„Krásná Ostrava“ (Drobný pohled na novou knížku Petra Hrušky) - Jaroslav Erik Frič

 

Kdysi jeden básník řekl o vzácném editoru a legendárním „dělníku samizdatu“ panu Mojmíru Trávníčkovi – který byl někdy okolnostmi spíše nucen vyjádřit se jako kritik či recenzent (ač mu to bylo vzdálenější než práce editorská) – že „pořád jenom chválí“. Rozumím tomu a chápu to stále více s přibývajícími lety. Je potřeba chválit. Nikoli sebe (jak mi kdysi kdosi radil, že prý to tak dělají v Americe a jedině tak lze dosáhnout „úspěchu“), nýbrž toho, jehož počiny jsou aspoň do jisté míry, v jistém ohledu výjimečné, původní, nefalšované či jinak neobvykle působící. Tentýž básník, zmíněný výše, se taky podivoval, mluvě s třebíčským kritickým solitérem Milošem Dvořákem, jak může tak kladně vynášet třeba Josefa Suchého. Ten mu však odpověděl, že „stále více si váží jakéhokoli záchvěvu poezie“, proto ta vstřícnosti či tolerance k mnohému. Stejné je to se mnou.

Dostala se mi před několika dny do rukou knížka Petra Hrušky Nevlastní. Září novotou, svazeček sličný, vydaný prestižním nakladatelstvím jako druhý jeho svazek „české poezie“, pod ediční garancí Petra Onufera, známého m. j. z velmi zasloužilého a sympaticky vytrvalého okruhu Revolver Revue. Čistá sazba, nevelký rozsah, přírodní papír na obálce, příjemný do ruky. Výtvarnou stránku obstaral, pro Ostravu legitimní, Zdeněk Janošec-Benda, který, Bůh suď proč, svou výlučnost malby či kresby (či života?) označuje jako „jeskynní“. Moby Dick na obálce (z obou jejích stran, zrcadlově) mne mate.

„Na poplácávání po zádech musí zahynout každá kultura,“ prohlásil kdysi Magor Jirous a měl naprosto pravdu. Byl jsem jednou svědkem, v jednom klubu v Českém Krumlově, jak Magor tvrdě vytkl Kúčovi (Pavel Kučera – frontman kapely Bratři Karamazovi – pozn. jef) – a byli to velcí přátelé! –, že nacpal do jednoho textu své písně jakousi politickou aktualitu, už ani nevím o čem. A nejen to. Hned sedl ke stolu, vyžádal si pár účtenek a hned na místě napsal krátký „varovný“ text Kúčovi jako glosu do novin Uši a Vítr, které jsme už tehdy vydávali. Kúča sám to nekomentoval ani slovem. Nevzpomínám si ale, že bych kdykoli později slyšel, že by politiku míchal do svého písňového psaní. A Kúča je stále tím Kúčou, jakým býval. Dodal bych, že ta příhoda zcela odpovídala Magorově přesvědčení, že politicum samo sebou dělá právě ta hudba a její (nový či jinak zásadní) modus, před nímž, jak zpívají The Fugs, „se třesou hradby města“. Tedy Kúča je Kúčou a Magor na pravdě Boží. Ale co s těmi, co zůstali?

Budu mít vždycky potíže s posuzováním tvorby Petra Hrušky. Tytéž pak s knížkou přítomnou, při níž navíc mám obavu, že se Petru H. poněkud pokroutila optika. Příliš domácké, příliš jakoby důvěrně známé, ač báseň dle mého soudu by měla především směřovat k obecnosti, ke zobecnění jakékoli intimity, která jen takto může přesáhnout kuchyňskou titěrnost. Poezie se bez silného gesta neobejde. A tady není. Zde upadáme, nahlížíme-li jinak než zevnitř – a jak jinak může čtenář nahlížet? – do malichernosti nebo i banality, v horším případě i do sentimentu. Nepíšu rád tyto řádky, jsa vázán velký přátelstvím a velkou náklonností k autoru – ale nepsat raději nic s tím, že to vlastně není důležité (tedy že poezie není vlastně důležitá), že se to nakonec všechno smíchá v jakési „kulturní“ všehochuti, kdy zkrátka o nic moc nejde? Ale právě že jde! Jde o poezii, na níž stojí celý můj život! Jde o poezii, jejíž kognitivní moc je pro mne nade všemi vědami o životě včetně historie. Skrze ni poznávám, skrze ni žiju, skrze ni se nořím do smyslu života všednodenního i do majestátu Posvátné liturgie. Pro mne nade vše platně píše oratorián F. W. Faber toto: „Nemůžeme si utvořiti rozumový úsudek o hojnosti milosti, o počtu spasených nebo o vnitřní kráse jednotlivých duší, který by i rozumově měl nějakou cenu, dokud netvoříme svého oceňování ve světě modlitby.“ To platí jak pro kritika, tak pro tvůrce samého.

Hruškova poezie je ovšem existenciální. Zná sirobu života a marnosti lidského namáhání, nemá však něco, co bych nazval transcendentálním tíhnutím. Mně to vadí, chybí, jakkoli texty Petra H. rád čtu a obdivuji jejich základní „poetickou notu“, metaforu, řádné nesměšování konkrétního s abstraktním, kdy v básních jsou zpravidla zachovány „skutečné předměty“, zcela v duchu Poundova požadavku, že „adekvátní symbol je vždy samotný předmět“, jak to alespoň sám cítím a zažívám. V zázračnu byl stvořen člověk. A básník je vlajkonošem zázračna. Či alespoň pokorným nosičem, nebo i nechtěným hostitelem. Toto postrádání duchovního zázračna, přesahu alespoň sám pro sebe postrádám. Nejsem si jist, zda básnické tajemno a nedořečeno tuto absenci je schopno nahradit. Je to příliš a pouze jakoby lidské. Po čertech lidské, což nás uchvacuje, zvláště u poezie, která je nerozvleklá, nijak nenatahovaná jako falešný long drink, střízlivá a – lze-li něco takového o poezii říci – i věcná. Ty věci (poundovsky řečeno) přímo cítíme. Přímo je – i několika smysly současně – vnímáme. Ovšemže je v tom Ostrava! Ale žádný provincialismus a trapná okresní laťka. Poezie obecného a výsostného ražení konec konců, která, jak se domnívám, velmi dobře snese i překlad do jiného jazyka.

Navzdory předešlému nepomíjí fakt, že Hruška je básník důležitý. Nepíše naplano, ani naplano nepublikuje. Zde však, ve srovnání s jinými jeho sbírkami, je neúplný, zlomkovitý, stínový. Nemohu se zbavit přesvědčení, že čísla svazečku Nevlastní by se lépe vyjímala v celku nejméně dvoj- či trojnásobném. Jako by nám básník něco dlužil. Toť alespoň můj pocit – i očekávání.

 

J. E. F.

Brno, Lískovecké terasy, 6. 9. 2017

 

 

Petr Hruška, Nevlastní. Obálka a ilustrace Zdeněk Janošec-Benda. Vyšlo jako 2. svazek edice České básně, kterou řídí Petr Onufer. 56 stran formátu 12,5×16,5 cm. Argo, Praha 2017