Hannie Rouweler: Růže v prosinci

 

 


Jako bych se to naučila od jeptišek

Nemůžu si  pomoct. Jsem vychovaná jeptiškami.
Začalo to ve školce,
jeptiška, na kterou nikdy nezapomenu, měla velkou bradavici na tváři
takovým tím ne zcela vhodným způsobem
pro práci s malými dětmi. Navíc díky obřím chodidlům

vypadala jako člověk jen napůl.
Zlepšilo se to na základní škole. Jeptiška v první třídě

byla přátelská

kričela na mě „Vzbuď se, Šípková Růženko!“
Pořád jsem se dívala ven z oken. Snílkovství, buď to v sobě máte

anebo ne, a to i když jste starší.
A pak čtyři roky internátu, jeptišky, samé jeptišky.
Nejhorší na tom bylo

že už vám všechny ty holky už lezly krkem.
Jak se vyrovnáte s tím, že ve vězení máte jen holčičí kamarádky?
Sdílíte jídelnu, školní budovu, studovny, ložnice, volný čas: pouze dívky.
Kluci mi přišli jako divná stvoření, raději jsem se na ně dívala

z dálky. Naštěstí jsem měla tři bratry

kteří mi do života dali alespoň něco normálního.
Vždycky jsem byla ženou pro ženy. Nevím

jestli to světlá stránka věci. Nicméně si to myslím.
Ale bez mužů by byl svět určitě nudné místo,

přinejmenším já bych se nudila.
Ale můžou zpívat a křičet, nicméně o pár tónů níže.
Raději je mám pod kontrolou. Pod sebou a níže.

 

 

 

 

My a třikrát já

Vyšla jsem ven a vrátila se se sedmi

najednou. Králíci a kočky vešli se mnou dovnitř

v malém procesí, protože v mém obýváku je světlo

a venku se stmívá a vychází hvězdy.
Vevnitř jsem byla zase sama, králíci a kočky vyšli

ven. Venku je tma jak v pytli a oni jsou rádi

sami v tichu dlouhých letních nocí

smrt zvuků a věčná bílá světla

pouličních lamp lemujících ulice. Dokonce detektory pohybu nevydaly ani hlásku

když králíci seděli nehnutě na terase, kočky

skryté pod keřem. My a třikrát já jsme se ocitli

zpátky v neparalelním okamžiku noci

obklopeni tímhle vším. Čísla z hodin. Sdílený čas.

 

 

 

 

22:22

Zase jsme spolu
v tuto pozdní hodinu
hlas rezonuje v jednom dlouhém

Dechu. Jsi vedle mě
na zápraží obýváku.


Ve 22:22 hraje hudba
a to, co je sdíleno násobím
vzpomínkami na tebe.
Postel je skrytá za mnou
vymyšlená v jazyce.

Mluvení a mlčení se překrývá
ve 22:22 jsme si všichni rovni
možná mi to přečteš, jestli zapomenu

že jsem existovala. Já tě zopakuju v gestech,
konverzaci, pozdní procházce, v zahradě.

 

 

 


Růže v prosinci

 

Jsou zakořeněny v chladné zemi, s vlhkými listy
v noční zahradě.
Rudé zimní růže
si užívají dozvuky horkého léta.
Nezohnou své hlavy

po dešťové přeháňce, velké bouři, chladných nocích.
Musím jít ven, znova je vidět
abych uvěřila, že skutečně existují,
tyto přeživší zimy pod hvězdami.

Uvnitř v obýváku je na stole 

vánoční hvězda.
S každým vzdechem upadne jeden okvětní lístek.
Dávám jí vlažnou vodu

se kterou jsou její šance na život větší než jen pár dnů

pohodlí a radosti
které brzy zmizí ve večerním slunci.

 

 

Překlad Jan Rypl a Jana Orlová

 

 

 

Hannie Rouweler (1951)je básnířka a překladatelka žijící v Leusdenu (Nizozemí) od konce roku 2012. Hlavními zdroji její inspirace jsou příroda, láska, ztráta, vzpomínky na dětství a cestování. V roce 1988 debutovala sbírkou “Raindrops on the Water”. Od té bylo vydáno přibližně čtyřicet svazků poezie, včetně překladů do cizích jazyků (polština rumunština, španělština, francouzština, norština a angličtina). Její básně byly přeloženy do dvaceti světových jazyků.