Kateřina Rudčenková - Období rudé, období oranžové

Kateřina Rudčenková (1976) je autorka poezie, prózy a divadelních her. Vydala čtyři básnické sbírky Ludwig (1999), Není nutné, abyste mě navštěvoval (2001), Popel a slast (2004) a Chůze po dunách (2013), za niž obdržela cenu Magnesii Litera 2014 za poezii, knížku povídek Noci, noci (2004) a divadelní hru Niekur (2007), za niž získala Cenu Alfréda Radoka 2006 a kterou v roce 2008 uvedlo pražské Divadlo Ungelt. Scénické čtení hry Čas třešňového dýmu představilo v témže roce Immigrants´ Theatre v New Yorku. V roce 2003 obdržela německou básnickou Cenu Huberta Burdy (v rámci udílení Hermann-Lenz-Preis), roku 2007 absolvovala měsíční rezidenční pobyt pro zahraniční dramatiky v Royal Court Theatre v Londýně. Účastnila se mnoha literárních festivalů, její básně byly přeloženy do sedmnácti jazyků.

období rudé, období oranžové

I
dítě je bledě bílé, dětství plazivě zelené a modré,
duhovky, skleněnky, hliněnky, jamky,
pak puberta: černá revolta, stříbrné nehty i rty,
hnědá, v hrudi ukřičená poštolka

II
následujících deset let s potřebou sytě rudé,
rubínové vábení pohlaví, jízdy na parníku,
smyslní lodníci
s magneticky sexuálním pachem,
na březích uzemnění, únik před krví a nákladem
ženství na obstarožních trakařích,
jež se ti úspěšně podaří zadusat do země,
zasypat všechny ty kostry urvaných předkyň
a je klid,
exhumace až po tvé průsvitné smrti

III
dalších deset let: potřeba oranžové,
proměnlivé mořské modři a dálek,
tyrkys, ametyst, safír, akvamarín
a houpání na vlnách plné nadějí,
vyhřívání se na pobřežním slunci
pod chápavým příkrovem uctivě vzdálených racků
a dál?
žlutá přes ramena,
na kterou pět let obětavě sedá hmyz:
dokud mu síly stačí,
chlupatýma nožkama od tebe odstrkuje čas

IV
a k stáru klasicky: růžová, uf!
na té kdysi půvabné hlavě najednou čísi
obrovské uši, brokolicový nos a modrý přeliv,
o patro níž vytáhlá brada
a mohérová prsa
a neutuchající stařecká dobrota,
protože co jiného zbývá
než být dobrý, když už ne hezký a voňavý

V
černá mračna, sopečný popel nad Evropou,
rubáš a spousta sešívaných dek,
krepových povlaků,
froté prostěradel a peří
pro každý případ
jemná, sotva znatelná zuřivost draků,
že jejich vítr a oslavy nebe jsou pryč

modrá krajina

tahle krajina je hřejivá
se svahy porostlými měkkou kožešinkou
projdeš po ní bosa zpátky hustým lesem:
dospělost
projdeš zpátky šimravým lesem:
dětství
odlesky na moři na moři
a vrozená naděje bělostných plachet
závislost na nezávislosti
která ti postupem času svázala hrdlo ruce tělo
k nehybnosti
projdeš zpátky aortou vaginou
někdo tam potká jehlice horkou vanu
na vyhánění plodů
někdo toužebné čekání na někoho
kým se nemohl nikdy stát
projdeš zpátky úzkou blankytnou cestou:
mezi tmavozelenými smrky tmavozelenou tmou
zpátky do života v němž jsi bývala jedlí
bývala jilmem
jdeš proti směru své cesty
hledáš ten bod od kterého se to zvrtlo
hledáš sebe
plnou jiskřivé blahodárné krve
projdeš zpátky mechovou plání s temně modrými tůněmi
nakonec vždycky dojdeš k moři
a upřeš pohled:
za tímhle obzorem by to mělo všechno být

Soukromý karneval

Někteří muži vcházejí do bytů cizích žen,
hned u vchodu si sami odkládají svršky
a v přítmí pokojů s obrazy po předcích a historickým nábytkem
jim vystavují na odiv svou nahotu.
Pohledy žen se do nich vpíjejí se zatajeným dechem voyeurů,
když si ti muži před nimi s vážnou tváří
známým klouzavým pohybem stahují pohlaví,
navzdory důstojnému postoji ne nepodobní
úchylům v parcích, španělským exhibicionistům v postranních uličkách
mimo turistický ruch, již se uspokojí narychlo, za chůze v protisměru…
Tito však neútočí, prosti násilí,
chtějí jen být v očích žádoucích žen
laskavě viděni.
Zdá se to intimnější než milostný akt.
To si jen odskočili od rodin a dětí,
doma se na ně už dlouho nikdo nezadíval.
Ty ženy žijí provždy ve věži,
takovou podívanou si dají kdykoli líbit,
na vyvrcholení čekají s ledabylou samozřejmostí,
prosty žádosti, jsou jen trpělivě zvědavé a samy mají krásné, i když unavené oči.