Moje říjny v železničních zemích II

O Jacku Kerouacovi. Na okraj vydání díla Visions Of Cody v překladu Josefa Rauvolfa. Argo, Praha 2011

(pokračování)

Černý a bílý New York. Ale tam Kerouac není. Tam je jen Andy Warhol, Ginsberg („vlasy ještě delší a ještě špinavější, to je A. G.“) a Robert Duncan „za devatero horami a devatero údolími San Francisca“, v domě, kde jeden píše a druhý vyrábí koláže, origami, papírové draky. Ta doba to ovšem byla. Doba, kdy jsem začínal navštěvovat ostravský antikvariát „U Perouta“. Byl snad v O. vůbec jediný. Otec říkal „Áda Perout“. Až později jsem se dověděl, že ta malá pasáž pár kroků od náměstí (tehdy) Lidových milicí, v samém středu města, byla původně provozována rodinou Peroutů celá: vlevo byl obchod papírem, vpravo knihkupectví i antikvariát. Při prvních spanilých jízdách do Mariánských Hor olomouckého Petra M. (a později i Edy Z.) mizel tento velmi často v onom antikvariátě a přinášel pak nejrůznější skvosty rovnou ze zadních výkupních prostor, kde v šedém plášti sedával sám pan Perout. Kvalita byla kolísavá, ale nejméně třetinu tvořily svazky staroříšské, jeden dokonce celý v žluté kůži vázaný! To ale byl až rok 1969. Je třeba se vrátit asi do roku 65-67. Tehdy už jsem si půjčoval starší svazky „Světové literatury“ od mé tety Z., která si je čítávala v onom legendárním lehátku na zahradě vily na Preslově ulici, nedaleko tenisových kurtů, poblíž ulice Sadové, kde v zeleni stopeny vydechovaly taje starých časů věkovité ostravské vily.

Propast času. Času, který byl klenut a překlenut tolika příběhy, poznáními, zraněními, krásou, úžasnou plností, po níž zůstává v duši hluboký smír.

Jméno Jacka Kerouaca jsem objevil právě v jednom z těch půjčených svazků Světové literatury. Už to jméno mě fascinovalo. To spojení světa románského s široširými prostorami a vysokým nebem Ameriky. Beatnici. Přítel Z. G. mi jednou říká: „Ti beatnici jsou mi sympatičtí. Akorát ta špína mi vadí.“ Asi jsem přivykl špíně už od dětství, v periferních sklepeních, na prašné ulici, při níž ještě stával opravdový chudobinec, zvaný „Frantlichovec“. Asi už tehdy mě zachvacovalo ono nedbání, nestarání se o to, co člověk na sobě nosí či kde spí. Nosil jsem dvě košile na sobě, jednu starou režnou po otci, se záplatovaným límcem, na ní károvanou flanelovou, většinou s výraznou zelenou barvou. Pak jakási stará saka z manšestru. Černá, hnědá, lahvově zelená, v zimě, v létě. Kapely, hraní v „Domě pionýrů“, svět přechodný podzimu a zimy 68, rok 69 s nočními sněžnými jízdami na odhrnovacích radlicích uklízecích vozů, rok 69-70, s definitivou oné niterné, hlubinné vanitas, v pokoji bez koberců, s filcovým spacím pytlem na parketách, výstřižek z novin Daily Worker † Jimi Hendrix na stěně bez obrazů. (Jack K. měl prý na zapisování snů zvláštní sešit.) Jednoho dne pak držím v dlani malý hnědočervený svazeček s názvem „Říjen v železniční zemi“. Stojí v antikvariátu pana Perouta 2,50 Kčs. (Ten svazeček jsem za celý život doplňoval nejméně třikrát, při půjčování se vždy ztrácely, ten zatím poslední jsem před několika lety koupil u brněnského Petra Boudy – stál 120,- Kč.)

Ale ještě ke knihkupcům toho původního, Peroutova antikvariátu. Ještě dříve než jsem se v roce 1968 „rozjel do světa“, při jedné návštěvě obchodu jsem v údivu zjistil, že za jedním z velkých pultů rozpačitě přešlapuje s víceznačným úsměvem na tváři můj spolužák z vedlejší třídy „C“ Laďa Š. Pozdější televizní zpravodaj ze zasedání Parlamentu, pak mluvčí Václava Havla, nyní snad hlavně odborník na to, jak jíst příborem a kam ukládat po jídle ubrousek. Zvláštní osudy, zvláštní cesty. Říkalo se, že L. Š. plánoval vždy velmi detailně, dle map, kam pojede, kam o prázdninách se vydá na cesty. Prý měl vždy dokonale zpracovaný itinerář. Ta představa mi byla zcela cizí, neznámá. Nevím, kam půjdu, nevím kudy, nepřemýšlím nad cílem, ani to nedokážu, protože představy o cíli se mísí, prolínají jedna s druhou, vždy ukryty ve velké nejistotě a nejednoznačnosti. Jsem jen pěšák jakési cesty, jejíhož smyslu se stěží dohaduji, jejíž směr jen ze dne na den určuji tápavě, kam vítr mě zanáší, směry často nepochopitelnými a protichůdnými. Jakoby pohádkovou mlhou v poslední instanci vše bylo pokryto. Nebylo jinak tomu tehdy, není tomu jinak dnes. (to be continued)

Zlín, Baťova nemocnice, 7. 5. 2013, 5:55