Mircea Dan Duta - (Ú)let bez letušek

Mircea Dan Duta (27. 5. 1967, Bukurešť) vystudoval Matematickou fakultu Bukurešťské Univerzity, Filmovou fakultu Divadelní a filmové Univerzity Iona Luky Caragialeho v Bukurešti, Filozofickou fakultu Univerzity Karlovy, Ústav románských studií, získal Doktorát na FAMU v oboru Filmová věda se zaměřením na českou a slovenskou kinematografii 60. let 20. století. Pracoval jako redaktor / producent ve Veřejnoprávní rumunské televizi, pravidelně spolupracoval s Filmovým archivem v Bukurešti, Českým centrem a velvyslanectvím v Bukurešti, Finským velvyslanectvím, Brazilským velvyslanectvím a jinými diplomatickými zastoupeními v Bukurešti. Od roku 2000 pořádá rumunské a mezinárodní kulturní událost v Praze. Krom publikační činnosti v Rumunsku publikoval i v ČR řadu odborných publikací, časopisecky A2, Film a doba, Babylon, Iluminace, Porta Balkanica, Paměť a dějiny. Z češtiny do rumunštiny přeložil řadu knižních titulů a divadelních her, letos mu též vyjde Antologie současné české poezie a Antologie současného českého divadla v rumunštině.

.

Diktát č. 10: Naše město

Tohle město je docela malé.
Je malé, ale hezké.
Také má moc hezké okolí.
Blízko je les, kopec a louka.
Když mám prachy,
tak si tam užívám s Maruškou,
potom jdeme do klubu tancovat.
Když jsem švorc, jdu večer na procházku
a čekám,
až nějaká opilá kočka odejde sama z klubu,
chytím ji a užívám si s ní.
Kolem náměstí je nádherný velký barokní temný park.
Roste tam plno vzácných stromů a hustého křoví.
Uprostřed parku stojí
překrásná historická budova –
– zámek, kde je teď filmové studio.
Natáčejí se tam pornofilmy.
Takže když skončíme, můžu s opilou kočkou do zámku,
abychom navštívili interiéry,
které tamější šikovní kluci krásně zrekonstruovali
podle originálů v růžové knihovně.
Kočce se tu obvykle líbí, proto zůstane,
já tak dostávám od kluků zaplaceno
a vracím se do klubu.
Klub je na náměstí.
Náměstí je pěkné a uprostřed města.
A když Marušku v klubu už nenajdu,
naproti stojí další velká historická budova –
– radnice, dnes je z ní docela slušný nevěstinec.
Na druhém konci náměstí,
hned za Tescem,
je římskokatolický kostel.
Tohle městečko mám opravdu rád.

.

(Ú)let bez letušek

Moje sekretářka
je mou první čtenářkou
a také kritičkou.
Včera mi vyčítala,
že se ve svých básních
příliš často zmiňuju o letuškách.
Prý uniformované ženy
jako letušky a zdravotní sestry
jsou čím dál tím lákavější
pro stárnoucí muže.
Usmíval jsem se,
ale nedokázal jí vysvětlit,
že se v tom trochu mýlí.
Moje manželka je totiž
drsná policejní kapitánka,
chodí téměř výhradně v uniformě,
a přesto jsem jí v životě
žádnou báseň nevěnoval.
Zato o mladých studentkách
vysokých a středních škol
bych psal celé sbírky veršů,
ačkoli už dávno
žádné uniformy nenosí.
Žijeme přece v demokratickém státě.
Mimochodem mě překvapuje,
že básníci moc nepíšou
právě o sekretářkách.
Asi proto,
že sekretářky uniformy nenosí
a básníci obvykle
žádné sekretářky nemají.

.

Pozvánka

Náš kulturní podnik
si Vás dovoluje pozvat
na komponovaný
literárně-hudebně-divadelní večer.
Peníze na profesionální
zpěváky, herce a tanečníky
nemáme, proto zarecituje
ředitel podniku,
zazpívá zástupkyně
a zatančí referentky.
Pokud by vás představení neoslovilo,
máme vždy po ruce pana vrátného,
který nám může udělat publikum
a zatleskat.
Takže račte do sálu,
Vstup volný.

.

Krajina s oranžovými punčochami

Jako každé ráno jsem ji potkal na rohu,
jako každé ráno jsem se za ní otočil,
a řekl si, že je vážně kus,
ale že na takové jsem už
moc starý, malý, tlustý, brýlatý, ženatý...
Jako každé ráno si mě vůbec nevšimla,
anebo dokonale předstírala,
že si mě nevšímá,
a po chvíli zmizela za roh.
A jako každé ráno jsem pokračoval v cestě do práce
a ani si nevšiml,
že měla oranžové punčochy.