Je to naše nejnekompromisnější album
Právě jsme vydali další CD. Tentokrát minimalističtí a ambientně tiší Kora et le Mechanix - 300 měsíců. Přinášíme rozhovor s kompletním souborem a pozvánku k nám do Rekomanda/Polí5 kde proběhne 20. 6. od 18 hod. koncertní uvedení této novinky (vstup zdarma, snad i nějaké to víno...).
Polí5: Když jsme začali uvažovat o vydání vaší nové nahrávky, říkali jste, že půjde
o zúročení celé dosavadní práce.
Michal: Ano, když jsme s Filipem na podzim spočítali, že společně v různých projektech
spolupracujeme již 25 let, tak se myšlenka připravit nějakou kompilaci dosavadní
tvorby nabízela a my jsme o ní i vážně uvažovali. Pak ale na podzim vznikl nový materiál
a ten se k této příležitosti vlastně hodil mnohem lépe. Hudba, kterou se nám podařilo
na desku dostat, je vlastně ta, o niž jsme celou dobu naší spolupráce usilovali. A možná
jsme neměli tolik – alespoň já – odvahy jít do takové hloubky. Když mi Filip pustil základy
první skladby Vakuum, měl jsem tendenci k tomu, přidat další zvuky, melodie, překvapivé
harmonie a nečekané zvraty, ale uvědomil jsem si, že čím déle skladbu poslouchám,
tím víc hudba vyjadřuje to, o co jsme do této doby vlastně usilovali. Ticho, zvuky, emoce,
klid a soustředěný poslech. To všechno tam je. Ale k takovému stavu je třeba právě těch
25 let, abys k tomu dozrál. A obě skladby jsou pro mě i dost symbolické a jsou vlastně
o čase. První je o jeho zpomaleném vnímání, zkoumá zvuk jako pod mikrospokem,
v jeho pomalém toku vyplouvají na povrch zcela jiné souvislosti, dlouhé pauzy zde mají
důležitou roli. Skladba je dost éterická, jako by vůbec nehrála a jen se pomalu kmitaly reproduktory.
Má i výstižný název.
Druhá skladba – Magnetar – je opak skladby první. Zde se
zvuk neustále ve smyčce opakuje. Je to čas, jenž se děje právě teď, v tomto okamžiku. Stále
dokola se přípomíná svou realitou. Až při delším poslechu se objeví ve skladbě hudební
souvislosti, které jste předtím nevnímali. Pro někoho jsou ty skladby naprosto nepochopitelné
a někomu můžou vyznít jako soundtrack ke sci-fi filmu. A to mě na tom baví, že
k desce musíš nějak přistoupit. Rozhodně to není hudba, kterou běžně hrají rádia a které
si už dnes skoro vůbec nevšimneš. Buď ji miluješ, nebo ji nenávidíš.
Polí5: A vskutku, deska je poměrně sebevědomě nekompromisní – můžete to nějak
komentovat?
Filip: Jistě, když si uvědomíš tu naši společnou cestu s Michalem od roku 1986 s hudbou,
která je naprosto nekomerčního charakteru, tak ti vlastně nezbude nic jiného než
dospět do stavu určité nekompromisnosti. Ale rozhodně to není pro album 300 měsíců
vůbec důležité. Na prvním místě je vždy hudba a ta vychází z nás a z našeho současného
vnímání světa, ať je to svět vnitřní, nebo vnější. Co se týče formy, myslím, že jsme dospěli
do fáze, kdy pauzy jsou pro nás stejně důležité jako tóny, možná i důležitější, a zážitek
z opakování se umocní jen tehdy, když je dostatečně dlouhý. :)
Každopádně jsem od začátku natáčení 300 měsíců říkal, že je to s vnímáním hudby stejné
jako s vnímáním obrazu, tzn., že když se díváme na obraz například prvních sedm osm
minut, vidíme jasné ostré kontury, povrch obrazu, ale po dalších pár minutách se oko
unaví a obraz se začne rozmazávat, začne se rozpíjet, soustředíme se už na jiné věci, dostáváme
se pod povrch malby, otevírá se nám další prostor a tak je to i s naší hudbou.
Michal: Ano, je to určitě naše nejnekompromisnější album. Musím za to poděkovat Filipovi,
že mě přesvědčil, nechat ji v této podobě. Byl to on, kdo řekl: Stop, už to musí zůstat
tak, jak to je. Bez dalších příkras, bez kompromisů k posluchačům, k rádiím ... Myslím, že
už se nám takové album natočit znovu nepodaří. Další album bude rozhodně jiné, možná
návrat k melodičtějším kompozicím, živějším experimentům ... Uvídíme.
Polí5: Nelze se nezastavit u obalu, který je poctou sci-fi tematice šedesátých let, dělali jste
si jej sami, proč sci-fi?
Michal: Vše je u nás dílem náhody a určitého tvůrčího procesu. O názvu jsme ještě ani
neuvažovali a on přišel sám. Když jsem jednou spočítal, že 25 let je vlastně tři sta měsíců,
název byl na světě. A 300 měsíců už samo o sobě zní jako název nějakého sci-fi románu,
takže jsem z knihovny oprášil svou sbírku knih, jež ilustrovali výtvarníci Teodor Rotrekl,
Dobroslav Foll, František Škoda a další a obal vznikl jako pocta vizím, které tito malíři
a ilustrátoři měli v padesátých a šedesátých letech a jež mě v dětství určitě nějak formovaly.
Takže je tam i časová osobní stopa a dohromady se to myslím s hudbou a názvy
pěkně doplňuje.
Polí5: Finální master nahrávky provedl Moimir Papalescu. Jak k tomu došlo, že zrovna on?
Filip: Moimir Papalescu nás požádal o remix skladby Japanese Garden pro singl ze svého
připravovaného sólového alba. Byli jsme tím velice poctěni. Remix jsme odevzdali
a Mojmír nám jej poslal zmasterovaný, jestli s tím souhlasíme. Mastering byl skvělý!
Michal: Zaujal nás natolik, že jsme jej oslovili s myšlenkou masteringu našeho právě
dokončovaného alba ...
Filip:... a lépe to nemohlo dopadnout.
Polí5: Hudební nosiče jsou vlastně pomalu na ústupu. Jaký k nim máte vztah? Má to smysl
ještě vydávat?
Michal: Myslím, že už jsme v době, kdy se hudba pouští převážně z telefonů, iPodů
a počítačů, a když si tohle uvědomíš, tak fyzicky to CD vlastně nepotřebuješ. Ale pokuď
bude hudba jen v elektronické podobě ke stažení, tak se svým způsobem odcizí, protože se
z ní stane jen položka v elektronické knihovně. U koupeného CD se ti vryje do paměti obal,
s něčím si ji identifikuješ, s nějakým obrazem, fotografií, emocemi.
Filip: No, o tomhle problému se s Michalem bavíme neustále. Myslím, že když je na vydání
CD nebo LP dostatečné množství finančních prostředků, tak může vzniknout něco
mimořádného. Tzn. něco sběratelsky cenného, něco víc než „jen” nosič s hudbou. Ale
i ten „jen“ nosič s hudbou je v dnešní době zázrak. Ale i my určitě budeme do budoucna
přemýšlet i o jiném formátu, než je CD. A už vlastně přemýšlíme.
Polí5:
Můj kolega (Banán, aka Milan Trachta) vyřkl teorii, že pokuď si samy kapely nekupujou
desky, nikdo si nebude kupovat ty jejich – jste sběratelé? Co kupujete? A co vinyl?
Filip: Hmm, to nevím, ale sběratel jsem určitě. Možná by bylo lepší, kdybych byl více
posluchač. Ale vinyl mám opravdu rád, vrátil jsem se k němu s chutí. Líbí se mi ten tiskový
formát, to už si můžeš dát i do rámu na zeď, je to obraz, a hlavně to od člověka vyžaduje
aktivní pohyb po dvaceti minutách při otáčení strany. :) Ovšem vážně jsme o vinylu
uvažovali právě u 300 měsíců; dvě strany, dvě skladby.
Michal: Na etiketě mohl být kulatý měsíc obklopen černou hmotou vesmíru ... :-) Myslím,
že jsme sběratelé. Dávám přednost kvalitě hudby, ale občas se nadchnu i jen pro
zajímavý a netradiční obal. Z domácího trhu si kupuji vše, co mě zaujme. Převážně elektroniku
– Floex, Selectone, Načeva, IQ+1, Opuka ... Ale mám široký záběr. Miluji i lidovou
hudbu, experimenty Viklického, Lapčíkové, Pavlici, Bittové, Fajta. Nadchla mě deska DoMa
emsemble, skvělý je Bonus – Náměstí míru. Už se mi to nevejde do knihovny. Desky kupuji
nebo dávám často jako dárky. Kolikrát se mi stalo, že jsem někomu daroval něco ze své
sbírky, a pak to marně sháním. To je případ právě alba Načevy – Mimoid. Naprosto nesehnatelné.
Takže kdyby tuto desku někdo nechtěl – mám vážný zájem! :-)
Polí5: Děláte spolu už celkem dlouho, jak vlastně probíhá ta spolupráce? Zkoušíte, nebo si
jen po internetu posíláte tracky?
Filip: Spolupráce s Michalem byla vždy zážitek. Už před pětadvaceti lety, když jsme nahrávali
naši první demokazetu, tak jsme se hodně bavili. Zůstává to stejné i dnes, i když
se nescházíme tak často, jak bychom chtěli, přece jen nás dělí přes sto kilometrů. Takže
nápady si posíláme přes net, ale potom se vždy sejdeme ve studiu a pracujeme tváří
v tvář, protože osobní kontakt je naprosto nenahraditelný. Jen tak můžeme pracovat se
společnou energií a snažit se ji opatrně donutit, aby alespoň zčásti zanechala trvalý otisk
v naší tvorbě.
Michal: Hodně věcí vzniká ze společné improvizace, ze které vykrystalizují základy
skladeb. To po internetu nejde. Osobní kontakt je pro mě důležitý. A doufám, že je to
na naší hudbě i znát.
Polí5: A co živé hraní? Zajímá vás, nebo jak je to?
Michal: Koncertujeme, ale snažíme se hrát tam, kde to má smysl. Nejsme typická
klubová kapela. Naši posluchači jsou spíš z kategorie lidí, kteří si nás pouštějí soustředěně
v klidu domova.
Filip: Co se týče živého hraní, tak si myslím, že se mu bráníme mnohem méně než dříve.
Po našem posledním vystoupení v Liberci by to mohla být trochu zábava i pro posluchače.
Kora et le mechanix - 300 měsíců. POSLECH, STAŽENÍ ZDARMA ČI ZA PENÍZE ZDE (2012, CD)