Milan Kohout - Seriál o kořenech performance art: Kmenové projevy performance

Kořeny performance lze hledat už v pradávných kmenových kulturách. Paleolit je období od doby kamenné trvající asi 3,4 milionu let, které skončilo mezi 10 000 až 3 000 lety před naším letopočtem nástupem neolitického období. Již z paleolitického období máme dochované výjevy jakýchsi rituálních performancí, historiky označovaných za náboženské. Leč vzhledem k jejich staří a nedostatku přesných informací se můžeme jen domnívat, o co v takových performancích asi šlo. To nám ale dává do rukou určitou licenci při studiu performance a naše fantazie má plné právo se rozlétnout a chápat i tak staré záznamy jako přímé předchůdce dnešních performancí. Můžeme se domnívat, že šlo o stejné akce „pročišťující“společenství, stejně jako je tomu u performancí i dnes.

Zřejmě nejstaršími dochovanými záznamy performancí jsou otisky četných rukou prehistorických performerů v jeskyních a na skalách na řadě míst světa (Francie, Borneo, Austrálie, Mexiko, Argentina a další) a které jsou někdy až 40 000 let staré. Znázorňují, dle naší licence, sílu společenství proti opresivním snahám malého počtu tehdejších „vůdců“. Dnes by se nazývaly „power to the people“. Tyto záznamy performancí vznikly většinou foukáním prachu z dřevěného uhlí skrz trubičku okolo dlaní performerů.

Jak se historikové domnívají, paleolitické kultury navozovaly performativním bubnováním, tancem a napodobováním zvířecích zvuků rituální úlety „duše“ z těla a v následném tranzu se „očišťovalo“ celé společenství.

Šamanské obřady pravěkých kultur jsou dalším příkladem takových performancí. Šaman v některých performancích nabízel své tělo k trýznění, aby tím zachránil svoji komunitu. Při převtělování se šamanů do zvířat docházelo k infiltrování určitého zvířete, a tím ho pak mohl šaman ovládat. Šaman byl jakýmsi léčitelem společnosti.

Bezbřehým námětem ke studiu historie performance je také kultura Aboriginals, kteří přišli na území dnešní Austrálie asi před padesáti tisíci lety. Většina jejich umění má pomíjívý charakter a  je malována do písku či na lidská těla. Tím krásně koresponduje se stylem performancí řady současných performerů pracujících s pomíjivostí a zaměřením na proces oproti produktu. A souzní rovněž s hinduistickými a buddhistickými mandalami, obrazci tvořenými pomocí pomíjivých materiálů, které na závěr sfoukne vítr do věčnosti.

V neolitickém období se již organizovaly kolektivní performance, kterých se zúčastňovaly stovky účastníků.

Ve starověkém Egyptě se prováděly velkolepé performance, kterých se zúčastňovaly stovky performerů, muzikantů i tanečníků.ⁱ

Performance byly rovněž součástí krvavých obětí mayských indiánů, při kterých se věřilo, že prolévání lidské krve „nasytí“ božstvo a dojde k postupnému splacení dluhu bohům, kteří stvořili lidi z různých materiálů, zavlažených jejich krví. V jedné z nich performeři hráli míčovou hru, při které se míč nesměl ani jednou dotknout země a ani rukou či nohou a jediné dovolené části těla byla ramena, záda a prsa. Tým, který hru prohrál, byl obětován bohům.

ⁱ

V kultuře amerických indiánů se traduje otázka: „Jak chcete rozlišit tanečníka od tance?“ Otázka, kterou si alternovaně kladou i dnešní performeři.

Fascinujícími podklady pro pochopení původů performančních projevů je kultura Inuitů, kteří prováděli řadu performativních akcí. Například dlouhodobá takzvaná „sezení v čisté formě“, při kterých dokázali přestat myslet, aby ušetřili energii. Při vzájemné komunikaci používali naprostou pravdomluvnost,způsobenou napojením hlasivek na myšlení v reálném čase čili verbálním vyjádřením toho, co si mysleli (báječné zadání pro studenty performance – říkejte, co si myslíte, abyste zabránili jakékoliv komunikační cenzuře mezi lidmi). A krásný příklad je performance, ve které zdůrazňovali přednost procesu nad produktem. Inuité celé týdny vyřezávali ze zvířecích klů propracované sošky, a když dosáhli dokonalého převtělení svých pocitů do finálníhoproduktu, tak ho okamžitě zahodili a putovali dále sněžnými pláněmi, aby se při dalším zastavení zase pustili do úplně nových sošek. První Evropané, kteří se mezi ně dostali, naprosto nechápali, proč si tak krásné výtvory neshromažďují a nekomodifikují, tak jako jejich evropská hromadivá kultura, která umisťováním svých výplodů do muzeí v konečných důsledcích své umění vlastně umrtvuje.ⁱⁱⁱ