Naram – 11.kapitola

                                               PARARYBÁRIE

                Pararyba je vodní zvíře. Nalézá se ve všech jezerech i mořích, převážně však na Pararybárii. Žere tyrkysové sasanky. Pro zpestření si pěstuje mořskou chrpu. Některé obzvlášť mlsné si nechaly narůst křídla a létají na ostrov Ramram spásat divoklec. Bývá velice obratná a vyzná se. Mlsnost ji dokáže vyburcovat i k heroickým činům.

                Lidé narození v tomto znamení bývají velice krásní, jemní a citliví, ale taky mlsní, až nenažraní. Díky svému zjevu, šikovnosti a rychlosti se uplatní v mnohých oborech.

                Museli poskakovat po hýbajících se kamenech, vše bylo naprosto nestabilní, a někdy se i brodili ledovým mořem. Když doškobrtali na pevninu, tvrdě usnuli.

Jsem v akváriu! bylo první, co Sigiho po probuzení napadlo. Opatrně píchnul do Ku-a a otevřel krabičku s Adélou. Ta už byla po prospané Polétavidě zcela vzhůru a pohotově opáčila: "V čem že to jsi?"

"No v akváriu. Copak to nevidíš?" A ukazoval na hejna okřídlených ryb, vznášejících se okolo. Z namodralých skal padaly girlandy barevných květin, jezírka se modře leskla.

"Pojem akvárium neznám, ale jistojistě vím, že jsi na Pararybárii. Tato je domovem pararyb a skřítků." Následovala záplava obdivných přirovnání typu úchvatný, blankytný, zázračný, dokonalý....rozkecala se tak, že ji musel zastavit.

"Já vím. Vidím."

To už vstal i Ku-a a přibíhali fialovomodří skřítci. Jejich chapadla byla propojena blánami, díky kterým mohli plavat i létat.

"My už víme! Všechno víme!" štěbetali jeden přes druhého. "Návštěva od Ó největšího! Úžasné ! Krásný nárameček ! Už se nese jídlo!" A snášeli kupy salátů z místních květin a chaluh. Z některých koukaly kousky jakýchsi plžů, mlžů, hlavonožců, ktěří to asi zabalili a zatoužili být rybou. No bodejť ne, místní ryby byly skvostné okřídlené bytosti. Neustále poletovaly sem a tam a bezstarostně švitořily o jídle a počasí.

Adéla je s chutí parodovala: "No to je ňuňavoučká chrpička a slaďoučký saláteček, dejte si broučínkové, jste takový hubeňoušký!"

"Kecá, viď," obrátil se Sigi na Ku-a.

"Nekecá. Lehce přehrává, ale překládá doslova. A bude hůř. Pojď, přisunem se zase ke skřítkům,  je to o něco lepší, i když...Ovšem vaří skvěle."

Když nacpali svá vyhladovělá břicha, objevilo se v Sigiho očích cosi povědomého.

Ku-a zbystřil. "Barbare, snít o pivě k salátu a mořským plodům. Tvůj vztah k chlastu je vážně úchylný."

Ale to už si všimli i jinak nepozorní skřítci.

"Pivo neznáme, vínečko nemáme, nektáreček se už nese!"

"Mámit umíš dokonale. Mně tu nektáreček nikdy nenabídli. To je něco z kytek, že? To nemůže být destilát. To by nešlo, že," tázal se nejistě Sigiho.

"Abych pravdu řekl, nejsem si zcela jistý, ale když koukám na ta stvoření, bude to nějaký likér – slabé, sladké," dodal na vysvětlenou.

"Tak to asi můžu !" naznal Ku-a a olizoval opatrně okraj květu, který tu používali místo sklenek. Bylo to dobroučký, pěkně si se skřítky popindíčkovali (fuj to je chytlavá řeč, doufám, že mi to nezůstane, pomyslel si S.) a Adéla šla zase spát bez pohádky. Po chvilce převalování se rozhodla na pár dní vzdálit a okusit místní exotickou květenu. Já ti dám, hajzlíku, to jsem zvědavá, jak pokecáte s rybama.

A uraženě odlétla.

                Tentokrát bylo probuzení dost tvrdé. Hlava bolela jak škopek a k tomu ty řeči...

No to jsou pomačkaný chlapečci...a ty mastný vlásky...šli se vykoupat do jezírečka, ať můžou k snídani, takhle smradlavoučký by nám to kazili!

Odplazili se do jezera, rychle schroupli salát a vratkým krokem odkráčeli na „důležitý průzkum“ do skal.  Ku-a pofňukával. "Už nikdy nebudu pít! Nikdy! Takový dobrý to bylo, a teď je z toho tak špatně."

                Sigimu taky nebylo nejlíp, ale pochopil, že v tomto oboru je zkušenější a musí se ujmout velení. "Rychle do stínu! Musíš pít hodně vody! A nic nedělat a hlavně nepřemejšlet. Bolí to. Tady si lehni, já zkusím pokecat s rybama. Myslím, že je to zbytečný, ale zkusit to musím. "

Sáhnul po krabičce a strnul. Byla prázdná. Třeba si jen někam odskočila, ukecával sám sebe, ale věděl....

"Ježíšmarjá, já jsem takovej VŮL!" Zařval do skal.

Ozvěna se mu pošklebovala. VŮL, Vůl, vůl.....Usedl rezignovaně ke zhroucenému Ku-aovi, hlavu v dlaních. Ani nevěděl jak dlouho, snad 100let...

Náhle se z rohu ozval tichý hlásek: "Co je to vůl?"

Sigi upřel zrak na bachratého srandovního skřítka sedícího opodál. Vypadal smutně.

"No, víš... no to je takový člověk, co všechno zkazí, chová se hloupě a nikdo ho nemá rád." Na lepší vysvětlení se nezmohl.

Skřítek se rozzářil. "Až na to „člověk“ jsem to celý já! Já jsem vůl, ty jsi vůl, budeme kamarádi!" A hrnul se k Sigimu s roztaženými chapadélky.

To už Ku-a trochu ožil a skřítka opatrně zadržel. Situace ho očividně pobavila a vzpružila, ale ke skřítkovi hovořil velmi vážně. Vysvětlil mu, kdo Sigi je, a připojil výklad o používání a významu pojmu „vůl“. Pak ho pochválil, že nepoužívá zdrobněliny a budí důstojný dojem. Optal se, jak se jmenuje, a co má za problém.

Sigi nenápadně uznale pokýval hlavou. Psycholog je dobrej.

                "Jmenuju se Blarada. Jsem skřítkoid. Táta tu byl jako stopař, ale pak se vrátil na Sakrábii. Máma se za mě styděla. Nenarostly mi blány, tak nemůžu plavat, ani létat. Taky mám divnou barvu a jsem tlustý. Nikdo si se mnou nechtěl hrát. Tak mě poslali na Sakrábii. Kurzíky mě bavily, všechno mi šlo skvěle, než jsem vyrostl a měl si vybrat činnost. Táta je z rodiny nosičů těžkých věcí. Nic pro mě. Chtěl jsem být kuchařem nebo cukrářem, ale v těch rodinách je furt narváno. Navíc jsem byl ten malý, tlustý, divný. Najednou mi bylo pětadvacet a na měsíc se mi nechtělo. Tak jsem se vrátil. Máma je hodná, všichni jsou milí, najíst dostanu, ale jsem jiný. Jsem tu sám,"  dokončil svůj truchlivý příběh a upřel na ně smutná kukadla.

Nastalo trapné ticho. Sigi procedil ke Ku-ovi :"Ono to tu není všechno růžový, co?"

 A obrátil se na skřítka.

"No, co máš dělat se svým životem ti určitě neporadím, jsem cizinec a taky vlastně ztracený. Tady na Pararybárii  by se nám pomocník moc a moc hodil. Hovoříš pararybicky? Přišel jsem o včelu."

Blaradovy oči se rozsvítily jako lampióny. "Jasně. Mluvím. Rád pomůžu. Se vším pomůžu! A se včelou si nedělej starosti, je tu pár míst s lahůdkovými květinami, tam sídlí i místní včelí komunity, určitě nasává s některou z nich. Jsou skvěle organizované, rozhodím sítě a do dvou dnů ti ji vystopuju. Ale pokud jsi ji něčím naštval, nechal bych ji vytrucovat. Až bude mít náladu na usmíření, dozvím se to a problém nějak elegantně dořešíme. Chceš mluvit s pararybama? Jsem připraven. Jdeme na věc."

A byli zase tři.

                Starší pararyby M.T. pamatovaly. Věkovitý parasumec zavzpomínal: "Sedával na břehu, zíral do vody  a psal. Stále psal. Se skřítky se moc nebavil, jen na ně vesele mával a usmíval se. Jedl rád. Když se znektaroval, říkal divné věci. Třeba „vy jste moje nádherné, miloučké akvárium“. Co je to akvárium?"

Sigi opatrně sděloval cosi v tom smyslu, že Pozemšťané zvou ryby domů, krmí je dobrotami a nosí jim kamínky a mušličky.

"Ale to je hezké!" zvolal Blarada.

"No to je slaďoušký! Miloušký lidiškové!"volaly radostně pararyby.

Ku-a tušící pravdu upřel oči vsloup.

Sigi omluvně špitnul  "Copak ty bys jim dokázal říct pravdu?"

"No jo, to asi ne, a to ani nevím, jaká je. Ani to nechci vědět."

Usoudili, že z pararyb asi víc nevytáhnou. Blarada s nimi domluvil, že poprosí své příbuzné brázdící všechny oceány, aby se po rukopisu poptali a případné informace hlásili jemu, nebo jeho matce.

                Tu navštívili vzápětí. Synova nová funkce ji velice potěšila. Hned si aktivně psala poznámky, spojení na Sigiho i Ku-a, slibovala hlášení každý týden. Na skřítčici se chovala podezřele racionálně. Brzy jim to došlo.

Pak se vytasila s květinovými papučkami na cestu – aby byli chlapešci krásňoušký a bylo jim teplíško. Před Blaradou přistál třetí pár.  A bylo jasno.

Blarada bezradně krčil rameny. Ku-a zaměřil.

Fakt v tom nejede.

Podívali se na Blaradu, na nervózní matičku a znovu na rozechvělého Blaradu.

NEŠLO ŘÍCT NE.

Sigi se zmohl na drobnou pomstu. "Madam, doufám, že si uvědomujete, že hlášení ohledně rukopisu bude číst i Ó největší. Musí být stručná, jasná a hlavně spisovnou prostou naramštinou."

Fňu-a přikývla a otevřeně dodala: "Nebojte, zvládnu to, za synovo štěstí mi to stojí. Moc děkuju a buďtě na něj hodný. Je šikovnej a hodnej. Určitě vám bude co platnej."

                Nastaly dny opulentních žranic, procházek a povalování u vody. Už jim ani nevadilo skřítkovské papuškování a ťutínkování. Jen se usmívali a mávali na ně. Blarada vystopoval Adélu. Už nebyla naštvaná, vztek přecházel v dumání, proč po ní není sháňka. Skřítek byl dobrý znalec těchto tvorečků, tak nechali diplomacii na něm. Usoudil, že tak za tři dny dorazí sama, stačí jásat a dělat jakoby nic. Trochu připomenout důležitost jejího úkolu a hlavně nic nevyčítat. Poté bude fungovat lépe než předtím. Měl pravdu a vše proběhlo přesně, jak řekl.

                Sigi dočetl knihu. Naštěstí v tomto prostředí na něj nedolehla tak těžce. Vlastně všechno, co tam bylo, už věděl. Cítil. Mark musel být ke konci svého pobývání na Zemi strašně zklamaný a znechucený. Nebo naštvaný?

Ale pak žil tady. Veselý a šťastný. Asi hledal nějaké řešení pro svou rodnou planetu.

V téhle knize klíč k pokladu nenajde, je to kniha ze Země.

Ku-a začal organizovat odjezd. Od potulného hráče na sintál se dozvěděl, že pozítří odjíždí loď do Polypalicounie.

"Lodí?" Sigi protáhl zklamaně obličej.

"Cos myslel? Že pojedem na delfínovi?"

"No, tak něco," přiznal S.

"Neblbni, třista kiláků s mokrým batohem, moc koukáš na tu vaši televizi."

Loď byla poloprázdná. Většina pasažérů vystoupila na Pararybárii. Zjevně oblíbená turistická destinace. Skřítkové snesli koše proviantu. Mávali a provolávali slávu velkým hrdinům a „našemu statečnému Blaradovi“. Matička zaplakala.

Čeká nás důležitý předěl. Tady byl ještě plný sil, kniha sotva rozepsaná a o kus dál...někde v jeskyni...

 Blanka