Milo Janáč: Milo nemilo (díl druhý)

III.

Když můj šéf přijde na úřad, prohlížejí si ho s lítostí, vidí v něm sebevraha, dokonce mu iniciativně sníží nájem. Kromě něj se o byznys nezajímá nikdo.

Dokonce mu hned navrhnou, že kdyby potřeboval pomoc, může se směle obrátit na kohokoliv.

Můj šéf poděkuje a řekne, že když budeme v úzkých, tak se na kohokoliv určitě obrátíme.

Potom vyfasuje klíče.

V téže době putuju do Nové Vsi na zkoušku. Aby člověk mohl čepovat, musí vlastnit Osvědčení o odborné způsobilosti pro vykonávání epidemiologicky závažné činnosti. Tak to stanovil zákon, který ochraňuje, podporuje a rozvíjí veřejné zdraví. Dokument je možné získat, pokud na úřadu veřejného zdravotnictví prokážete různé znalosti.

V Margecanech skočím na jedno do nádražky. Přede mnou stojí parta železničářů, teta zručně shazuje pěnu nožem. V rohu bliká automat, v televizi běží kriminálka. Jakmile přijdu na řadu, hlásí odjezd. Smířím se s plechovkou.

Ještě uvažuju, že si do vlaku koupím noviny. Nakonec rozhodnu, že užitečnější bude civět z okna ven.

Ve vlaku panoval smrad, to smrděli cestující. Od té doby, co je Slovensko automobilová velmoc, cestuje prostředky hromadné dopravy výlučně spodina. Nedávno jsem slyšel, že kabinet plánuje provoz na tratích rozšířit. Zřejmě si uvědomuje, že počet příslušníků této společenské třídy mu pod rukama utěšeně roste.

V Spišské je hygiena pod sídlištěm Tarča. Na sídlišti Tarča jsem kdysi dávno prožil pár měsíců. D oken nám mířila hlaveň děla, stálo v parku před školou. Pamatuju si, že sousedé se jmenovali Novákovi. Bylo to nejobvyklejší příjmení v Československu.

Spolu se mnou chce začít čepovat politolog, inženýrka ekonomie, učitel etiky, tělocvikář a absolvent sociální práce. Čtyři pětiny budoucích číšníků na Spiši vychoval prešovský harvard, poprvé jsem na svoji alma mater opravdu pyšný.

Posadí nás a rozdají testy. Naším úkolem je zakroužkovat ze tří možností tu správnou. Máme na to hodinu, za pět minut jsem hotový, protože jsem šikovný. Čtu nástěnku, píšou tam: Spánek – záhada zdravého relaxu. Zatímco ostatní podávají sportku, přemýšlím nad smyslem nástěnky. Na nic nepřijdu, regionální hygieničky se mě ptají, jestli jsem připravený absolvovat ústní část.

Regionální hygieničky jsou nejdříve zvědavé, jak dlouho budu v ledničce skladovat čerstvou zeleninu.

Vysvětlím, že čerstvou zeleninu v ledničce nebudu mít vůbec, protože v ledničce budu skladovat výhradně chlast.

Regionální hygieničky přikývnou, potom je zajímá, co udělám, když bar zaplaví hmyz.

„Dezinfekci,“ odpovídám z voleje.

„A co uděláte, když se vám po hospodě budou potulovat potkani?“

„Pozveme deratizéra.“

„Jaká nemoc se z potkana přenáší na člověka?“ nechtějí mi dát certifikát zadarmo.

„Leptospiróza.“

„Kdo ji způsobuje?“

„Leptospiry.“

„Jaký mají tvar?“

„Spirálovitý.“

„Jak se projevuje člověk postižený leptospirózou?“

„Trpí a blouzní.“

Vydají mi potvrzení platné do konce života. Padli na něho všechny prostředky, které jsem vydealoval přes víkend.

IV.

Šéf říká, že teď je před námi poslední meta. Sehnat startovací kapitál.

V bance se nám vysmáli, šéfovi proto, že jeho úvěrové stropy už dávno překonaly všechny limity, a mně, protože jsem socka. Navrhuju, že střelíme plazmu, co mám doma. Od té doby, co ji brácha přivlekl na Vánoce, měl jsem opakovaně sto chutí ji vyprat z okna. Když skončí v zastavárně, aspoň z ní bude nějaký užitek.

Můj šéf říká, že pajda, co za ni dostanem, nás z bídy nevytrhne.

„Nějak se začít musí,“ nedám se.

Za chvíli už kouříme před zastavárnou, čekáme, až přijdeme na řadu. Lidé chtějí zpeněžit všelicos: hodiny, známky, vysavač, motorku s jedním kolem, mikroskop i papouška. V okně visí inzerát: Urychleně prodám divan.

V obchodě to vypadá jako v čínské tržnici. Ze stropu visí zaprášená žárovka, vrhá mdlé světlo na haraburdí různé provenience. Vydřiduch má na sobě zamaštěný montérkový plášť, a kdyby neměl ranč za městem, člověk by mu do kapsy dal drobné na tabák.

Odhodí si z čela pramínek mastných vlasů a zamžourá na nás malýma, lakomýma očima.

„Co tady dneska máme, panstvo?“

„Televizi, plazmovou, skoro novou, neokoukanou,“ ujmu se vychvalování produktu z Galanty.

„Na dálkové ovládání,“ doplní mě šéf.

Kšeftař si přístroj pozorně prohlédne.

„Padesát,“ zazní očekávaný verdikt.

Chystám se převzít nabízené bankovky, šéf se však rozhovoří o různých funkcích, kterými zařízení oplývá. Nikdy před tím jsem ho tak dlouze a moudře rozmlouvat neslyšel. Potom prohlásí, že dvě stovky jsou za takový inteligentní výrobek minimum.

Vydřiduch se usměje a řekne, že podobných má plnou polici.

Uhrajeme to na stovku, chvátáme do Bufetu. Bufáč je hospoda dávnověká, kdysi tu stál i pivovar. Naproti byl Šibeniční vrch. Tam se popravovalo. To muselo být určitě pěkné: Piješ pivo z holby, zvuk prdů halasným zpěvem přehlušuješ, na kopci, ve větru, lotr se komíhá.

Uvnitř je narváno. Z repráků zní Chodníkový blues. Každej si lehne, jak si ustele, a já si ustlal na chodník, zpívá Olda Říha, Vincent Zlý mu asistuje, imituje nebožtíka Dědka.

Bereme si dvě rychlé a jdeme pátrat po volném fleku. Zakotvíme na zahrádce, ze židle sfoukneme popel, usadíme se, ťukneme si a oba naráz potáhneme půl krýglu.

Šéfovi říkám, že bychom měli zajít za Všemohoucím, že Všemohoucí je starý kámoš, že nám stopro pomůže. Šéfovi se to nelíbí, říká, že Všemohoucí je namyšlený a tlustý.

„Nejde o to, že je tlustý, ale že má prachy,“ vysvětluju.

Slunko začíná pálit. V jezírku se prohánějí rybičky. Z motorky, na které se usadili a jí, na nás závistivě hledí žízniví lidé.

Že prej mi nohy podrazil chlast, že prej je pro mě každýho slova škoda, že prej mi zbejvá už jenom krást, holku mi vzala voda, vymotá sa na schody Vincent Zlý.

Barmanka mu vypne zvuk a naladí rádio. Začínají zprávy z domova.

„Všemohoucí nám pět litrů nikdy nepůjčí,“ skepticky vyfoukne dým můj šéf.

Uhasí vajgl a odskočí si.

Na stole někdo nechal Sport. Z nudy a ze zvyku ho prolistuju. Trenér Griga před zápasem říká, že termín utkání je velmi nešťastný, ale musíme ho odehrát.

Okamžitě hledám kurzy.

„Možná nám postačí pět set,“ usměju se později na vyprázdněného šéfa.

„Nebuď směšný, za to nic nekoupíme.“

„Za pět set nic kupovat nebudeme, ty prachy investujeme,“ objasním.

„Investujeme?“ podiví se.

„Na křížek v Lichtenštejnsku je kurz jedenáct.“

„Ty ses zbláznil.“

„Nezešílel, přečti si, co říká ten člověk,“ otočím noviny opačně.

Šéf si předzápasové vyjádření pozorně prostuduje a zamračí se.

„Řekni mi, podle čeho jsi usoudil, že ztratíme kytičku? Vždyť nám jde o krk.“

„Je to jenom pocit.“

„Myslíš, že Všemohoucí nás založí, protože máš pocit?“

„Všemohoucímu řeknu, že mám konexe v Neapoli.“

Můj šéf kroutí hlavou.

Vincent Zlý si opět žádá Katapult.

Milo Janáč (1975) Gelnica. Vyštudoval kulturológiu na Filozofickej fakulte Prešovskej univerzity v Prešove. Počas štúdia publikoval prvé literárne pokusy v časopisoch Dotyky a Nové slovo. Neskôr pracoval v rôznych médiách (Východoslovenské noviny, SITA, denník Pravda) a na marketingovom oddelení telekomunikačnej spoločnosti Antik Telecom. Po návrate do rodného mesta bol dlhodobo nezamestnaný, potom pracoval ako barman. V súčasnosti je vedúcim oddelenia kultúry na Mestskom úrade v Gelnici. Poviedky a publicistické texty publikoval v Denníku N, v literárnom mesačníku Rozum a v pražskej A2. Za debutovú kniha Milo nemilo získal Cenu čitateľov Anasoft litera. Kniha v tomto roku vyšla v ukrajinskom preklade, pripravuje sa aj poľské vydanie. Romám je ke koipi například na https://www.martinus.cz/?uItem=311652.