Marie Feryna: Nejsme stvořeni pro bytí

 

 

***

 

až navěky

jim dopomáhej RIAPS!

 

nechám tě datovat nás

mezi sbírky léků

do času

v kterém okolnost

fabuluje lis

z něhož už nepomůže

ani polyamorie

 

I have a nightmare

zaručený recept

na nasycení davu

přívlastek non grata

pálí

i při držení rukou

 

tři měsíce

se neuděláš

přijímáš

jako pozůstalost

křičíš

že Trittico je Kristus

Cipralexův syn

 

 

 

 

 

 

***

 

 

analýze se lze

vyhnout jenom šklebem

 

nevíš zda tvorba

nebo suicidum

anebo kruh

v němž histrion

se dostředivě plazí

ke špičkám tvých bot

 

vstupuješ do básně

zatímco sceluje se

trojjediný subjekt

pro který odpověď

bude už jenom

generická:

dávit se tvým prádlem!

 

a v kukle plné škvír

aby se dalo dýchat

pod tvojí postelí

mít úložný prostor

v němž budu usínat

 

 

 

 

 

***

 

obrysy města

k našim přiléhají

zde žijeme

zde spolu orficky

jen za nejbližší roh

jsme radši periferní

radši vděční za vztah

který byl nám nedán

 

píšeme si

ve starých odkazech

stýkáme se

v mrtvých subkulturách

jsme post-fetish

a naše doteky

nedávají smysl

 

když říkám ti o ulicích

kde jsem chtěla zemřít

a že když je spojíš

vyklene se tvar

tančíš

 

že těžko říct

kdy je to pogo

a kdy je to rave

a tak se spokojím

jen s tím

 

naše hry trpí vymezením

únava a úzkost

úzkost a black metal

co kape tváří popstar

 

chci v sobě krmit bestii

jež nebyla by hřích

 

 

 

 

***

 

sen je to jediné

co nelze ironizovat

ale topit se v něm

dá třeba pořád

dva hlasy přes sebe

 

v polospánku jsou andělé

otevřeni prosbám

co pravým jménům modliteb

vede-li je ego

nebo utrpení

 

moje sny

zdají se i jiným

pořež se na nohou

o ruce pros matku

 

sebevražedné podtexty

jsou metafora

a nikoli cíl

 

při probuzení stíhá mě

jen esej přítele

rytmická jak báseň

 

myslet orficky znamená zemřít

zřeknout se konvencí a pravidel

vstát z mrtvých

a promluvit vlastním hlasem všeho

a každé jednotlivé věci zvlášť

 

napíšu nad ránem

něco o přimknutí

 

 

 

 

 

***

 

zabij tu smrt

kterou tě zformovali

a ve které tě vychovali

znič se

a objev sám sebe

 

poznat sám sebe znamená

sám sebe ničit

ničit konstrukci

stavěnou kvůli přežití

které jsi zaměnil za život

 

tabula rasa

 

 

 

 

 

 

***

 

čtu kdeco

jako viarrovskou báseň

 

lásku rámuje časovost

časovost rámuje úzkost

patos je jenom prostředek

útěku a křiku

 

bez ryzí transcendentály

se všechno jenom sere

 

nejsme stvořeni pro bytí