Monology Adolfa Hitlera aneb Mouchy zůstávají

Monology Adolfa Hitlera aneb Mouchy zůstávají si nedávají malé cíle a hrdě se prohlašují za „dokumentární historicko-psychologický megafilm“. Není to příliš smělé v dnešní velkohubé době? Nikoliv, velkohubá doba by neměla zapomenout na největšího z malých!

Monology Adolfa Hitlera aneb Mouchy zůstávají si nedávají malé cíle a hrdě se prohlašují za „dokumentární historicko-psychologický megafilm“. Není to příliš smělé v dnešní velkohubé době? Nikoliv, velkohubá doba by neměla zapomenout na největšího z malých!

„No, v podstatě jsem dobrák A nerad vidím někoho trpět. A nikomu nechci působit bolest.“

Monology se nezdráhají stavět vedle velké historie i tu malou, světové dějiny skrze historky z Hitlerova života. Fatální vliv frustrací a deviací jednoho člověka na život v Evropě. Banality a vědomí tragických souvislostí. Co víc: tvůrci kojeni černým humorem před nás sází postavy, které přišly z jiné doby – třeba Včelku Máju. Je to ještě humor, nebo přiblble obludná provokace? Ale čí je to provokace, když Hitlerův otec byl vášnivý včelař a tady je třeba hledat prvotní impulsy pro synův vývoj???

Zdánlivě minimalistická výprava se dostává do působivého kontrastu s monumentálně patetickou hudbou Richarda Wagnera. Vzniká zvláštně dráždivá atmosféra, která zneklidňuje. Loutkový film – dokument – životopis. A podrývající ironie, plynoucí nikoliv z libovůle tvůrců, nýbrž ze střetu skřetova myšlení a dějinných událostí. Máme se smát, nebo s vážnou tváří dávat pozor a fixovat? Lze se vůbec smát? Lze se nesmát?

„Války přicházejí a odcházejí, jediné co zůstává, jsou kulturní díla. Proto má láska k umění, hudbě a architektuře.“

Tvůrci jsou velmi nápadití při stavbě scény: hanbinec z polepené plechové krabičky, střídání exteriérů a interiéru, syrová zvukově-ruchová složka, jednoduché filmové triky, bohatý výtvarný doprovod a taky přepečlivá práce s detailem. Loutková scéna je vypiplaná do nitky, na jedné straně dobová, na druhé obsahuje nejrůznější detaily, kterými tvůrci posilují řečené, proměnlivá a nápaditá, hodinářská práce. Stereotypně snad působí dokumentární klišé v podobě prostřihů mezi jednotlivými promluvami, také rytmus a tempo není nejsilnější stránkou filmu. Ovšem toto není akční film ani detektivka.

„Museli jsme postřílet pár set lidí, protože prý službu se zbraní si nemohli zodpovědět před vlastním svědomím. ... Pak to přestalo.“

Nestihnete promýšlet jednotlivé monology, ale mozaika se skládá dohromady a portrét Vůdce je plastický a groteskní, živý jako mrtvý. Autoři nechávají děj odehrávat pouze skrze Hitlerovy repliky, schází vypravěč nebo další postavy (téměř). Ale postoj je zřejmý. Některé promluvy používají coby leitmotivy, které usvědčují. Je nám do smíchu, krutě smutného, Hitler je obnažen skrze vlastní slova. Vyznění je jednoznačné. I když neofašisté by to možná viděli jinak. Jenže – odkdy slepý vidí?

„Není správné přeceňovat život jednotlivce. Kdyby byl jeho život tak veledůležitý, nezahynul by. Moucha naklade miliony vajíček a všechny zajdou. Ale! Mouchy zůstávají...“ (Během natáčení zemřelo 347 much, ale mouchy zůstávají!)

80 %

web autora: není

maxim horovic - www.violacore.xf.cz & www.diycore.net