Milo Janáč: Milo nemilo (díl čtvrtý)

My, Gelničané, milujeme hospodu. A nejen to. My všechno na světě v hospodu proměníme, takže hospod máme vždy dostatek.

Jak čas utíkal, úspěšně jsme na hospodu přebudovali radnici, obchod ovoce-zeleniny, jesle, sběrnu, dokonce i nádražní hajzly. Pravda je, že éra té záchodové hospody netrvala dlouho.

Otevírali ji ráno ve tři a barmankám se během několika měsíců podařilo poslat na druhý břeh prakticky celou klientelu.

Toto jsou skutečné dějiny, a ne součást fikce.

I dnes platí, že kdo chce poznat elitu, musí vyrazit do ulic za úsvitu anebo ještě za tmy. Piják profík totiž není žádný gaučák. Jakmile se probere z jednoho kómatu, vydává se na pouť za tekutinou, která ho přivede do dalšího.

První hospodu ve městě otevírají v šest, ve stejnou dobu začíná nalévat i Jan Křtitel. Jeho trafiku mám pár kroků. Chvilku přemýšlím, jestli nemám provést ranní hygienu, načež usoudím, že umývat se, čistit zuby a česat se je v této situaci ztráta času.

Před stánkem už netrpělivě postávají Ryšavý a Meky, muž s nejdelší bradkou ve městě. Trafikant má zpoždění a z tradiční sestavy chybí i Velký Blondýn. Sednu si na schůdek, vytáhnu cigarety, přilákám pozornost čekajících.

Kolem poklusává ekonomicky aktivní obyvatelstvo, snaží se doběhnout spoj do krajského města. V krajském městě se tito lidé budou do večera pachtit za směšné peníze, ze kterých jim stát i tak vezme polovinu. Tito lidé vidí neradi, když potom stát, ochránce slabých, živí z jejich peněz nám podobná individua. Udělat s tím, naštěstí, nic nemůžou, tak aspoň čumí.

My, asociálové, jejichž ideálem je dělat furt zle a být společnosti na obtíž, si ty pohledy vychutnáváme. Víme dobře, že tady budou už navždy platit jednoduchá pravidla.

Když oni vstávají, my vyspáváme opici. Případně se honíme za další. Zatímco oni celý rok usilovně pracují, aby se mohli v létě pár dní péct na sluníčku u moře, my se celou dobu spokojeně houpeme v sociální síti, protože brouzdání ve slané vodě pokládáme za blbost.

„V jednadvacátém století už měli většinu lidské činnosti převzít stroje,“ nadhodím téma rozhovoru. Ryšavý si zapálí nabízenou cigaretu, Meky ji rozlomí na dvě části, jednu odloží do kapsy na pozdějc. Meky je na ulici pátou sezónu, strategie přežití má zvládnuté dokonale.

„A tos vzal kde?“ ptá se.

„Ze školy,“ odpovídám.

Meky říká, že je takové věci ve škole neučili. Ryšavý zapochybuje, jestli Meky vůbec nějakou školu navštěvoval.

Mekyho poučím, že podle představ futurologů jsme v současnosti my, lidé, měli už jen spokojeně ležet na gauči a starat se o nás měli roboti.

Měky říká, že se spíš bojí, že na gauči bude ležet robot a makat na něho budeme my.

Ryšavý potvrdí, že to se klidně může stát.

Parťáky uklidním, říkám, že lidstvo se ve svém fungování nemusí cítit ohrožené do té doby, než se nenajde takový stroj, který vypije víc, než člověk.

Meky zjišťuje, odkud to vím.

„Od Jerzyho z Polska,“ přiznávám.

„Toho neznám,“ poví Meky.

„Spisovatel,“ informuju ho.

„Nevěřím lidem, kteří píšou knihy. Ze zásady. Za špatný stav světa můžou oni,“ překvapí mě svým myšlenkovým pochodem vousatý ožrala.

Ryšavého zajímá spíš to, kde trčí Křtitel. Mě nakonec taky. Ze žlutého bílého od Všemohoucího mi už skřípou zuby a chytám křeče do nohou.

Před půl sedmou se zpoza rohu objeví jeho pajdavá postava.

V batůžku mu cinká pár flašek levné pálenky, kterou doma ještě zředil vodou, nadarmo mu všichni neříkají Křtitel.

„Zmijí plémě, kdo vám nařídil prchat před budoucím hněvem?“ poví místo pozdravu, pár pasáží z Nového zákona si stihl nastudovat.

Následujeme ho dovnitř, pomůžeme rozložit balíčky dnešních novin. Křtitel vytáhne vodku a rozleje do kelímků. Když před časem zjistil, že noviny a časáky ho neuživí, rozhodl se portfolio aktivit rozšířit o nelicencovaný prodej alkoholu. Loni si už mohl dovolit last minute do Bulharska.

Po čtyřech kelímcích zhruba dvacetiprocentní vodky jsem schopný soustředit se na nabídku informací, kterými dnes oblažili národ lidé u oupn spejsů. Titulek Nového času ohlašuje Sedm rad, jak zvládat svoje jednání a udržet emoce na uzdě. Barmanovi se to může hodit, pomyslím si, a nechám si tedy od bulváru našeptávat.

Profesionální certifikovaný byznys a osobní kouč Petra Drozdová – de la Fére říká, že je třeba dbát na uspokojování vlastích potřeb a snažit se poznat sám sebe, uvědomit si kladné stránky, být vnímavý k druhým, pracovat s negativními emocemi, přehnané emoce rozdýchat, přebytečné nechat rozplynout se jako dým, nestávat se scénáristou katastrofického filmu, myslet na zadní vrátka a nebrat porážku osobně.

Rad bylo nakonec víc než sedm, hedlajn novin byl zbytečně skromný.

Je ale taky možné, že redakce je složená z jedinců neovládajících ani základní počty do deseti. Odhodím čas zpátky na pult, do studia tisku ovlivňujícího veřejné mínění se raději nepouštím.

Ryšavý se zeptá, co jsem se dočetl, povím mu, ať se radši neptá. Ryšavý zkonstatuje, že noviny už dneska nejsou dobré ani na rozdělání ohně. Meky kontruje, že to tak bylo vždycky. Ryšavý řekne, že jediné, co se kdy dalo číst, byly porno časopisy a ty že z pultů bůhvíproč zmizely.

Opravím ho, že porno časopisy pořád existují, jen Křtitel je odmítá objednávat, protože je náboženský fanatik.

Křtitel se zamračí a řekne, že zajít si dvakrát do kostela za fanatismus nepovažuje. Trafikant tvrdí, že pornáče neobjednává, neb je nikdo nekupuje, protože dnes už většina populace onanuje při netu.

Meky chce vědět, co je net.

V družném hovoru stáhneme dvě flašky. Cítím se líp. Křeče přešly, tik v pravém oku už mě nerozhodí. Ryšavý s Mekym se začnou do Křtitele navážet, že na to, kolik vypili, jsou trapně střízliví. Požadujou vzorek pálenky, chtějí ji odnést na rozbor, jen se neumí dohodnout, kde se takový rozbor provádí.

Křtitel se řehtá. „Já vás křtím vodou, ale po mně přijde mocnější, a ten vás bude křtít ohněm,“ řekne a ukáže směrem k potravinám, odkud právě vyšel Velký Blondýn s půllitrovkou špiritusu v ruce.

„Život je nápravněvýchovné zařízení za hříchy spáchané před narozením,“ přednese za chvíli slavnostní přípitek.

V devět je Meky mrtvý, přeneseme ho dozadu ke kontejnerům, uložíme na kartóny, které mu slouží jako denní stacionář. Tím náš zájem o vousáče končí. Do opatrovnictví si ho převezme drobný hmyz.

V českém překladu Jakuba Chrobáka. 

Milo Janáč (1975) Gelnica. Vyštudoval kulturológiu na Filozofickej fakulte Prešovskej univerzity v Prešove. Počas štúdia publikoval prvé literárne pokusy v časopisoch Dotyky a Nové slovo. Neskôr pracoval v rôznych médiách (Východoslovenské noviny, SITA, denník Pravda) a na marketingovom oddelení telekomunikačnej spoločnosti Antik Telecom. Po návrate do rodného mesta bol dlhodobo nezamestnaný, potom pracoval ako barman. V súčasnosti je vedúcim oddelenia kultúry na Mestskom úrade v Gelnici. Poviedky a publicistické texty publikoval v Denníku N, v literárnom mesačníku Rozum a v pražskej A2. Za debutovú kniha Milo nemilo získal Cenu čitateľov Anasoft litera. Kniha v tomto roku vyšla v ukrajinskom preklade, pripravuje sa aj poľské vydanie. Romám je ke koipi například na https://www.martinus.cz/?uItem=311652.