Magdaléna Šipka - Ženská poezie už nesmí být rakovinou
***
Medúza
otvíráš ústa a konečně z nich tryskají hadi
tvé medúzí hlavy s kudrlinami k zulíbání
taky jsem chtěla podrobit své pluky
násobilce tvých rozpočtů přečíst
z klávesnice a zrcadla polohlasný úsměv
šmikáš jako bodáš, praskají nitky loutek tvé samoty
vylévají se vařící hrnce tvého zmrazeného vzrušení
vyplatili jsme Tě zlatem s jantarovým medem, vyprovodili karavany slonů až k hranicím džungle
stejně musíme utéci, jak nepropuštění otroci
rozevři svá pavoučí doupata, křídla obsypaná pijavicemi
zvolím psí kůži, vrtění ocasu místo ručičky hodin
v noci bezčasí něžný déšť rozmělňuje všechny černé závoje
ztěžknou, voda vzlíná, smývání přináší sůl
ležím bezmocně mezi ještěřími ocasy,
které dotykem jen svádím k dalšímu uštknutí
***
Nepříjímáš žádné náhražky lásky
jsi vždy útočící i nedostupná
ve stínu ran od kočičích drápů,
jsi zurčícím vinutím jak stužka potoka
jsem uzavřená jak okovaný skalní blok
zaklenutá lodičkami k lebkám dvou mužů
míza kane jen z přidušených otvorů, nechtěně a prudce
most, cvik obratného atleta, podstoupila jsem voperování cizích obratlů
bublající kotel smluv a paragrafů, roztrhané látky
a láska proudí z fontány dvěma prasklinami, jak ve vodováze
kdy setkáme se na splavu
hoří skoky i pády komet, v obzoru příběhů
buď světlicí ne světicí
umlkej, víš jak obejít všechna mužná slova
tvůj hlas...
ukonejší mne přes křik
profesorů, revizorů, dezertérů a mentorů...mužů
řas, bublání kočičích protáhnutí
her s rubem sukně a koutkem vousů
mlč ještě agresivněji než dříve
padají figuríny bez studu
v tajném bujení, rozevírání podkoží, zužování žil, vysychání šedé kůry, vábení dveří skříní a ledniček, zacyklení v hmotě lesklého peří, škrtání kolonek životopisu, nové bujení cyst
ženská poezie už nesmí být rakovinou
bujet jen pod povrchem patrologií
***
Řekla jsi nemůžu se už ani dotknout ničeho co není živé
zavazuji se blíž a blíž ke kůře popraskané hvězdami
oči velké jak chvějící se jezera vrstvy látky mě odstíní
povlaky z mrtvých těl ani tyto šupiny nemají
nezvaní návštěvníci sedící v prachu našich rozkročených bran
tvé jméno je klaté egyptská bohyně vláhy
tvé děti odnese vítr a rozpárá na náhradní díly
jako umírat směrem k písečným dunám
cáry vlajek potřísněné bílým práškem
napínají se jako oháňky vznešených zvířat
z kopyty zapuštěnými do bahna hradních příkopů
líbat hráz pršících hlásek, vnímat křivky konvalinkové ženy
vesla a stěžně, zaříkat oblohu co předpovídá
puknutí ořechových trupů lodí a rudé reflektory
skloní hlavu až po pás v ruinách koření
vyprskni pírko a polámanou šlachu kuřete
stáváme se nocí, půdou pro letokruhy zvířených proudů
patříme rudému slunci a nevědomosti černé orlice
vyděs mne okem ženy jako dravce, rychlostí hrotu
tvá píseň o světle rozechvívá středověké zvony
kreslí kola - a písek hoří - nic nezbývá
Foto Ondřej Mazura