Mustafa Stitou v překladech Veroniky terHarmsel Havlíkové

Afirmace

Můžu přestat kouřit a když se to nepovede tak si

mám se rád navíc nejsem tlusťoch ani prcek ani macek

mám měkký pyj a víc než dost lásky v propadlé hrudi

už se tvého hněvu otče nebojím já se nebojím

už tvého hněvu otče hněvu tvého zkaleného

skryté skrytým není otče

je to třpyt zvířat lidí věcí

tak nač se modlit vkleče

když sám jsem modlitbou?

můžu přestat kouřit a když se to nepovede tak si

mám se rád navíc nejsem tlusťoch ani prcek ani macek

mám měkký pyj a víc než dost lásky v propadlé hrudi

nietzsche litoval toho co zničil a propadl

šílenství

z darwina se k stáru stal stroj já mám

měkký pyj a víc než dost lásky v propadlé hrudi můžu

přestat kouřit a když se to nepovede tak si

mám se rád a navíc nejsem tlusťoch ani prcek ani macek

sbohem zbloudilci minulosti pěstuji si pupek

kam si zítra vytetuji korintským třináct

výtečnost lásky verš čtvrtý pátý šestý a sedmý

můžu přestat kouřit a když se to nepovede tak si

mám se rád navíc nejsem tlusťoch ani prcek ani macek

mám měkký pyj a víc než dost lásky v propadlé hrudi

ze světa vypadnout nemohu vždycky mne má

cizí matka sebere

pohlédnu-li do očí své židovské snoubenky

létají mi motýli do pusy a zase ven

můžu přestat kouřit a když se to nepovede tak si

mám se rád navíc nejsem tlusťoch ani prcek ani macek

můžu přestat kouřit není to fiasko

bezútěšné jako libyjská státní televize

není to fiasko jsem biologickým faktem

leč onanovat můžu

onanovat z nostalgie a kreslit

jako jsem kreslil ve věku sedmi roků

můžu přestat kouřit a když se to nepovede tak si

mám se rád navíc nejsem tlusťoch ani prcek ani macek

jednou strhnu ano já

šátek z hlavy

své cizí matky

vždycky mne sebere

můžu přestat kouřit a když se to nepovede tak si

mám se rád navíc nejsem tlusťoch ani prcek ani macek

není to fiasko že mám konečné tělo

odpoledne jsem viděl tramvaj

dítě

s hlavou césarovou

sbohem zbloudilci minulosti není to fiasko

mám měkký pyj a víc než dost lásky v propadlé hrudi

dost

lásky

můžu přestat s přestáváním kouřit a když se to nepovede

tak si

mám se rád navíc jsem tlusťoch

prcek

macek

Předkové, sousedé odzdola

Někteří předkové, jak víme, snili o Bohu

a z toho vzešel náš svět pomíjivých věcí.

To oni obětovali dítě něčemu všemohoucímu

a neviditelnému.

Víme také, že někteří psi –

že někteří lidé se začnou podobat svému domácímu zvířeti

po nějaké době. Občas

groteskní pohled, většinou to zůstane bez povšimnutí.

Mí sousedé odzdola, bezdětný pár náhodou, vyřizují

mi vždycky vzkazy a ptají se šeptem,

zda mi nejsou na obtíž a jestli mi třeba s něčím nemohou

pomoct.

Jiní předkové si nevěděli rady se smrtí

a se zrozením taky ne, viděli v novorozenci

zemřelého předka. A tato zmatená víra, kterou

založili, nám od té doby straší v genech;

sousedé odzdola se mi svěřili, že se chystají a chtějí

reinkarnovat ve zvířecí druh lehkých mravů, ve včely.

Mateřština

krkš

krkškrkš

krkš

(ovce, ovce, už jdete?)

(kozy, kozy, už jdete?)

chtšchtš

chtšchtšchtšchtš

chtš

chtšchtšchtšchtš

(Už jdeš, krávo?) háš

hášháš

háš

(Kočka) bšbš

bšbš

bš

bšbšbš

(Chtěla po psovi

pusť běž pryč

vřeštěla)

e-deb!

e-deb-edeb!

e-deb!

Diplomová práce

Vlastně nemá dneska v noci chuť,

moje židovská snoubenka

se ode mne odvrací

náhle, světlo rozsvěcí.

Ve skvrně světla kolem naší matrace

mezi shozeným oblečením

poletují povídky Prima Leviho

Schwarzova Představa holocaustu

a Hovory přes mříže od Celana.

Pochopitelně, ne vždy mívají chuť oba.

Navíc, osou naší lásky

je naše láska ke konceptuálnímu,

k Bohu Hodináři hrát.

- Už to z ní leze:

nejde jí to s

diplomovou prací,

snoubenka se zasekla.

Chlácholím ji,

povídám o básni, kterou jsem napsal,

„Zjevení, anekdoty“ a že by možná

nevyslovitelné s banálním – neslučitelné –

v návalu popadnu Hovory přes mříže,

vyhledám „Fugu smrti“ a pohled mi ulpí

na závěrečných verších

tvé zlaté vlasy Margareto

tvé popelavé vlasy Sulamith

zlaté, popelavé, zlaté,

popelavé paruky, proč

něco neuděláš s tímhle? Mlčí. Dumá. A v tomto mlčení

nachýlím ústa k jejím jenže

ona vystřelí, jako by si na něco vzpomněla,

nápad, zmizí do pracovničky,

beze slova.

Uprostřed noci

to z ní leze.

Zhasínám světlo, v hloubi duše uražen.

Její tělo můžu pustit z hlavy!

XXX

Na zádech jsem vlekl rakev, v níž ležel otec. V hlubokém

předklonu, krůček za krůčkem, nejistě kráčel jsem dál.

Šlo to stále hůř, břemeno mi začalo být příliš těžké, už jsem to

nevydržel. Opatrně jsem klesl na zem,

natáhl se, se vysoukal se zpod rakve, nadzvedl víko a

zašeptal bez váhání Otče, já tě neunesu, je mi líto,

nemohl bys třeba kousek popojít?

Chvíli to trvalo, než otevřel oči. Tvář měl

neholenou, vlasy rozcuchané. Na sobě měl dlouhé bílé

spodky a bílou košili. Tu si povzdechl a zavrtěl

hlavou, posměšně-soucitně, jako vždycky. Vstal,

vystoupil z rakve, klidným krokem se pohyboval kupředu. Šel jsem

za ním, ani já nic neříkal.

Rakev tam zůstala, uprostřed cesty.

Dorazili jsme k hrobu. Už byl vyhlouben.

Beze slova se do něj uvelebil.

Lehl si na bok, potom se otočil na druhý.

Jeho bůh chce, aby ležel tváří na východ,

pomyslel jsem si, směrem k Mekce.

Naštěstí se mě neptá, kde je východ, protože já to

nevím.

Složil ruce na sebe, strčil si je jako polštář

pod hlavu, hluboce vzdychl a zavřel oči, a já,

já klesl na kolena a zuřivými pohyby rukou

jsem hrob zahrabal.

.......................................................................................................

Mustafa Stitou se narodil roku 1974 v marockém Tetouanu.

S rodiči se přestěhoval do Nizozemska. Vyrůstal v Lelystadu, městě vybudovaném na odvodněné ploše poldru Flevoland, jež bylo tehdy osídlováno mimo jiné gastarbeitery.

V osmnácti letech získává své první literární ocenění, cenu El Hizjra vypisovanou pro Nizozemce arabského a berberského původu, za básně „Dvě básně pro málem mrtvé“.

Na Univerzitě v Amsterdamu studuje historii a filozofii.

Roku 1994 vydává svou první básnickou sbírku Mé formy, kterou nestor nizozemské poezie Remco Campert přivítá s neskrývaným nadšením: „Konečně nějaký básník!“ zvolá všemi uctívaný mistr a připraví tak nadanému mladíkovi cestu k úspěchu.

Na ten naváže Stitou již o čtyři roky později sbírkou Mé básně.

Jeho třetí sbírka Vepřově růžové pohledy z roku 2003 se dočká prestižního ocenění VSB Poëzieprijs, ceny, kterou před ním získali jen renomované osobnosti.

V roce 2009 byl Stitou tzv. městským básníkem Amsterdamu.

Jeho zatím poslední sbírkou je Chrám z roku 2013.

Texty přeložila Veronika TerHarmsel Havlíková, vyšly ve Welesu číslo 64, 1.6.2016.