Je to naše nejnekompromisnější album

Právě jsme vydali další CD. Tentokrát minimalističtí a ambientně tiší Kora et le Mechanix - 300 měsíců. Přinášíme rozhovor s kompletním souborem a pozvánku k nám do Rekomanda/Polí5 kde proběhne 20. 6. od 18 hod. koncertní uvedení této novinky (vstup zdarma, snad i nějaké to víno...).

Polí5: Když jsme začali uvažovat o vydání vaší nové nahrávky, říkali jste, že půjde o zúročení celé dosavadní práce.
Michal:
Ano, když jsme s Filipem na podzim spočítali, že společně v různých projektech spolupracujeme již 25 let, tak se myšlenka připravit nějakou kompilaci dosavadní tvorby nabízela a my jsme o ní i vážně uvažovali. Pak ale na podzim vznikl nový materiál a ten se k této příležitosti vlastně hodil mnohem lépe. Hudba, kterou se nám podařilo na desku dostat, je vlastně ta, o niž jsme celou dobu naší spolupráce usilovali. A možná jsme neměli tolik – alespoň já – odvahy jít do takové hloubky. Když mi Filip pustil základy první skladby Vakuum, měl jsem tendenci k tomu, přidat další zvuky, melodie, překvapivé harmonie a nečekané zvraty, ale uvědomil jsem si, že čím déle skladbu poslouchám, tím víc hudba vyjadřuje to, o co jsme do této doby vlastně usilovali. Ticho, zvuky, emoce, klid a soustředěný poslech. To všechno tam je. Ale k takovému stavu je třeba právě těch 25 let, abys k tomu dozrál. A obě skladby jsou pro mě i dost symbolické a jsou vlastně o čase. První je o jeho zpomaleném vnímání, zkoumá zvuk jako pod mikrospokem, v jeho pomalém toku vyplouvají na povrch zcela jiné souvislosti, dlouhé pauzy zde mají důležitou roli. Skladba je dost éterická, jako by vůbec nehrála a jen se pomalu kmitaly reproduktory. Má i výstižný název.
Druhá skladba – Magnetar – je opak skladby první. Zde se zvuk neustále ve smyčce opakuje. Je to čas, jenž se děje právě teď, v tomto okamžiku. Stále dokola se přípomíná svou realitou. Až při delším poslechu se objeví ve skladbě hudební souvislosti, které jste předtím nevnímali. Pro někoho jsou ty skladby naprosto nepochopitelné a někomu můžou vyznít jako soundtrack ke sci-fi filmu. A to mě na tom baví, že k desce musíš nějak přistoupit. Rozhodně to není hudba, kterou běžně hrají rádia a které si už dnes skoro vůbec nevšimneš. Buď ji miluješ, nebo ji nenávidíš.

Polí5: A vskutku, deska je poměrně sebevědomě nekompromisní – můžete to nějak komentovat?
Filip:
Jistě, když si uvědomíš tu naši společnou cestu s Michalem od roku 1986 s hudbou, která je naprosto nekomerčního charakteru, tak ti vlastně nezbude nic jiného než dospět do stavu určité nekompromisnosti. Ale rozhodně to není pro album 300 měsíců vůbec důležité. Na prvním místě je vždy hudba a ta vychází z nás a z našeho současného vnímání světa, ať je to svět vnitřní, nebo vnější. Co se týče formy, myslím, že jsme dospěli do fáze, kdy pauzy jsou pro nás stejně důležité jako tóny, možná i důležitější, a zážitek z opakování se umocní jen tehdy, když je dostatečně dlouhý. :)
Každopádně jsem od začátku natáčení 300 měsíců říkal, že je to s vnímáním hudby stejné jako s vnímáním obrazu, tzn., že když se díváme na obraz například prvních sedm osm minut, vidíme jasné ostré kontury, povrch obrazu, ale po dalších pár minutách se oko unaví a obraz se začne rozmazávat, začne se rozpíjet, soustředíme se už na jiné věci, dostáváme se pod povrch malby, otevírá se nám další prostor a tak je to i s naší hudbou.
Michal: Ano, je to určitě naše nejnekompromisnější album. Musím za to poděkovat Filipovi, že mě přesvědčil, nechat ji v této podobě. Byl to on, kdo řekl: Stop, už to musí zůstat tak, jak to je. Bez dalších příkras, bez kompromisů k posluchačům, k rádiím ... Myslím, že už se nám takové album natočit znovu nepodaří. Další album bude rozhodně jiné, možná návrat k melodičtějším kompozicím, živějším experimentům ... Uvídíme.

Polí5: Nelze se nezastavit u obalu, který je poctou sci-fi tematice šedesátých let, dělali jste si jej sami, proč sci-fi?
Michal:
Vše je u nás dílem náhody a určitého tvůrčího procesu. O názvu jsme ještě ani neuvažovali a on přišel sám. Když jsem jednou spočítal, že 25 let je vlastně tři sta měsíců, název byl na světě. A 300 měsíců už samo o sobě zní jako název nějakého sci-fi románu, takže jsem z knihovny oprášil svou sbírku knih, jež ilustrovali výtvarníci Teodor Rotrekl, Dobroslav Foll, František Škoda a další a obal vznikl jako pocta vizím, které tito malíři a ilustrátoři měli v padesátých a šedesátých letech a jež mě v dětství určitě nějak formovaly. Takže je tam i časová osobní stopa a dohromady se to myslím s hudbou a názvy pěkně doplňuje.

Polí5: Finální master nahrávky provedl Moimir Papalescu. Jak k tomu došlo, že zrovna on?
Filip:
Moimir Papalescu nás požádal o remix skladby Japanese Garden pro singl ze svého připravovaného sólového alba. Byli jsme tím velice poctěni. Remix jsme odevzdali a Mojmír nám jej poslal zmasterovaný, jestli s tím souhlasíme. Mastering byl skvělý!
Michal: Zaujal nás natolik, že jsme jej oslovili s myšlenkou masteringu našeho právě dokončovaného alba ...
Filip:... a lépe to nemohlo dopadnout.

Polí5: Hudební nosiče jsou vlastně pomalu na ústupu. Jaký k nim máte vztah? Má to smysl ještě vydávat?
Michal:
Myslím, že už jsme v době, kdy se hudba pouští převážně z telefonů, iPodů a počítačů, a když si tohle uvědomíš, tak fyzicky to CD vlastně nepotřebuješ. Ale pokuď bude hudba jen v elektronické podobě ke stažení, tak se svým způsobem odcizí, protože se z ní stane jen položka v elektronické knihovně. U koupeného CD se ti vryje do paměti obal, s něčím si ji identifikuješ, s nějakým obrazem, fotografií, emocemi.
Filip: No, o tomhle problému se s Michalem bavíme neustále. Myslím, že když je na vydání CD nebo LP dostatečné množství finančních prostředků, tak může vzniknout něco mimořádného. Tzn. něco sběratelsky cenného, něco víc než „jen” nosič s hudbou. Ale i ten „jen“ nosič s hudbou je v dnešní době zázrak. Ale i my určitě budeme do budoucna přemýšlet i o jiném formátu, než je CD. A už vlastně přemýšlíme.

Polí5: Můj kolega (Banán, aka Milan Trachta) vyřkl teorii, že pokuď si samy kapely nekupujou desky, nikdo si nebude kupovat ty jejich – jste sběratelé? Co kupujete? A co vinyl?
Filip:
Hmm, to nevím, ale sběratel jsem určitě. Možná by bylo lepší, kdybych byl více posluchač. Ale vinyl mám opravdu rád, vrátil jsem se k němu s chutí. Líbí se mi ten tiskový formát, to už si můžeš dát i do rámu na zeď, je to obraz, a hlavně to od člověka vyžaduje aktivní pohyb po dvaceti minutách při otáčení strany. :) Ovšem vážně jsme o vinylu uvažovali právě u 300 měsíců; dvě strany, dvě skladby.
Michal: Na etiketě mohl být kulatý měsíc obklopen černou hmotou vesmíru ... :-) Myslím, že jsme sběratelé. Dávám přednost kvalitě hudby, ale občas se nadchnu i jen pro zajímavý a netradiční obal. Z domácího trhu si kupuji vše, co mě zaujme. Převážně elektroniku – Floex, Selectone, Načeva, IQ+1, Opuka ... Ale mám široký záběr. Miluji i lidovou hudbu, experimenty Viklického, Lapčíkové, Pavlici, Bittové, Fajta. Nadchla mě deska DoMa emsemble, skvělý je Bonus – Náměstí míru. Už se mi to nevejde do knihovny. Desky kupuji nebo dávám často jako dárky. Kolikrát se mi stalo, že jsem někomu daroval něco ze své sbírky, a pak to marně sháním. To je případ právě alba Načevy – Mimoid. Naprosto nesehnatelné. Takže kdyby tuto desku někdo nechtěl – mám vážný zájem! :-)

Polí5: Děláte spolu už celkem dlouho, jak vlastně probíhá ta spolupráce? Zkoušíte, nebo si jen po internetu posíláte tracky?
Filip:
Spolupráce s Michalem byla vždy zážitek. Už před pětadvaceti lety, když jsme nahrávali naši první demokazetu, tak jsme se hodně bavili. Zůstává to stejné i dnes, i když se nescházíme tak často, jak bychom chtěli, přece jen nás dělí přes sto kilometrů. Takže nápady si posíláme přes net, ale potom se vždy sejdeme ve studiu a pracujeme tváří v tvář, protože osobní kontakt je naprosto nenahraditelný. Jen tak můžeme pracovat se společnou energií a snažit se ji opatrně donutit, aby alespoň zčásti zanechala trvalý otisk v naší tvorbě.
Michal: Hodně věcí vzniká ze společné improvizace, ze které vykrystalizují základy skladeb. To po internetu nejde. Osobní kontakt je pro mě důležitý. A doufám, že je to na naší hudbě i znát.

Polí5: A co živé hraní? Zajímá vás, nebo jak je to?
Michal:
Koncertujeme, ale snažíme se hrát tam, kde to má smysl. Nejsme typická klubová kapela. Naši posluchači jsou spíš z kategorie lidí, kteří si nás pouštějí soustředěně v klidu domova.
Filip:
Co se týče živého hraní, tak si myslím, že se mu bráníme mnohem méně než dříve. Po našem posledním vystoupení v Liberci by to mohla být trochu zábava i pro posluchače.

Kora et le mechanix - 300 měsíců. POSLECH, STAŽENÍ ZDARMA ČI ZA PENÍZE ZDE (2012, CD)