Milo Janáč: Milo nemilo (díl třetí)

V.

Všemohoucí sedí v kasinu, před ním se na čtyřech válcích protáčí ovoce, obírá ho každým protočením o pětku. Přiznám se, dnešní stroje mě neoslovujou.

V dobách, kdy mně hráčská vášeň nebyla cizí, jsem si oblíbil Švejka, Las Vegas a Fotbal v Ponorce. American Poker II kdekoliv.

Automaty křičely: jedeme do Vegas a jedeme na Bělehrad a chválíme, to je krásná přesná hra a hráč je zraněn a gól.

Dnes už takové věci nedělají, což je škoda.

Mrkne na mě jedním okem, využiju toho a spustím:

„K tobě, ó, Všemohoucí, pozdvihuji svou duši, k tobě, jenž sobě rovného najde pouze v zrcadle a kdokoliv se mu přilepí na paty, nestane se ničím více nežli stínem, který jej bude věčně dobíhat,“ podlézám mu.

Všemohoucí řekne, ať nešaškuju, že muž ve čtvrtém decenniu se má chovat důstojně.

Oponuju, že na svém projevu nic nedůstojného nevidím.

Všemohoucí řekne, že kdyby mě slyšel doktor, dá mi papíry.

„Na hlavu,“ zdůrazní.

Tentokrát se nebráním, motat se po světě jako státem certifikovaný cvok by mi zcela vyhovovalo. Osvobozen od jiné práce, svobodně bych blbl od rána.

Všemohoucí zakřičí do přítmí: „Žízeň mám.“

Potom zjišťuje, jestli zas potřebuju drobné na tabák. Říkám, že ne, že tentokrát se chystám investovat.

„Do čeho chce somrák jako ty investovat moje prachy?“

„Do sportu,“ odpoví za mě šéf.

„Na křížek v Lichtenštejnsku je kurz jedenáct.“

Všemohoucí se rozchechtá.

„Ty ses zbláznil.“

„Nezbláznil,“ předběhne mě zase nadřízený, „má známého v Neapoli.“

Všemohoucí práskne do mašiny a řekne „kurva s hroznama“.

Jedny mu právě pokazily linii hrušek, v automatu zmizí další zelené kilo.

„Nějaký vandrák, že?“ obrátí se hazardní hráč na mě.

„Starosta to není,“ přiznávám, „ale v Neapoli si o křížku cvrlikají vrabci na střeše,“ zalžu.

„To tedy mají divného koníčka,“ zkritizuje Všemohoucí neapolské opeřence.

Nastane chvíle ticha, děvčátko, které jsem v podniku předtím nezaznamenal, přineslo pití. Kredit Všemohoucího spadne pod dvacku. Když už se zdá, že dohrál, přijdou čtyři melouny. Všemohoucí začne zvedat, vytáhne to na dvě kilča, potom to roztočí nahoře. Automat najednou připisuje jak šílený, za chvíli svítí na displeji čtyřmístná suma.

Okresní bůh zahlásí „na kafe by bylo“ a pozve nás k baru.

Výherci se bez mučení přiznáme, že před kofeinem upřednostňujeme jiný životabudič. Přistane před námi dvojitý Jameson.

Ťukneme si, Všemohoucí se na mě podívá pohledem moderátora televizního kvízu.

„Víš, proč mi tu říkají Všemohoucí. Je možné, že mi tak říkají, protože nic nemůžu?“

„Jasně, že to není možné,“ odpovím pohotově.

„Tak mi tak říkají, protože můžu všechno?“

„To jsi řekl přesně.“

Všemohoucí se zatváří spokojeně.

„V tom případě můžu založit i ztroskotance, jako jsi ty,“ odečte z výhry pět bankovek.

„Do měsíce budou zpátky. Úroky ti neúčtuju za to, že si za mě psával slohovky.“

VI.

Při úvodní brance Martina Büchela vidí komentátor Dajto ruku, zpomalený záběr ji nepotvrdí. Amatéři z maličkého knížectví si na stadiónu Rheinpark dělají prdel z reklamních ploch na tetovací studia navlečených do dresů s dvojitým křížem. Sedíme se šéfem v obýváku, vyprazdňujeme flašku ginu.

Spolukomentátor Marián Teman hru našich vcelku správně kritizuje, říká, že kupíme chybu za chybou. O přestávce se mně šéf ptá, jestli jsme nechybovali i my, uklidním ho, že jednoho šmudlu dáme.

Předpověď se plní v sedmdesáté třetí minutě. Stoch z rohu najde Saparu, ten pošle balón do ohně a Ďurica hlavou srovnává. Vyzvídám, jestli se bublinky už chladí. Dvě minuty před koncem nás ještě vystraší Čišovský, naštěstí z pěti metrů mine.

Po závěrečném hvizdu část Slováků nadává, část se směje, my se šéfem jásáme. Většině obyvatel je to jedno.

Ze sázkové kanceláře odcházíme nadití. Čeká nás radostný úkol: vyměnit papíry emitované Evropskou centrální bankou za pijatiku. Sedíme na lavičce před muzeem a přemýšlíme, co bude do baru potřeba.

Najednou před námi zastaví Všemohoucí v novém bavoráku:

„Tak co, žebráci, jak jde byznys?“

„Rozjíždí se,“ odpovíme jednohlasně.

Všemohoucí řekne, že tak se mu to líbí. Že drobný podnikatel je motorem ekonomiky.

„A ty drobné mi nevracej,“ otočí se ke mně. „Díky za tip.“

Potom mi cosi strčí do kapsy.

„Pozornost podniku. Pozdravuj vrabce v Neapoli.“

Kola zakvílí.

Přede mnou je dlouhá noc.

Stokrát jsem si říkal, že toho bílého svinstva už si nikdy ani nešňupnu, stokrát jsem se mýlil. Stokrát jsem si říkal, že člověk pak jen celou noc plácá nesmysly a v hlavě se mu honí samé úchylárny, hned potom mi prášek rozežíral sliznici.

Materiál od Všemohoucí je spíše do žluta, vypadá, jako kdyby ho vařili v Krompachách.

Nalajnuju si čáru. Nejdřív mám pocit, že tu něco nehraje a Všemohoucího proklínám, že je omítkář.

K tomu, co se dělo po tom, co jsem sjel vážený gram, povím jen tolik, že jsem dal na radu lékařů a zašel si do ghetta pro cigánečku. Za deset éček získala právo roznožit přede mnou pod Kamenným mostem. Kamenný most je národní kulturní památka.

Nad ránem doma poslouchám věštkyni: „Někdy máme víc energie, než atomová bomba. Proč nedokážeme usnout?“ vemlouvá se mi.

Dobrá otázka, pomyslím si. A poměrně jednoduchá odpověď, doplním se.

Věštkyně je chvíli potichu.

„Každý, kdo cítí vibrace,“ rozhovoří se za chvíli, „ví, že se něco mění. Před námi je cesta. Někdy na ní vyvedeme hromadu hloupostí. Není potřeba se za ně stydět, stačí si je uvědomit. Život si můžete zařídit po svém. Stačí se mi jen ozvat.“

Potom věštkyně dvakrát zopakuje číslo. Kvůli mně to dělat nemusela.

Necítím se nejlíp, dojezdy jsem nikdy nemiloval. Čumím do stropu, v hlavě se mi kdosi rozpovídá. Chvíli špekuluju, že si vezmu hypnotika, potom zjistím, že je šest.

To už se nalévá u Jana Křtitele. Pár panáků by mě mělo hodit do richtiku.

V českém překladu Jakuba Chrobáka. 

Milo Janáč (1975) Gelnica. Vyštudoval kulturológiu na Filozofickej fakulte Prešovskej univerzity v Prešove. Počas štúdia publikoval prvé literárne pokusy v časopisoch Dotyky a Nové slovo. Neskôr pracoval v rôznych médiách (Východoslovenské noviny, SITA, denník Pravda) a na marketingovom oddelení telekomunikačnej spoločnosti Antik Telecom. Po návrate do rodného mesta bol dlhodobo nezamestnaný, potom pracoval ako barman. V súčasnosti je vedúcim oddelenia kultúry na Mestskom úrade v Gelnici. Poviedky a publicistické texty publikoval v Denníku N, v literárnom mesačníku Rozum a v pražskej A2. Za debutovú kniha Milo nemilo získal Cenu čitateľov Anasoft litera. Kniha v tomto roku vyšla v ukrajinskom preklade, pripravuje sa aj poľské vydanie. Romám je ke koipi například na https://www.martinus.cz/?uItem=311652.