Květoslav Bomb - O demenci

 

Po rozšíření svých genů pochybné, často nikým neprověřované kvality a případně ještě po vykonání vojenské povinnosti už zbývá každému člověku pouze zdementnět. Není třeba se obávat, tahle věc je už v životě každého stejně jistá jako smrt. Dostaví se ve správný moment, naprosto neomylně a velice decentně. Prostě si tak někdy nějak poklidně žijete a najednou je z vás nádherný dement, působí to naprosto přirozeně. Vaše blábolení se nepozdává možná jen nějaké mládeži ale vy již víte, že to sebevymezování se je zábava jen chvilková, zatímco demence je věčná a i vaši kritici či učitelé také zdementní jistojistě včas.

Dementi jsme a v dementy se obracíme a demence je tím, na co máme být hrdi. Demence je naše tradice, naše národní hodnota, naše možnost spasení. Dementní se nám spolu všem vždycky dobře. Demence umí i zachraňovat manželství. Srovnatelným způsobem zdementní i všichni prezidenti i všichni kněží, všichni ministři i proletariát i všechny moudré morální autority, všehoschopní manažeři. I pronikaví umělci nakonec ke spokojenosti všech naprosto zdementní. Demence je bezpečná laguna pro každého, zvláště těm přemýšlivějším se vtírá do duše jako blahodárný balzám.

V hávu demence se přestáváme ostýchat říkat spoustu věcí, demence v nás posiluje pocit vnitřní svobody a tedy i demokratičnosti světa. Ti nejúspěšnější vládci této společnosti sázejí s oprávněným úspěchem právě na sliby komfortnějšího dementnění.

Již první známky demence se u dementnícího projevují jako libé až euforické nálady, že k pochopení smyslu života má tak nějak trošku blíže než dříve, že už se určitě blíží. A my víme, že to je vědomí všeobecně správné, neboť demenci jsme již pochopili jako jediný skutečný a svrchovaný smysl lidského bytí. K demenci směřují všechna náboženství i společenská zřízení a s plynoucím časem se ukazuje, že k němu při trošce historického odstupu směřují všechna stejně neomylně, úspěšně a stejným tempem. Demence je zjevně zakódována jak v našem kolektivním vědomí, tak i v každém lidském egu. Jako dementi jsme si všichni rovni, a tak je to jedině spravedlivé. Všichni naši předkové uměli zdementnět vždy na výbornou a je naším posláním právo na demenci garantovat i našim dětem a vnoučatům. Ovšem demence také vyžaduje jistou kulturu. Nejde si hnedka začít modelovat hnědé mazlíčky. Dementnět bychom měli důstojně a poctivě, naštěstí demence není podřízena něčemu tak nestálému, jako je kupříkladu kategorický (rozuměj katolický) imperativ. Dementníme zkrátka všichni stejně spolehlivě, přestože se každému jeví, že jeho okolí a on sám v jeho středu dementní o něco rychleji, než je tomu jinde. Demence však nemůže byt takto nespravedlivá. Dementi všech zemí nacházejí naprosto bezpečně společný jazyk, jedině demence je to skutečně funkční a všeobecně srozumitelné esperanto, to jediné správné a bezbolestné konečné řešení.