"Musíme zapálit naše duše"

Je těžké sledovat děj, někdy je čtení přímo bolestivé. Intelektuální, artificielní. Jistě chytré. Ale jak dlouho to čtenář vydrží? Přesto si jsem jistá, že autor věděl, co chce říci, a že jeho psaní není zbytečné. Jen ještě nedospěl tam, kde byl Joyce, když psal Odyssea.

Některé pasáže jsou omamné, vytesané jako kanonická poezie, asociativní, nespojité v dobrém slova smyslu. Kapitoly jsou krátké jako reklamy či videoklipy, výstižné, krásné klenoty svého halucinačního žánru.
Chybí mi tu ale motivace číst dál. Někdy tak od čtyřicáté strany mám pocit, že z hlediska děje všechno vím a kdo čte dál, čte hlavně z potřeby lingvistické stimulace. Inu, proč ne. Větná skladba je periodicky narušovaná, fragmentovaná, do hry vstupují nonsensy, moravské reálie (jež poznávám), nářečí, zvláštní, skoro nepochopitelné zkratky. To všechno mám ráda a mohl by to potenciálně (a podle všech indícií) být dobrý text. Ale je toho příliš.
Ano, je to román o ďáblu, o zlu (?) v člověku, a to není lehké téma. V podání Jana Smutného není depresivní, a přestože je autorova výpověď do značné míry osobní, není (až na závěrečnou pasáž) upatlaná, bolestínská ani trapná.
Na druhou stranu se zdá, že se celý text odehrává v hlavě, věty působí konstruovaně. Když mluví o strachu, nepřiměje nás jej vnímat citem, je to strach jako pojem, abstraktum. Postavy románu mají tak proměnlivou identitu, že si k nim nelze vytvořit žádný vztah; neřkuli si představit jakýkoli jejich fyzický rys. Jakoby se vznášely ve vzduchoprázdnu, zasazeny do doleželovské Heterocosmiky.
Smutného disputace s ďáblem dělají z románu text teologický - a v tom tkví jeho největší síla. Čert vem děj. Do pekla s postmoderními hrátkami. Právě ze totiž fungují. A zapalují duši. Paradoxní je, že totéž by Smutný mohl psát o Bohu a být světec. A méně paradoxní je, že si během četby uvědomujeme, že v tom není rozdíl. Achtung: je nutné číst po kapkách.
Jan Smutný - Román Ďábel vydal Ink jako první publikaci v roce 2014