Jen nejspodnější proud může propojit duši člověka s podstatou světa

V bývalém plzeňském pivovaru Světovar proběhne 21. 4. 2012 festival Undercurrents / Spodní proudy. Zahrají kapely DG 307, Urband, Skrytý půvab byrokracie, Burgtheater a promítne se film Ivana Achera o I.M. Jirousovi. Přinášíme velký rozhovor s hlavním pořadatelem, ale jinak čajovníkem a básníkem Ivo Huclem

V bývalém plzeňském pivovaru Světovar proběhne 21. 4. 2012 festival Undercurrents / Spodní proudy. Zahrají kapely DG 307, Urband, Skrytý půvab byrokracie, Burgtheater a promítne se film Ivana Achera o I.M. Jirousovi. Přinášíme velký rozhovor s hlavním pořadatelem, ale jinak čajovníkem a básníkem Ivo Huclem, nejen o festival, ale i tom jak to všechno bylo….

Ivo Hucl Josef Jindrák: Jak je to s tvými kořeny, kdy ses narodil, kde jsi prožil dětství, co dělali rodiče?
Ivo Hucl:
Ach to kdybych věděl! Často si s Baudelairem říkám: „Kamkoliv mimo tento svět…“
„Geograficky“ mám kořeny zapuštěné v krajině okolo malé vesničky Štěnovice nedaleko Plzně a v současné době o deset kilometrů jižněji v krajině na úpatí Brd ve Šťáhlavicích. Otec byl dělník ve Škodovce, matka úřednice. Dětství jsem prožil naprosto idylicky, ve spřízněných tlupách, v lesích, na skalách místních kamenolomů, ve vlastnoručně stavěných bungrech, na dobrodružných výpravách do okolí s cigaretami bez filtru s poetickými názvy Partyzánky, Letky a Astry. Český venkov je od té doby jakousi základní „strukturou“ mého vnímání světa.
„Filosoficky“ jsem „domov“ nalezl mnohem později: nejprve v synkrezi východního křesťanství, gnóse a platonismu z období někdy kolem roku 200 po Kristu. Pro popisy „život přesahujícího poznání“, jak by řekl Bondy, mě „cesty“ donesly k zhuagovskému taoismu a zenu a také k Herakleitovi. Čili k „cestě, která někam jde, ale přitom neexistuje“. Ale objektivně vzato je tohle všechno pouhý diskurs, nebo zbytečné řeči, chceš-li. Nikdy jsem nepatřil k žádné větší „partě“. Velká společenství ve mně vždy budila v lepším případě nedůvěru, protože k davu inklinují pouze antibytosti. Jak říkával dr. Hejdánek, „demokracie je tyranií většiny“.
Atmosféru mého dětství by snad mohla přiblížit báseň popisující jednu „zkušenost“ z roku 1966. Je věnovaná mému dědovi Josefovi, který byl kameníkem a sadařem a sehrál v mém dětství roli „archetypu moudrého starce“ – a vlastně i otce.

Léto 1966
„Ten den jsem pochopil, že existují dvě pravdy, a že jedna z nich nesmí být nikdy vyslovena...“

Dotýkal ses květů
Stavěls žebříky v ovocných sadech
jako Jákob

Bílým vápnem
jsi na jaře
natíral jabloňové kmeny
v závojích bzučících včel

To ještě muži uměli lámat kámen
(Který z mocných to dnes dovede?)
a ženy krouhat křehké zelí s kmínem

Nemusel ještě Jirous psát
že nenápadně hynem

Kolik odvahy bylo třeba
po celou zimu jen tavit včelí vosk
a klíny vyrábět z bukového dřeva

Z těch hoblin u kamen dýchala vždy zvláštní klidná něha

Za letních bouří byl čas pozorovat déšť
v promoklé košili pod převisem střechy

a myslet na všechny ty květy
které v poryvech větru na okamžik přestávaly kvést

Stromům naslouchal jsi myslí
Tiše
jako svlačec rozpukaným zdím

A jaro vždy přicházelo včas
a zima nebyla jen stín

Pšenice zvedala své klasy i z promrzlé země
a slunce vycházelo nad nedalekým lesem
znovu a znovu čerstvé

Společně jsme hodovali pod hruškou máslovkou
děti, sršni i mlčenliví motýli černopláštníci

A jedna dávná vzpomínka
jako z Oranu
V nepohnutém jasu
husími křídly zametáme z česna
závěje morem uhynulých včel

Ten rok, jako kontryhel, co pod lískami se v květnu rozvije
přišla amnestie

V rohu zahrady stál ještě vysoký štíhlý dub
a pod ním čerstvě naklepaná kosa
každé jitro
mísila rosu s hořkým pampeliškovým mlékem

Její osvobozující hvizd
jakoby nám pod nohama
odsekával samotnou smrt

A jednou...
potok čistého jasu přeskočil plaňkový plot
přes rašící bramborové pole až do samotného slunce

Kosti zvonily zpěvem ptáků
a já prvně spatřil
že mysl může dýchat

Vesmírem vanula vůně posečených bylin
a vibrující ozvěna lesknoucího se kovu

Uvnitř i vně zářilo slunce jen
Tehdy jsem spatřil
že zrozeni jsme pro jasný den

21. 1. 2010 Štěnovice ( dědovi Josefovi)

Po absolvování SPŠ stavební jsem v maringotce kočoval po západních Čechách jako mistr na různých melioračních a zemědělských stavbách s partou notorických alkoholiků, recidivistů, cikánů a mnoha dalších pozoruhodných existencí. Bylo to v reálné podobě to, o čem jsme tehdy s nadšením četli v Hrabalovi, Kerouakovi, Steinbeckovi nebo o čem zpíval Vlasta Třešňák. Od roku 1984 jsem pracoval jako mazač výtahů. To už byl jistým způsobem počátek „svobodného“ povolání, neboť mazači v Plzni chodili do práce pouze jeden, maximálně dva dny v týdnu. Ve volném čase se psalo, četlo, přepisovalo, vystavovalo, chodilo do hospod a občas na výslechy. Tento způsob existence trval v mírně pozměňovaných kulisách i po „karnevalové revoluci“ až do roku 1996.
Bezprostředně po „revoluci“ jsme se s přáteli pokusili v Plzni založit Nezávislé kulturní sdružení ARS, které mělo v počátečním nadšení ambice koordinovat aktivity západočeských výtvarníků, spisovatelů, filmařů a hudebníků. Po dvou letech jsem se však z veřejného života stáhl. Vše bylo na můj vkus příliš destruováno penězi a osobními ambicemi. Jenom jsem se z mazače výtahů přesunul do zaměstnání hlídače dek a trenýrek v nedalekém skladu Civilní obrany, kde jsem se opět vrátil k praktickému studiu především dálněvýchodních filosofií. Mimo to jsem občas pobýval v pravoslavném klášteře ve Vilémově u Olomouce, občas na hoře Athos v severním Řecku a občas psal scénáře pro Český rozhlas nebo dokumentární filmy pro Českou televizi.

JJ: Vyrůstal jsi za reálného socialismu, cítíš tu dobu v sobě?
IH:
V raném dětství vnímáš jako větší problém, když ti praskne řetěz na kole, než když se v prezidentském křesle vystřídá Husák se Svobodou. Neměl jsem „prominentní“ rodiče, kteří by se angažovali v roce 1968. Nepatřili ani k místní „intelektuální“ elitě. Matka, která se tehdy s otcem rozvedla, měla co dělat, aby nás se sestrou uživila. Někdy měla souběžně i tři zaměstnání. Jistěže jsme chodili psát se staršími kamarády vápnem na silnici a domy, když přijížděly ruské tanky, ale to bylo jedno z mnoha „dobrodružství“, které jsme tenkrát prožívali. A všichni jsme byli samozřejmě „pionýři“.
Až mnohem později, když jsem začal poslouchat rockovou hudbu, četl Becketta, beatniky nebo Kafku a sám začal psát, uvědomoval jsem si pocity, které naši generaci poznamenaly. Bylo to cosi v hlubinách. Ale nemyslím si, že by to bylo a priori špatné. Bylo to především absurdní. Když jsem v roce 1994 vyjel na pozvání Rii van Linden z Gestalt therapy institutu v Antverpách do Belgie a vedl tam různé arteterapeutické dílny, znovu a znovu jsem si uvědomoval, o co všechno byli tamější lidé „ochuzeni“. Velmi intenzivně se mě dotýkala jejich prázdnota a blahobytně přežraná beznaděj. Ale chraň bůh, že bych volal po návratu starých časů. Chci je říct, že každý systém vždy končí díky našemu strachu a neochotě žít opravdu svobodně, tzn. odpovědně, v rutině a odcizení. Výměna kulis neřeší náš základní „ontologický“ problém.

bezejnenná čajovna JJ: Jak ses dostal k Bezejmenné čajovně, kolik vás na ní dělalo a dělá?
IH:
To je zcela prozaické. Po „sametu“ se z plzeňského kulturní života začalo cosi vytrácet. Jak už jsem říkal, na řadu přišly osobní ambice a business. Většina přátel vstoupila do politiky, atmosféra „spřízněného“ ghetta se rozpadla. Bylo nutné začít „jinak“, od začátku. A samozřejmě bylo důležité „morálně“ akceptovatelným způsobem dokázat uživit rodinu. Narodily se děti a mně zrušili „stipendium“ v podobě místa hlídače. Oblékl jsem se do montérek a na zahradě postavil podle vlastního návrhu dům pro čajovnu. Je samozřejmé, že idea čajovny nevznikla přes noc. Už počátkem 90. let jsme s manželkou plánovali otevřít v suterénu našeho domu galerii. Každý víkend za námi jezdili desítky uměleckých přátel a známých, ale když už nezbývalo na kafe, čaj a pivo, bylo o důvod víc tento „závažný problém“ řešit. Volba padla na čajovnu, protože „čaj“ jsem vždycky vnímal jako „alternativu“. V „čaji“ je od nepaměti možná syntéza poezie, filosofie, estetiky a v jistém smyslu i náboženství. Zároveň je však zcela obyčejnou komoditou jako brambory anebo sádlo, jejichž prodejem je možné se uživit. Od otevření v roce 2000 „děláme“ Bezejmennou čajovnu v podstatě dva. Manželka Michaela a já. Samozřejmě s pomocí skvělých přátel a občasných brigádníků.

JJ: Nestačilo by dělat jen ten čaj? Proč k tomu napojuješ ještě ten "kulturní život"?
IH:
Čaj je sice jen horká voda a čajové listí a pití čaje nemá samo o sobě žádný zvláštní vnitřní smysl ani cíl, ale právě tato jednoduchost a prostota otevírá neuvěřitelné možnosti. Přes všechny pochybné esoterické a mystické nánosy, které se v Čechách k čaji „přilepily“, je součástí čajové kultury určitý vzdor a prostota, ale především filosofie „permanentní prohry“ a významná „kulturní“ vrstva. A co by nám zbylo, kdybychom ze svého života škrtly „umění“ a „kulturu“? Jediná skutečná hodnota života je v „estetické“ transcendenci, v „lyrické“ zkušenosti se světem. Bez hluboce zažívané víry či „realizovaného“ poznání (obojí mě zatím minulo), žádný zvláštní „smysl“ ani „cenu“ sám o sobě život nemá. Nevěřím v žádnou eschatologii ani ve šťastné zítřky. Bůh, svoboda, peníze, pravda, to jsou pouhé pojmy. Umění, hudba, čaj, to jsou ti „druzí“. V životě nic důležitějšího a hlubšího nenalezneme. Díky umění a čaji se v sobě i v druhých můžeme dotknout zapomenutých věcí. Velmi křehkých věcí. Můžeme se vrátit k tomu, co jsme již všichni dávno zapomněli. Čaj je o hostech a kultura o sdílení. V obojím jde o to být někomu „bližním“, společně něco sdílet. Symbióza čaje a kultury je naprosto přirozená.

Ivo HuclJJ: Tvé aktivity jsou zaměřeny spíše „východně“ anebo literárně. Kde se bere Tvůj vztah k undergroundu, který bývá spíše neotesaný a hrubšího zrna?
IH:
Vztah k „undergroundu“ si nikdo nevolí, je postupně vytvářen tím, co děláš. „Underground“ není politické hnutí. Když v Čechách vyslovíš „underground“, všem se okamžitě vybaví „společenství“ okolo skupin Plastic People, DG 307... a I. M. Jirouse. Tento hlavní „proud“ mě samozřejmě minul. V době procesu s Plastiky mi bylo 14 let. Ale už v prvních ročnících střední školy jsme se současným architektem Romanem Koutským dělali hudební pořady o rockové hudbě. Krátce nato přišlo na řadu pořádání různých hudebních akcí. Například tancovačka s Classic rock´n roll bandem a Mikolášem Chadimou v policií zcela obklíčených Štěnovicích v roce 1979 nebo spolu s Milanem Judlem koncert Psích vojáků v hostinci U Raskena v Útušicích nedaleko Plzně v roce 1980, který se později stal základem „desky“ Psí vojáci 1979/81 Live. Posléze to bylo samizdatové vydávání vlastních básnických textů a různé akce spojené s jejich veřejnou prezentací. Ale o tom snad nemá cenu mluvit.
V souvislosti s „východem“, se velice málo zdůrazňuje, jak hojně byla především americká kontrakultura napájena dálněvýchodními inspiracemi. Samozřejmě „historicky“ má v tomto ohledu český underground 70. a 80. let zvláštní specifika, „divoký katolicismus“ a výraznou politickou angažovanost. Ale v americké kontrakultuře, snad vyjma Warhola, který chodil každé ráno do kostela, bylo ve všem „revolučním“ trocha zenu, hinduismu nebo „tibetské“ mahamudry (a pochopitelně také trocha alkoholu a trocha drog). Připomeňme aspoň Hesseho, Pounda, Vysokou hru, Johna Cageho, Ericha Fromma, Garryho Snydera, Richarda Brautigana, beat generation, minimalismus... V Čechách na tyto tendence reagoval skvělou monografií Buddha a také svým celoživotním zájmem o překlad čínského Tao te ťingu „guru“ našeho undergroundu Egon Bondy. A jak mi jednou napsal, tento text mu skýtal „hlubokou ontologickou útěchu“.
V kontextu dějin je „underground“ jakási neodbytnost, neboť tady byl, je a bude vždy. Jak napsal Seifert, bude tu „jako milování, jako hlad, jako mor, jako válka“. Každá epocha totiž „underground“ potřebuje jako pojistku proti manipulaci mocí, proti společenským „abnormalitám“, jako vymezení vůči kretenismu a blbství všeho druhu. Ale v tomto případě se již nemá smysl držet za každou cenu pojmu „underground“.
Tvůrčí gesta, vzešlá z tohoto myšlenkového proudu a z osobních postojů, vůbec nemusí být „neotesaná a hrubá“. Jsou snad Magorovy labutí písně neotesané? Vždyť to je spirituální poezie, i když vzniká v nejhlubším „undergroundu“ valdické věznice. K tomu, abys vyjádřil něco naléhavého, nepotřebuješ řvát. I v těch nejzasranějších dobách je nám zapotřebí jemnosti a něhy. Neznám „undergroudovější“ postoje než jaké zaujali např. Herakleitos z Efesu, Mistr Zhuang, Ikkjú Sódžun, Diogenes, hippie sv. František z Assisi, mnozí gnostici nebo egypští mniši. Myslím, že si v ničem nezadali s Ladislavem Klímou, Josefem Váchalem, Arthurem Rimbaudem, Nanao Sakakim či Ivanem Martinem Jirousem. Všichni jsou radikální, někdy temní, ale velice „lyričtí“, vzdělaní a kultivovaní. Za scestné považuji charakterizovat „underground“ jen podle toho, že někdo zpívá „běžím s hovnem proti plátnu“. „Underground“ není příčinou, ale důsledkem. Pokusem o ozdravnou reakci proti plíživé sepsi společnosti, třebaže si to mnozí protagonisté vlastně ani nemusí uvědomovat.
V současném světě se navíc změnila situace. Na dříve účinné vulgarity, provokace, nekompromisní negaci a nihilismus již současný establishment nereaguje. Je zcela resistentní a imunní i vůči nejradikálnějším uměleckým prostředkům. Současný člověk je naprosto otupělý a „neotřesitelný“. Útlak je sofistikovanější a plíživější, „nepřítele“ již není možné tak snadno definovat jako v 80. letech. Abychom znovu viděli a slyšeli, abychom mohli alespoň vyhlédnout z klece „systému“ a onoho pověstného kafkovského doupěte, je zapotřebí mnohem větší citlivosti a jemnější pozornosti. Jen tak se budeme moci zanořit až k tomu, co Zhuang nazývá „temnou září“ a v rámci tohoto rozhovoru to klidně můžeme nazvat „undergroundem vědomí“.

JJ: Teď organizuješ Spodní proudy – znáš lidi okolo Erika Friče, který vydávají Dno, časopis spodních proudů (ale také festival Krákor a potulný festival Uši a vítr)?
IH:
Festival Krákor samozřejmě znám, ale nikdy jsem neměl možnost se na něj vypravit. Vůbec jezdím mezi lidi málo. Nečetl jsem ani Dno (kromě „teoreticko-filosofické“ básnické sbírky Měkké dno experimentálního ostravského básníka Karla Adamuse). Jaroslava Erika Friče osobně neznám, snad nás „spodní proudy“ někdy propojí, jelikož si jeho aktivit vážím. Registroval jsem některé jeho hudební počiny, ranou Votobii a kdysi také texty Josefa Šafaříka Cestou k poslednímu, které tuším editoval.

JJ: K vlastní akci - můžeš trochu přiblížit, co se bude dít a proč tam budou hrát zrovna tyhle kapely?
IH:
Festival Undercurrents je jakýmsi „zasvěcením“ a pokusem o znovuoživení nádherných industriálních prostor bývalého pivovaru Světovar v Plzni na Slovanech, ve kterém pak celá 70. a 80. léta byla kasárna. A také slavnostním zakončením výstavy Síla ticha sochaře profesora Jiřího Beránka. V budoucnosti by ze Světovaru mělo vzniknout významné centrum evropské „alternativní“ kultury. A co jiného by mělo pohnout kasárensky zatuchlou energií než „undergroundový“ koncert?
Dramaturgie vznikla naprosto přirozeně. Přátelé z Urbandu se v čajovně zastavili na snídani, Pavel Zajíček zatelefonoval, zda bych mu v Plzni neudělal koncert, Burktheatr je jediný plzeňský životaschopný undergroundový„relikt“ a Skrytý půvab byrokracie mě vždy potěší svým absurdně intelektuálním humorem a navíc vám vyšlo nové CD. Filmy Ivana Achera jsem se rozhodl zařadit, protože jsme s přáteli navrhli Ivana Martina Jirouse na cenu 1. června, kterou město Plzeň uděluje každý rok významné osobnosti, která se „zasloužila o prosazování lidských práv“. Ivanovi Acherovi se podařilo s Martinem natočit ve Fantasmagoratoriu nejautentičtější „chvilku poezie“ jakou znám a sestřihy filmů z koncertů DG 307 v Plzni ještě neběžely. Uvažoval jsem ještě o plzeňské kapele Pan Cicvárek, ovčí člověk, s jejímž zpěvákem jsem několik let mazal výtahy, ale už se nevešly. Byl bych ale rád, kdyby se z Undercurrents stala každoroční tradice.
Festival Undercurrents je také reakcí na termín „ušmudlaná alternativa“, který jsem v Plzni několikrát zaznamenal v rámci debat o obsahu a dramaturgii akce Plzeň – Evropské hlavní město kultury 2015 z úst oficiálních činovníků. Připomene, že této „ušmudlané alternativě“ (českému undergroundu) v mnohém vděčíme za pád totality. Zatímco představitelé této „zavržené“ komunity sedávali v periferních hospodách, ve vězeních a byli nuceně vystěhováváni ze země, ve Zlaté kapličce podepisoval výkvět „českého ducha“ a „vysoké kulturnosti“ Antichartu. V současné době se s jistými obměnami vše opakuje. „Underground“ je prostě neodbytnost.
A nakonec: jen nejspodnější proud může propojit duši člověka s podstatou světa.

Časový rozpis festivalu: Festival Undercurrents
Bezejmenná čajovna