený pokoj,

kamna nefungují.

šílenej chlap nad námi

vařil perník,

když mu to bouchlo,

přijela záchranka, přežil to...

„kuřte pouze tabák balenej

v přírodním papírku,“

tys ho neposlouchal...

nikdys ho neposlouchal,

nač taky?

„je to kretén!“, říkávals...

...ale bylo to zajímavý,

samý ty průsery; tahy...

zima... každodenní

ranní boj o teplou vodu,

(většinou netekla)

rozbitá pračka

a další ještě větší

průšvihy... bylo to divoký...

(a klíčky ve Svitavě...

to bylo v únoru...)

(I. S. po tom všem vrhla...)

asi je to teď kloudnější

asi jsme oba kloudnější

bůhví... co však teď?

opět zima, snad lepší

než ta loňská... to se uvidí.

prvních 8 dní prosince za námi

nic moc se v podstatě

nezměnilo...

jen místo a čas, to je jasný

a samozřejmě my

(to je taky jasný – všichni se mění)

možná je to tak dobře.

a co bude dál?

posledních

8 dní prosince před námi.

Jeden veršotepec o jedný veršotepkyni

 

(Věnováno básníkovi Gerneschovi)

 

Mně se začaly

její básně líbit,

až začala vyvádět.

A jak začala vyvádět,

tak jsem ji poslal

do prdele.

 

 

 

 

 

DNO DNA – DO DNA

 

(Věnováno Markovi Sobolovi a Lubošovi Vlachovi)

 

I.

 

Jedem,

stoprocentně TO vím

že dnes je nějaký podzimní den

Prší už od rána

mne bolí hlava

na které mám svoji černo-bílou

čepici

nesundávám...

Nikdy bych nechtěl být

s tolika lidmi

v jednom vozu

Mám rád svůj klid/ně

mne pověste dolů hlavou

za uši přichytněte

kolíčky na prádlo

a neřešte mne

(Nešetřete!)

už hlava bolet nebude

ani smýtko prachu

na mém očním výčku

vytahaném

Nezbude

pro další generace

ani kousek zeleně – silné

Té nejlepší kterou

kdo kdy měl

jsem ji rád

do morku kostí

ho srala ale to už tak je –

každý se občas nalévá

každý občas inhaluje

do sklenice vodu rozlévá

do plic šedivý dým

kolem údery do bleskosvodu

– do sluchovodu – okovodu

 

 

II.

 

Vyřvávej vyřvávej

supe uřvanej

řvi

slova

nemocný/ch

Řvi a breč a tahej

ho dolů za sebou

do tý hnusný

nuzný díry

(To neřeš, nařež to! Nářez!)

napnutá lana na svý lodi

slovy proudící

bárce mířící

K útesu, ke skále

Skály

Drtivý

Vezmou si daň

další dávku

Tamtu a tamtu

jakoukoliv a kdykoliv

cokoliv jsem prokázal

tahle slova za pravdivá

nejsou lživá

oživla mi pod prsty

zvolávají hulákají

rychle rychle kulomet dej mi

ten teď v týhle chvíli letí

za barákem jenom tupí

tupý neostřený nůž

Tupé děti

je jich tady strašně

mnoho rozflákanejch

na kusy – jako odpadků

Pane bože

to to letí

jednadvacet let

(téměř čtvrt století)

kráčím na ten křivej břeh

jménem demence

dement však pořád

žije, blije

miluje – mutuje

 

 

III.

 

Honem chrte

vyvrať to!,

 

 

IV.

 

První kroky...

jako vždycky...

po hliněné dlažbě;

pískot trubek jako pláč

parníků... lodí...

vyslaných na ne/jistou cestu... smrt!

daleké moře, neoblomné...

tušení ztráty; štěkají

ti psi v podloubí

místního skladiště

na zpracování ryb (smrdíš rybinou!);

kvičí tam ta selata

přivezena tím dostavníkem,

kulometem moří a divokyćh vod;

vody slaví, další mrtvý,

z útesu dolů

hlavou! všichni

v řadě jako

na porážce

připraveni

jako krávy

rozemleti

do konzerv

rozsekáni