Kalevala a kus dřeva - Ivan van Chrasten

„Není krásnější sochy, než dřevo, které se dlouho plavilo v moři, moře je vybílilo a ohladilo a nakonec vyvrhlo na zem, kde je slunce vysušilo ve vyhřátém písku,“ věděli už před tisícem let lidé na Islandu. Krásu vyplaveného dříví na počátku světa ocenil i jejich nejvyšší bůh Ódin a jeho bratři Vili a Vé. Chopili se dvou kmenů k polaskání a proměnili je v prvního muže Aska (Jasana) a ženu Emblu (Jívu).

Finové v mořem vyplaveném dřevu spatřili žebra krásné Aino, jež ve vlnách nešťastně utonula:

 

Co je v moři slané vody,

to jsou mojí krve proudy;

co je v moři hbitá ryba,

to je maso mého těla;

co je křoví na pobřeží,

to jsou moje drobné kosti,

na břehu co tráva hustá,

mé jsou vlasy pocuchané.

 

Asi se ptáte, kam zmizelo to vyplavené dřevo. Ztratilo se v překladu. Tragický osud útlé Aino je v pleten do finského eposu Kalevaly. Tento obsáhlý mýtus z roztroušených pramenů dvacet let skládal lékař, jazykovědec a folklorista Elias Lönnrot, práci dokončil v roce 1849. Již roku 1895 vyšel překlad do češtiny od Josefa Holečka a z tohoto textu vychází také současné vydání Kalevaly (Academia 2014), které revidoval Jan Čermák. Holečkův básnický překlad je dodnes těžko překonatelný, na občasné odlišnosti od originálu upozorňují poznámky, které průběžně provázejí text. A tak se čtenář dozví, že místo křoví na pobřeží, u něhož je věru těžké nalézt podobu například se záprstními kůstkami, leží v originále na pobřeží suché ulámané větve a nesymbolizují drobné kosti, ale žebra. Překladatel tedy proměnil přímočarou alegorii v záhadný jinotaj. Proč? Jako první vysvětlení se nabízí metrická potřeba. Pravá příčina však může být složitější a svým způsobem zajímavější: Josef Holeček psal především o lidech a jejich kultuře, zejména pak o životě v zemědělské krajině, kde pro divokou přírodu nebylo místo. V Kalevale se však setkal s podstatně starší kulturní tradicí lovců a rybářů, kteří žili v zalesněné, řídce osídlené a zemědělstvím relativně málo dotčené části Evropy. Jejich referenční rámec se bytostně lišil od životní zkušenosti českých sedláků. V nejstarších pasážích Kalevaly promlouvají magicko-náboženské představy doložené už v paleolitu. Nám mohou připadat exotické, ale mnohdy jsou velmi prosté a snadno pochopitelné i v dnešním světě. Dobrý příklad ukazuje právě alegorie větví na mořském pobřeží a lidských žeber – kdo někdy viděl u moře hromadu příbojem vyvrženého dříví, ví, že k tomuto spojení stačí i malá dávka představivosti. V době, kdy žil pan Holeček, však vodou přinesené dříví okamžitě posbírali bezzemci. Pro překladatele se tedy jednalo o vzácnou reálii, které si za života vůbec nemusel všimnout. Nesnáz však překonal a vytvořil záhadný příměr křoví a drobných kostí. V jiných případech ho ke změnám vedly ryze estetické pohnutky: V 17. runě, kde se Väinämöinen vydává do podzemí, se praví (verše 189, 190 ... 211 – 214):

 

Tento nemoci je původ,

tento počátek je moru:

...

borů smutné šelestění,

šumy jedlí štíhlokmenných,

shnilé vršky modřínové,

ztlelé vršky smrčinové, ...

 

V originálu však šelestí a šumí jenom bory, shnilé a ztlelé vršky mají také samé borovice, což překladateli přišlo fádní. O runu dříve stařec Väinämöinen začíná stavět loď. Ke zdárnému dokončení díla potřebuje znát tři kouzelná slova. Nejprve se je pokusí vytlouci z ptáků:

 

Uvažoval, rozvažoval,

odkud slovesa by dostal,

odkud obdržel by kouzla:

zdali z hlavy lastovice,

či z hlav hejna labutího,

ze trtáčů houfu racků?

 

I šel hledat ona slova,

labutí zbil velké množství,

pobil velké hejno racků,

houfy mořských lastoviček,

aniž ale slova našel,

ani slovo, ba ni půli.

 

V originálu však není o raccích zmínka, místo nich dojdou úhony husy. Takových příkladů lze nalézt bezpočet. Josef Holeček evidentně pokládal přírodní motivy za ozvláštňující kulisu, na jejímž pozadí vykonávají lidští hrdinové své činy. Proto s líčením přírody často volně manipuloval, zatímco vyprávění o skutcích lidí přeložil většinou přesněji. V životě skandinávských lovců však měla příroda úplně jiný význam než pro Čechy v 19. století. Až v této době se na severu vytrácela živá víra v magické schopnosti zvířat. Volně zaměňovat racka za husu by mohlo mít pro Väinämöinena stejně závažné následky, jako kdyby si řečtí héroové pletli Afroditu s Artemis.

Degradace divočiny na pouhý estetizující ornament je jediný závažný nedostatek Holečkova překladu. Tuto slabinu však odstranily bohaté poznámky Jana Čermáka v současném vydání Kalevaly. Čtenáři tak mohou pozorovat, jak již při prvním tlumočení vznikají pro mýty typické pasáže se zastřeným významem a logické skoky v ději. Mýtus, který si lidé předávají po mnoho generací a jenž přečká v lidské paměti zásadní změnu životního stylu (z lovců se stanou zemědělci, z polyteistů monoteisté...), musí zákonitě působit stále záhadněji. Dalším vítaným doplňkem knihy je slovníček neobvyklých výrazů. Například se tam dozvíte, že trtáč z výše citovaných veršů je kostrč.

 

Nové vydání Kalevaly stojí za přečtení i prohlédnutí. Je to pevně svázaný špalek poctivého knihařského řemesla. Kniha je sázena Preissigovou antikvou, která sestává z rafinovaně poskládaných klínů. Písmo citlivě digitalizoval František Štorm ve Střešovické písmolijně. Ač se jedná o atypický font, je výsledek vzdušný, snadno čitelný a dokresluje atmosféru mimořádného příběhu.

 

Poznámka: Úvodní odstavec článku cituje z knihy Soumrak bohů od Heleny Kadlečkové