Michelangelo Pistoletto

Pistoletto (1933) patří k předním představitelům hnutí Arte povera. Tito umělci pracovali především s předměty denní potřeby jako jsou větve, kovy, sklo, kameny, látky. „Pokusili se o téměř absolutní identifikaci umění a života skrze redukci uměleckého objektu na jednoduché, „prosté“ gesto a zapojením diváka do procesu transformace, odehrávající se díky přirozené energie lidské aktivity.“

S termínem Arte povera přišel v roce 1967 italský historik umění Germano Celant, který se skupinou od počátku šedesátých let (kdy se začala formovat) spolupracoval. Arte povera je specificky italskou odpovědí na zvýšenou míru konzumu a komercializace umění. Jak upozorňuje Amy Dempseyová, tito umělci nepocházeli z chudých rodin; naopak a volba materiálů tedy nebyla věcí nutnosti. Také proklamovaná „chudost“ jejich umění, které se chtělo odvrátit od tradičního pojetí společenské funkce umění, je diskutabilní, neboť někdy také používali velmi exkluzivní materiály. Hnutí vede dialog se soudobými konceptuálními tendencemi, minimalismem a land artem, ale také italskou historií, která je ztělesněná elegantností antického Říma a renesance.

Nejznámějším a pro pozdější junk art zásadním dílem je Pistolettova Venuše z hadrů. Mám za to, že sui generis splňuje benjaminovskou definici dialektického obrazu. Zatímco Venuše je zosobněním dokonalé krásy, estetiky a ušlechtilosti jak tvarové, tak i materiálové, hadry jsou „cosi“ beztvarého, jakási změť, anonymní masa nejnižšího řádu. Nejsou to šaty, ale hadry (vzpomeňme na Baladu z hadrů Voskovce a Wericha). Kromě toho, že instalace obsahuje kontradikci nejvyššího a nejnižšího, ideálně tvarovaného a beztvarého, můžeme zde najít také protiklad umění a neumění, hodnotného a nehodnotného. Ale jen na první pohled: Venuše je pouhým řadovým odlitkem, symbolem někdejší ušlechtilosti, pozlacenou napodobeninou ideálního. Všechny výše uvedené kontradikce jsou také ambivalentní z důvodu, že se jedná o „ženu a oblečení“. Žena a oblečení je zlatý důl konzumu, navíc to není ledajaká žena, ale Venuše, tedy žena svůdná a živočišná, která svou přitažlivost staví na vzhledu. A tato „novodobá Venuše“ stojí před hromadou hadrů a vybírá z nich svou garderóbu. Můžeme tak instalaci vnímat jako cynickou parodii na vyhlášenou italskou haute couture anebo naopak na její začínající úpadek a obrat k nekvalitním „hadrům“ určeným pro „rychlou“ spotřebu.

V roce 2010 Pistoletto představil veřejnosti dílo s názvem Zbytky, kde původní myšlenku z roku 1967 posouvá dál a dialektický obraz přivádí k dokonalosti. Vidíme zde Sochu Buddhy sedícího na hromadě oblečení proložené elektronikou (v popisku čteme: použité šaty, elektronické kompomenty). Spojuje probuzeného buddhu v jednom obraze s dopadem společnosti zaměřené na hromadění stále nových materiálních statků: odpadky. Obě díla spojuje také motiv trojúhelníku či pyramidy. Venuše stojí před ním, je na jeho úrovni, zatímco Buddha je umístěn nad odpadky, které tvoří jakýsi perverzní oltář. Vrcholem je volba tzv. šťastného, blahobytného Buddhy. Opět je duální protiklad problematizován a jsme nuceni se zamyslet nad hlubším významem díla. Tento typ sošek bývá umisťován do domů (v rámci postmoderních mutací feng shui) za účelem přilákání bohatství a blahobytu na všech úrovních. Je třeba si ovšem uvědomit, jakou stopu – neboli jaké „zbytky“ - za sebou vyplnění tohoto přání může zanechat.