Michaela Pacherová - Sérum

 

. . .

 

podám ti příbor

odkrojíme osamění

a ty zvaž

cos mi chtěl psát

 

z deníku růžence

za všechny utajené

dětské tanečky

 

 

ZEĎ

aby se od ní

už nikdo nezaběhl

postavila stěnu

z pálených cihel

 


bříšky prstů

rozežranými od vápna

teď připíná

sváteční obojky

 

ÚTĚK

 

přehnaná úzkostlivost

končí útěkem

splašená hříva

povřísla a bič

 

 

otisky podkov

zůstanou

jak formičky vánočního cukroví

 

kdosi mi podal cukr v dlani

ještě před tou panikou

 

 

oběs mě

když to nedokážu sám

žádals mě kdysi pateticky

a konopný provaz

omotals

kolem zdviženého prstu

stálý tonus udržuje touhu

říkal jsi v deštivých časech

v období sucha pak

povolils o píď

 

hledal jsi blízkost raněné zvěře

zvuk papírových bubnů

vedl tvou oprátku

do spirály

slepě

doufaje

 

 

 

 

PŘEKLENOUT SE

 

včera nám odpojili

sýkorky

nemá cenu jim volat

elektrické zásuvky

vytrháme ze zdí

a únor

naštípem na podpal

 

 

 

 

SÉRUM

 

nikdy není tak jisto

aby pole nemohla rozkvést

záplavou vlčích máků

kdejaký týpek

z nefunkční rodiny

řeší svá traumata

revolucí

plní cisterny druhořadou krví

odseparované sérum

se uskladní

a vzorek zamrazí

 

 

 

LIDI LIDEM

 

- šla bys domů viď

já už jdu

- šla bych taky

moc mě to nebaví

- mě to někdy baví

- v pondělí v úterý

když nejsou lidi viď

- právě to mě nebaví

když sou lidi

tak mi to ubíhá

- dneska lidi sou a

vůbec to neubíhá

doufám že zejtra

něco přivezou

jinak nás ti lidi

ukamenujou