Moje říjny v železničních zemích IV

O Jacku Kerouacovi. Na okraj vydání díla Visions Of Cody, v překladu Josefa Rauvolfa, Argo, Praha 2011(pokračování)

Venku nádherné počasí, píšu denní záhlaví, které vždycky denní není. Je neděle, den Slova. Říkalo se, že básník může i kostel nedělní vynechat, když je volán slovem. Nevím. Nespoléhal bych na to. Ale nicméně spěchám k svému kerouacovskému psaní, i když démoni, zdá se, se zase spikli. Přijíždím do Brna a zjišťuju, že během mých nemocničních pobytů mi odpojili elektřinu kvůli neplacení. Telefonuju na tu energetickou megafirmu, abych zjistil, jak se věci mají. Tak se stane, že protelefonuju zbytek telef. kreditu a na další nemám. Připadám si jako přítel M. S., který kdysi v Neapoli kupoval, hned po Listopadu, kameru. Vyzkoušel si ji pečlivě, nechal zabalit, zaplatil. V autě zjistil, že v balíčku je místo kamery cihla. Šel to tedy ohlásit na policii. Vrátil se a zjistil, že mu mezitím ukradli i auto. Tak jsem telefonoval, abych se dověděl, že částka, kterou po mně chtějí, je mnohem vyšší, než jsem čekal, a za zapojení musím zaplatit předem 1.500 Kč. Zálohy během těch měsíců nabíhaly, ačkoli odběr v prázdném bytě nebyl žádný. Marnost. Marnost nad marnost s těmito mamuty.

Taky pensičku mou pětitisícovou „poslali zpět do Prahy“. Sepisují se mnou papíry, dokonce s přípisem „do Prahy“, aby tříměsíční částku poslali rychle vzhledem k mé „tíživé finanční situaci“ (o což jsem se je ani neprosil). Je to naštěstí už minulost, a hlady jsem díky přátelům nestrádal, nutno jen připsat, že „Praha“ na brněnskou výzvu zareagovala a peníze poslala přesně za 26 dní od onoho brněnského vyzvání. Mamuti. Nelidský systém. Ne nadarmo mám na stolku Henryho Davida Thoreaua, dávné Laichterovo vydání, krásně svázané, dokonce i s knihvazačským účtem uvnitř. Th. chápe velmi dobře situace, kdy ke slovu musí přijít „občanská neposlušnost“. Koho to vlastně máme „poslouchat“? A proč? „Jestliže vlády nemají zájem naslouchat mým peticím, proč bych já měl naslouchat peticím jejich?“ anebo přímo z věhlasného eseje téhož jména z r. 1849: „Zdaleka není tak žádoucí rozvíjet úctu k zákonu, jako je žádoucí rozvíjet úctu k pravdě. Jediná povinnost, kterou mám právo přijmout, je v každé chvíli činit to, co považuji za správné. … Žádný zákon nikdy neučinil lid více spravedlivým a dvojnásob to platí o úctě k zákonu; i ti nejbohabojnější z nás se každý den stávají nástrojem nespravedlnosti.“ atd. atd.

Ale toto psaní by mělo být o Jacku Kerouacovi. Knížky kolem rozloženy mám – a taky výstřižek „Za večerů provoněných marihuanou“, rozhlasové upozornění Aleny Zemančíkové na četbu na pokračování právě z knihy „Vize Codyho“. To čtení (loňské) mi uniklo, ale dobře si dovedu představit strhující proud básnické prózy, která je na mnoha stránkách šestisetstránkového svazku rozeseta. Kerouacův hlas byl velmi sugestivní, do bolestného nitra slova jako by vstupoval a chvějivě se nesl dál na vlně hektické radosti, jako na slzavém vznícení smutně pozemského putování. Doslova cítit lze ten hlas i z dávného rozhovoru v Paris Review A. D. 1967. Dva roky před smrtí. Rozhovor vedou rovněž literáti: Ted Berrigan a Adam Saroyan. Vyhledal jsem onehdy jméno T. Berrigan na internetovém Googlu. Poslední věta jeho životopisu zní: „The cause of death was cirrhosis of the liver.“ V roce 1983, v osmačtyřiceti letech.

Říká se, že paměť je smrtící. Hlavně pro básníka. „První povinností básníka je zapomínat,“ tak nějak říká F. X. Šalda. Jack Kerouac měl paměť fenomenální. Memory Babe. Velký Pamatovák. Je jeden z názorů, že s takto stravující pamětí je nevyhnutelné obrátit se k alkoholu. Jiný obeznalý tvůrce zase píše: „Abych řekl pravdu, celý život mi připadal úděsný; děsilo mě, co všecko musí člověk stihnout, jen aby měl co jíst a kde spát, a taky něco na sebe. Tak jsem radši ležel v posteli a chlastal. Když chlastáš, ten svět venku tam pořád ještě je, ale aspoň ti právě v té chvíli nejde po krku.“ (Charles Bukowski, Faktótum)

Paměť – a básnická povinnost zapomínat. Nová realita. Nové vyburcování slova. Nejlépe prý se píše, říká Kerouac, od půlnoci do rána, stolek blízko postele, dosti světla, nějaký panák proti únavě. Nejistota a zostřené vnímání při slovním proudu, při kontinuitě zápisu, smysly zjitřené a velká pokora a duchapřítomné chvění na jemných okrajích reality, která v mysli ožívá, škvaří se, pluje na duhovém nebi poezie, v purpurovém moři vzpomínek a zpřítomnění, v nadlehčování a vyvažování, jen tak lze dosáhnout přesnosti. Přesnosti básnicky nepohnutelné, – definitiva sui generis. Nemohu sdílet názor Trumana Capoteho, že J. K. byl jen „popisovač“ papíru („he wasn’t writing, he was merely typing,“ prohlásil T. C. komentuje Kerouacovu myšlenku, že „první myšlenka je nejlepší“). Máme dar některé věci vidět. Ale k jiným zase nemáme klíč. „Každý ve své noci,“ říká Victor Hugo, „kráčí za svým světlem.“

Elektřina zaplacena, snad za pár dní ji zapojí. A bude světlo. A vrátím se znovu k J. K., v tom pátém dílu snad už více ke Codyho vizím samotným. Začal jsem H. D. Thoreauem, souvislost s J. K. je zřejmá. Volnost, chůze, běh, divočina, dálniční křižování rozlehlostí země. Pohyb úzkostně vyvažující samotu, samotu, o níž J. K. předpokládal, že v ní i zemře. Jako Emily Dickinsonová, kterou miloval, jako Henry David Thoreau: „Miluji samotu. Nikdy jsem nepřišel na druha, který byl tak družným jako samota. Vyjdeme-li mezi lidi, jsme větším dílem opuštěnější, než když zůstaneme ve světnici. Myslící nebo pracující muž je vždy o samotě, ať je kdekoli. Samota se neměří mílemi cesty, jež jsou mezi člověkem a jeho bližními.“ (H. D. Th.) Jak a zda vůbec vlastně je člověk sám, je věčná otázka. Na světě je snad protiváhou samoty komunikace, láska, náklonnost, vztah. Horizontální a vertikální současně. Vše ostatní je hledání.

Až jednou, zatím ještě ne, ale jednou přece jen budeme vyrovnáni. V míru a poklidu, který pozemský život neskýtá. A právě vize přesahují toto putování. Taky ty Codyho – k nimž se příště vrátím. (to be continued)

Brno, Alfa Passage, 11. 8. 2013, 16:45