Michaela Pacherová - Sérum
. . .
podám ti příbor
odkrojíme osamění
a ty zvaž
cos mi chtěl psát
z deníku růžence
za všechny utajené
dětské tanečky
ZEĎ
aby se od ní
už nikdo nezaběhl
postavila stěnu
z pálených cihel
bříšky prstů
rozežranými od vápna
teď připíná
sváteční obojky
ÚTĚK
přehnaná úzkostlivost
končí útěkem
splašená hříva
povřísla a bič
otisky podkov
zůstanou
jak formičky vánočního cukroví
kdosi mi podal cukr v dlani
ještě před tou panikou
…
oběs mě
když to nedokážu sám
žádals mě kdysi pateticky
a konopný provaz
omotals
kolem zdviženého prstu
stálý tonus udržuje touhu
říkal jsi v deštivých časech
v období sucha pak
povolils o píď
hledal jsi blízkost raněné zvěře
zvuk papírových bubnů
vedl tvou oprátku
do spirály
slepě
doufaje
PŘEKLENOUT SE
včera nám odpojili
sýkorky
nemá cenu jim volat
elektrické zásuvky
vytrháme ze zdí
a únor
naštípem na podpal
SÉRUM
nikdy není tak jisto
aby pole nemohla rozkvést
záplavou vlčích máků
kdejaký týpek
z nefunkční rodiny
řeší svá traumata
revolucí
plní cisterny druhořadou krví
odseparované sérum
se uskladní
a vzorek zamrazí
LIDI LIDEM
- šla bys domů viď
já už jdu
- šla bych taky
moc mě to nebaví
- mě to někdy baví
- v pondělí v úterý
když nejsou lidi viď
- právě to mě nebaví
když sou lidi
tak mi to ubíhá
- dneska lidi sou a
vůbec to neubíhá
doufám že zejtra
něco přivezou
jinak nás ti lidi
ukamenujou