Ivan Jemelka - Nepatřičná

Ivan Jemelka (*1953) časopisecky publikoval v deníku Telegraf, Host , Divoké víno a v měsíčníku Naše kočky. Před několika měsíci začal celkem pravidelně psát pro kulturní a společenský časopis na internetu Dobrá adresa. Absolvoval Vysokou školu chemicko – technologickou v Praze, po revoluci pracoval v Lidových novinách jako parlamentní zpravodaj. Nějakou dobu byl redaktorem v MF Dnes a v Hospodářských novinách. Psal také pro web Česká média glosy, ve kterých si občas dělal legraci z tuzemských novinářů.

.

Jádra

Jsem u Karla. Bydlí až na konci města. V jednom z těch paneláků ze škvárobetonu. V bytě, co má uprostřed koupelnový jádro. Sedíme po tmě v tom jeho obýváku velkým asi jako kabina na trajektu do Splitu. Voknem koukáme do protějšího vokna. Smetákem bys na něj dosáh. Tam, ve stejným kvartýru, chodí sem tam nahá ženská. Taková ta kyjovačka, co je Tichej v šedesátejch vočumoval foťákem . Dobrý. A Karel, že von normálně taky svítí a taky chodí nahej. Jako na revanš. Prej se to ale nehejbe dál. Zhasnou, kouřej, každej ve svým fenstru a čuměj na sebe. Pak jdou spát. Vyprávím to chlapíkovi, co zrovna fotí v knajpě u stanice, za Karlovým barákem. Je to v bejvalý výtopně. Bez voken. Vod stropu visej proutěný košíky. V nich žárovky a vosvětlujou ty všeljaký ksichty. Nejlevnějc vás vyjde panák rumu, povídá ten fotograf. A že ten Tichej je mu blízkej. Že i o von je furt okouzlenej a v ustavičný hrůze. Teď zrovna, že tahle putyka tady a ty lidi tady zmizej navždy. Máte tu z vořechu vylouputý jádro, ale všem je to jedno. Vzteká se a cvaká tím aparátem kolem sebe, jakoby ho něco posedlo.

.

Nepatřičná

Takovej mladej malíř, co se vrátil z Paříže, si v Šikmý otevřel kavárnu. Jako že pro spolužáky z akády. Jasně, že tam může každej. Na stěny pověsil ty svoje vobrazy a do každýho rohu sochu. Hele, z těch rámů a vinglů na tebe leze svět po nějakým karambolu. Chlapi, ženský. Všichni nějak kriplovatý. To těm mladejm nevadí. Vobsluhuje tam toho kumštýře ségra. Prej chce bejt herečka. No, je samá blond lokna, voči z modrýho porcelánu, žádná chudobka. Bílá černoška. Koukneš na ní a postaví se ti. Než si zvykneš, vobčas, když s ní mluvíš, zadrhneš v řeči. Vona se jako za to stydí, ale ne docela. Takže kolem baru je vždycky chumel. Furt ale taková vyplašená. Pak jeden večer najde něčí voči, Až stáhne roletu, ty voči vodvede si domů. Brácha jí pak pokaždý vyhodí a pokaždý vezme zpátky. Vona jako už potom za bar nechce, cejtí se blbě, a přece tam zas je. Pokorná a snaživá, jak špitálská jeptiška, dokavad znova nenajde ty svý voči. A tak pořád dokola. Jednou už ale nepřišla. Napsala dopis. Brácha ho pověsil mezi ty svý vobrazy. Že se vomlouvá, ale že je nepatřičná. Nepatří prej do týhle reality. Dělá samý kraviny, tak jede na nějaký vostrovy. Nepatřičná se mi líbí. Eště, kde jsou ty ajlendy pro nepatřičný osoby.