Milo Janáč: Milo nemilo (díl pátý)

VIII.

Jsem účastníkem událostí.

Černá dodávka s nápisem Orfeus parkuje před Kukuřičňákem, Pepa Hrobník ukazuje zájemcům oběti ranní střelby v Huti. Dva cizinci pohození na gumolitu, jednomu kulky znetvořily půl ksichtu. Druhý to schytal do hrudi, a kdyby neměl vytřeštěné oči, mohli bychom si klidně myslet, že jenom spí.

Večer budou reportéři ve zprávách tvrdit, že šlo pravděpodobně o vyřizování účtů v podsvětí. To zní vždycky zasvěceně.

„Koukej na ty boty,“ obrátí se Pepa Hrobník k Dancúľovi. „Ty vyšly nejmíň na sto éček.“

Dancúľ je mrtvole vyzuje, vyzkouší a projde se kolem pohřebního vozu.

„Dobrý?“ chce vědět Pepa.

„Dobré,“ zhodnotí Dancúľ a nabídne za ně Pepovi pět euro.

Pepa začne botasky vychvalovat, tipuje, že vydrží nejmíň deset roků, a že když je nestřelí aspoň za dvacet, udělá si kšeft jinde.

Lojzík tvrdí, že on by si boty po mrtvém neobul ani zadarmo.

„To bych se taky divil, kdyby jo, dyk máš haksny jak ten Flinstone,“ odzbrojí ho Hrobník.

Lojzík se začervená a říká, že to tak nemyslel.

„Hele, nepleť se do toho, stejně seš švorc,“ odstaví ho definitivně.

Dancúľ řekne, že za víc je nechce.

„Takový vobchody dělaj jenom velký kokoti,“ cituje Pepa oblíbený film, když si nakonec nabízenou bankovku strčí do kapsy.

Dancúľ pozve všechny na drink.

„Ještě ty voly musim hodit do márnice,“ zdráhá se nejprve Hrobník, když mu ale Dancúľ vysvětlí, že mrtví už nikam nespěchají, nechá se obměkčit.

Vevnitř v hospodě čumí důchodci na bingo, na obrazovce explodujou čísla, která jsou v těsném sousedství těch, které mají na svých tiketech. Starci cucají malé pivo a klejou.

Číšnice chce vědět, co jsou zač ti mrtví a proč je zabili. Pepa Hrobník oznámí, že identita je neznámá a že lidé většinou umírají, když se znelíbí Všemohoucímu.

Číšnice to potvrdí.

Jeden ze starců zdvihne oči od tiketu a prohlásí, že na světě to tak chodí: „Někdo ti život dal, někdo ti ho musí i vzít.“

IX.

V devět mě zbudí pipinka z telekomu, je strašně zvědavá, jestli chci levněji telefonovat.

Říkám jí, že nechci telefonovat vůbec, že chci spát. Děvče celkem správně vytušilo, že má co do činění s hovadem, a k mému údivu zavěsila, dřív než začnu nadávat jí osobně, přímým i nepřímým nadřízeným, akcionářům a lidstvu všeobecně.

Trefit zpátky do údolí snů se mi už nepodaří. Převalím se v posteli sem a tam šest – sedmkrát. Potom usoudím, že tělocviku už bylo dneska dost.

Zalezu k netu, mrknu na doručenou poštu.

Píšou mi z NASA, vypisujou mi od té doby, co jsem poslal svoje jméno na Mars.

Poslal jste svoje jméno na Mars?

Pokud ne, nejspíš jste udělal chybu a na Mars se nikdy nedostanete. Moje jméno se dostalo na Mars spolu se Sondou Curiosity. Mám na to příslušné potvrzení, NASA nám umožnila vytisknout si ho i doma.

Taky nám – ještě před přistáním – poskytla šanci projít se po povrchu planety největším vozidlem, jaké jsme tam kdy poslali. Pár minut jsem to zkoušel, žádná velká zábava to nebyla, všude samý prach a skály. Jednoho dne se má všechno změnit a lidstvo se na červené planetě zabydlí. Aspoň to tvrdí vědci.

Později zkouknu oblíbené pornostránky, dvakrát po sobě velmi úspěšně onanuju. Zavřu oči, nazřu do svého nitra. Dobře to tam vypadá. Kromě toho tu někde strašně smrdí ponožky.

Na snídani si udělám nesku a jdu si zapálit na balkón. Ulice je vylidněná, zoufalci, kteří se neumí jinak protlouct životem, jsou touto dobou v plném pracovním nasazení. Normálnější část populace se potí pod peřinou.

Slunce se koulí směrem na Majales Platz, vyfukuju kouř, pozoruju mraky.

Některé připomínají zvířata. Rozpoznávám tři psy, medvěda, velblouda, slepici a dinosaura. Toho právě předhání letadlo, které veze pasažéry někam na jihovýchod, zanechává za sebou bílou stopu.

Víc lidí si myslí, že z letadel nás práškujou těžkými kovy, viry a bakteriemi.

Cílem má být redukce světové populace. První informace o této kruté hře se objevily už v devadesátých letech, k masovému zpopularizování teorie „chemtralis“ ale došlo, až když si internet mohl dovolit prakticky každý.

Pokud je to pravda, dělají to ti, kteří chtějí výskyt lidí na planetě omezit, mimořádně nešikovně, když si uvědomíme, že počet kusů našeho živočišného druhu se mezitím přehoupl přes sedm miliard.

Zadusím cígo, dosrknu kafe, uvedu do pohybu vnitřnosti.

Na hajzl si vemu Krchovského. Český básník má ve zvyku se v občasných rozhovorech přiznávat k tomu, že nejvíc ho baví uvědomělé nicnedělání, což je velmi sympatický životní postoj, se kterým se beze zbytku ztotožňuju. Navíc píše zábavné básně se silným existenciálním přesahem, rád se například pasuje do role mrtvoly, případně mumie.

Do sraní na mě zvoní jehovista.

Potřebuje vědět, jestli používám rozšířenou nabídku kabelové televize, říkám, že mě nezajímá ani základní. Týpka asi někde zaškolili, protože se nenechá odradit a řekne, že teď bych kompletní balíček mohl získat se sedmdesáti pěti procentní slevou.

Zahraju si na příjemně překvapeného debila a zeptám se, čím jsem si to zasloužil a jestli se v jeho firmě náhodou nespletli. Dodám ještě, že jsem dost rovnostářsky založený a nerad bych získával výhody na úkor jiných občanů, zákazníků.

Když se obchodník přizná, že akce latí pro všechny obyvatele naší vlasti, kontruju, že mě mrzí, že v jejich společnosti neuplatňují individuální přístup ke klientům. Chaos v jeho podomní kebuli ještě znásobím, když z něho začnu tahat prachy, abych mohl vysvobodit televizor ze zastavárny a vyzkoušet si tu jejich neodmítnutelnou nabídku.

Brigádník radši zmizí otravovat sousedy, vrátím se na hajzl k poezii. Přiznám se, že občas se mi stýská po době, kdy verše dokázaly hýbat dějinami. Při útoku na Zimní palác se údajně davem neslo Majakovského dvojverší: Jez ananas, žvýkej kuřátko, odzvoníme ti, buržouste. Zakrátko.

Dnes už poezie podobný potenciál nemá.

Básník, směšná figura odsunutá na okraj, se musí srovnat s tím, že o jeho výtvory nikdo nestojí.

Později se rozhodnu dát si sprchu.

Pustím na sebe střídavě proud horké a studené vody, někde jsem slyšel, že je to zdraví prospěšné. Možná, že jo, jenže mně víc vyhovuje teplá, tak zůstanu při ní.

Zašpuntuju vanu a do vody naleju gel s vůní oceánu. Vytvoří se pěna, zakryje přeci jen už ne ideálně zformované tělo. Krátce přemýšlím, jestli se nemám věnovat samotářské neřesti, nemůžu se ale soustředit, proto od plánu upustím.

Navoněný sedám zpátky ke kompu, nejvyšší čas dát do kupy hospodskou fanpejdž, důležité pouto mezi námi a zákazníky. Přemýšlím, že dám na titulku záběr z koncertů, které se v amfiteátru kdysi uskutečnili, něco se doma určitě najde.

První fotka, na kterou narazím, zachycuje rozjařené mládence ze souboru Jadlovec, nápis na stěně pódia hlásá: Plněním závěrů XV. sjezdu KSČ oslavujeme 60. výročí SRR. Folklór jsem nikdy neměl rád, lovím dál.

Narazím na záběr z vystoupení české poprockové skupiny Turbo. Uskupení se v osmdesátých letech dostalo na druhé místo v anketě Zlatý slavík, proslavil je hlavně hit Hráč. Mnozí ji přirovnávali k švédské formaci Europe a asi nebyli daleko od pravdy, protože jde o srovnatelné příšernosti.

Zpěvák si pěstoval imidž fotbalového fanouška z Iljašoviec, Bijacoviec, případně Granč-Petroviec. V mém archívu mu není vidět do obličeje, sklání se směrem k zemi a snaží se navodit dojem, že vystoupení fakt prožívá.

Ostatní členové kapely se objevují jen v podobě skvrn a stínů, fototechnika určená běžným občanům byla v té době zřejmě na žalostné úrovni. Nebo ji neuměl obsluhovat člověk, který mačkal spoušť.

Znovu šmátrám v krabici, objevím foto kapely Prorock. Vystoupení tohoto kvarteta dělalo každoročně tradiční tečku za festivalem Gelnický rock, návštěvníci a příznivci se pokaždé těšili především na světelné efekty, kterými hudebníci produkci doprovázeli.

Vzpomínám si, že z hlediště na jeviště se po připravených šňůrách rozbíhaly prskavky, které potom na pódiu rozpoutaly malý ohňostroj. To byl signál pro ocvočkované metalisty ve vytahaných džískách, aby začali v rychlém tempu točit vlasama a vrhat se na zem.

Prorock jako jediný z údolí prorazil v písničkové soutěži Triangl, tuším, že se skladbou s lakonickým názvem Ahoj. Nemyslím, že šlo o jejich nejlepší song, osobně jsem si oblíbil spíš Omyl.

Text písně, na osmdesáté roky docela odvážný, zní: Omysl se stává, hej, hej, v rádiu v novinách

Prohlížím zbylé výjevy, pocházejí převážně z pohostinských a restauračních zařízení.

Nakonec narazím na snímek zhotovený fotoaparátem sovětské výroby Sokol.

Jsme v Praze s Kubíkem, na sobě máme trička s názvem pivovaru Ferdinand. Je léto devadesát sedm.

V Slovanu obsluhuju skutečnou šlechtu.

V českém překladu Jakuba Chrobáka. 

Milo Janáč (1975) Gelnica. Vyštudoval kulturológiu na Filozofickej fakulte Prešovskej univerzity v Prešove. Počas štúdia publikoval prvé literárne pokusy v časopisoch Dotyky a Nové slovo. Neskôr pracoval v rôznych médiách (Východoslovenské noviny, SITA, denník Pravda) a na marketingovom oddelení telekomunikačnej spoločnosti Antik Telecom. Po návrate do rodného mesta bol dlhodobo nezamestnaný, potom pracoval ako barman. V súčasnosti je vedúcim oddelenia kultúry na Mestskom úrade v Gelnici. Poviedky a publicistické texty publikoval v Denníku N, v literárnom mesačníku Rozum a v pražskej A2. Za debutovú kniha Milo nemilo získal Cenu čitateľov Anasoft litera. Kniha v tomto roku vyšla v ukrajinskom preklade, pripravuje sa aj poľské vydanie. Romám je ke koipi například na https://www.martinus.cz/?uItem=311652.