Naram - 2.kapitola

                                           BOJ O VÍTĚZSTVÍ

                Uteklo to jako voda. Sigi celou dobu strávil u počítače a pročítal vše, co se psalo o kruzích v obilí a o mimozemšťanech. Tolik blábolů za celý život nepřečetl a byl z toho úplně makový. Občas zabrousil na SPO a uznal, že tady je to všechno nějak jinak. Čím dál víc jim věřil. Za celou dobu se jich na nic nezeptal. V neděli večer dostal zprávu s přesným odjezdem. Jakýsi Pavel s modrou Fiestou ho vyzvedne v 15.00 a odveze na místo. S sebou základní oblečení, pas, mobil a nějakou věc od blízké osoby....hmmm...asi abych se nezapomněl vrátit. Zajímavé.

                Konečně mu došlo, že je to doopravdy a začal panikařit. Ne, do hospody nesmí. Všechno by vykecal, přetlak byl obrovský. Stejně na to nemám, uvědomil si ulehčeně. Dal si brčánko, zahleděl se do stropu a pomalu se v něm ztratil. Usnul pozdě k ránu a probudil se v poledne. Pár svršků měl sbalených za chvíli, přidal hygienu a holení a po chvíli přemýšlení přibral i dlouhý korálkový náramek od R. Usedl a začal psát SMS. Poslepu. "Jedu si hledat práci do Anglie. Nevím, kdy se vrátím. Mějte se." Otevřel oči, zkontroloval a uznale kývl. V tom jsem fakt dobrej. Zprávu odeslal mámě, pár kamarádům a Renče. A je to. Do odjezdu zbývalo pár minut. Najednou mu vše docházelo. Začal mít strach. Věděl, že už nemůže couvnout. Před domem zaparkovala modrá Fiesta. Odevzdaně uchopil baťůžek a vykročil. Srazili se u výtahu.

Pavel? Ano. J.S.Červíček? Ano. Vyměnili si spiklenecké úsměvy a jelo se. Patří k nim. Bude to bezva. Bude to úlet. Jupííííí!

                Nasedl dozadu, zavřel oči a začal snít. Jak asi vypadá takové výcvikové středisko? Podzemní kryt? Supermoderní krychle nějaké firmy s univerzálním názvem? Hotel Zátiší – wellness, léčebné pobyty, do odvolání uzavřeno? No, optat se snad můžu. "Kam jedem?"

"Do Vejprdic. Ještě asi 20 km. Jo, vidíš, pokyny! Jedem za kamarádem Vencou na chalupu. Pánská jízda. Chlapi z města si vyrazili odpočinout od ženušek a civilizace."

"Aha." Byl zcela zmaten.

                Přistáli před obyčejnou velkou chalupou. Vyběhl K., radostně mával rukama, objímal je a volal. "Tož chlapci vitajte!"

Vstoupili do prostorné kuchyně. Ani zde nic nenaznačovalo vznešené poslání. Pár mírně zarostlých chlápků v rohu hrálo karty, všude postávaly lahve od piva a popelníky přetékaly.

"Dokonalé krytí, to koukáš co?"

"To fakt zírám," vydechl Sigi upřímně a usedl na nabízenou židli. "A kdy bude táborák a grilovačka?" procedil přes zuby jízlivě.

"Dnes večer v 7 hodin," zazněla bezelstná odpověď z rohu. "Pokud se v těchto tradičních zábavách vyznáš, mohl bys nám dát malé školení." Prošedivělý starší muž se tvářil naprosto vážně. Podal Sigimu pravici: "Bradáč. Vedoucí české sekce. Tady mi říkej Honzo. A tykat. Všem! Prý se to při takových sešlostech dělá," poznamenal smutně a pokrčil rezignovaně rameny.  Poté se představili i ostatní, nejčastěji křestními jmény, často v hovorové formě  -  některým to činilo zjevné problémy (stejně jako vytahaná tílka a rozdrbané džíny). J.S. odhadl čtyři muže na bílý plášť, dva na kravaťáky, tři ajťáky, zbytek asi účastníci konkurzu a pár těžko říct. No, pomyslel si pobaveně, možná bude jednodušší udělat ze mne vzorek pro ufouny, než z nich tatíky na pánský jízdě. Někteří navíc nemluvili česky. Ale rekvizity maj' bezva. "Můžu?" natáhl ruku po lahváči, který vypadal plný.

"Můžeš, ale moc tě to nepotěší – voda. Tady je alkohol zakázaný. Pouze při testování psychické odolnosti je povolena vyjímka."

Sigi zklamaně protáhl obličej. No jasně. To se dalo čekat.

"A večer budou obracet stejky, zapíjet vodou a halekat nacvičený lidovky co? Na to vám domácí zaručeně skočí," dodal cynicky.

"Jé, já bych zapomněl, večer je další vyjímka. Pro členy týmu je pití dobrovolné, pro adepty povinné v rámci testování. Mimochodem, tobě jsem Átéček napsal víc, je to můj projekt," dodal  K. hrdě a šibalsky mrknul. "Hoď si věci do pokoje a jdeme na obhlídku."

                Pokoj byl bezva, skoro jako ten doma, až na ten pořádek. Vyšli na dvůr a sestoupili do sklepa. Nakládaný zelí, pár piv na sedmým schodě, regál se zaprášenýma zavařeninama. Úžasný. Jako u babičky. K. odsunul regál  a …..Konečně! Před nimi se otevřela veliká, zářivě čisťoučká místnost plná přístrojů, strojů, postrojů, počítačů a v rohu trůnil....no né... opravdu. "Fakt je to...?"

"Ano. Hvězdářský dalekohled. Na povrchu maskovaný skleníkem. Taky můj nápad," pyšně podotkl K. "Moment, podívám se navrch jestli nenakukuje nějaká babka, ony jsou děsně zvědavé a když zaměřím, trochu to čouhá. Jo, dobrý. No jasně, nahlédl do programu televize  na stěně, zrovna dávají Drbárnu, na to koukají všechny. Takže. Tady si sedni, momentík, ještě kousek, jo. Podívej se na své budoucí přátele," pronesl triumfálně. "Tedy pokud uspěješ." Sigimu se podlomila kolena.

"Cože, fakt? Oni jsou tady?"

"Samozřejmě, tedy jen malá základna, velká loď přiletí až za ty tři týdny. Ještě trochu zaostříme...a...můžeš!"

Sigi se slavnostním výrazem vzhlédl k obloze. Prd.  Ať koukal, jak koukal,všude jen modré nebe a pár obláčků. Naletěl jsem. Je to banda bláznů. Když K. zaregistroval jeho výraz, pobaveně zahlásil: "Ten lehce narůžovělý obláček uprostřed. Taky dobrý krytí, viď? Snad sis nemyslel, že uvidíš stříbrný talíř nebo tak něco?"

"Ne-e," rozpačitě zakoktal J.S.

"Tak počkej, pošlem pozdrav, za chvíli odpoví. Koukej."

Z obláčku se odpojil malý kousek, na pár vteřin vytvořil písmeno O, jako obilí. "Oni mají českou sekci tuším nejradši. Ostatním jsem namluvil, že je to kruh, aby nežárlili."

"Jakým ostatním?"

"Pobočky sdružení jsou po celém světě. Ty serióznější jsou vzájemně propojené a předávají si informace. Bohatší dotují takové, jako je ta naše", máchl rukou okolo. "Copak by se dalo tohle všechno pořídit z běžných výplat?  U nás je rozumných mecenášů pomálu."

"Aha. A - jo. A adepti budou i odjinud, co?" poznamenal zachmuřeně S.

"Moc ne, samá střední Evropa, kvůli dostupnosti . Neboj, většinou studentíci nebo synáčci prachatejch tatíčků. Žádná pořádná konkurence," uklidňoval ho. "Tak pojď, musíš tu sebranku naučit, jak se drží pivo. Většinou strávili mládí v knihách a pak šup do laboratoří nebo k počítačům. Ani VIP večírky nejsou dobrou průpravou pro obyčejný mejdan."                  

                Díky dokonalému zásobování se večírek celkem vydařil. Pivánko, rum, whisky i steaky rychle mizely. Po hodince si připadal jako by tu bandu pošuků znal odjakživa. Až na pár adeptů. Někteří se chovali povýšeně, jiní nezvládli alkohol. Jen výuka bujarého zpěvu – na které trval Bradáč, aby to bylo autentické - zpočátku vázla. Sigi předzpívával a chlapi to po něm opakovali. Francouzský přízvuk jednoho z adeptů to opravdu okořenil. To kdyby někdo viděl, nepochopí. Naštěstí se domorodci trousili jen střídmě, mávli rukou na pozdrav a uháněli ke svým bednám. Kolem půlnoci, kdy už asi popáté zcela samostatně, leč falešně halekali „eště som sa neoženil“ Bradáč, který pil celý večer vodu z pivní lahve, zavelel: "Konec zábavy. Ráno budíček v 8, musíme na -" zahleděl do notýsku a vítězoslavně zařval "– RYBY!"

                Stařík nahlížející přes plůtek zakroutil nevěřícně hlavou. Inu, troubové z města.

Ráno začalo peklo. Zdravotní vyšetření zabralo dva dny. Sigi měl pocit, že je dokonale rozkouskován, zvážen i změřen. Když mu došlo, co všechno asi v jeho krvi a moči najdou, přestával si dělat naděje. Pak přišly pohovory. Řada divných otázek, navíc často s hlavou v podivné rouře, prsty na drátkách, připadal si jak bezmocná loutka. Několik obrazovek vyhodnocovalo jeho Já. Konečně se objevil Kachna a radostně hlásil: "Jde se na Átéčko! Má být v prostředí, na které adepti nejsou zvyklí. Asi budeš ve výhodě, ale jiné místo než místní hospodu jsme nenašli. Jsi rád?"

" Ani nevíš jak! Už si připadám jako pokusný králík. To ostatní nikdy neviděli obyčejnou hospodu, nebo co?"

"Nebudeš mi věřit, ale i takoví existují. Udělal jsem nenápadný průzkum – jeden abstinent, jeden občasný návštěvník vinárny, tři počítačomilové, co opouštějí svého broučka jen vyjímečně, dva VIP. Zbytek adeptů odpadl po testech."

"Fakt?" Já snad mám i naději, pomyslel si Sigi. "Vzhůru do putyky!"

"Ne tak hrrr. Ještě nás  v posluchárně čeká přednáška na téma Plán akce."

                "Milí adepti! Po vstupu do restaurace pozdravíme. Na úvod každý vypije pivo na ex – to jest pomalými doušky pokud možno celé. Poté přibližně jeden půllitr za hodinu. Po čtvrtém pivu jednoho panáka dle vlastního výběru, ovšem doporučuji rum, je stylový. Po celou dobu se budete snažit navázat kontakt s domorodci a komunikovat.  Pokud někdo jen naznačí účel našeho pobytu, nebo vyvolá rvačku, okamžitě odchází na základnu (deset trestných bodů) a nastupuje tady Láďa" – drobný biochemik byl synem hospodské a jako takový měl již od dětství značnou průpravu – "on to vyžehlí, uklidní, okecá. Já a Bradáč povedeme pozorování. Všechno jasné?"

"Jasný," zaznělo sborově.

A šlo se.

Takovou pařbu ještě Sigi nezažil. Bradáč nastoupil do boje s udicí, zahlásil "neberou" a poručil si sifon, s omluvným komentářem , že ho bere žlučník. K. usedl s noťasem, smutně objednal kofolu a zanadával, "zku.....  práce. A na tý chalupě není ani signál." To se hostinskému ulevilo, když si ostatní poručili pivo a hned ho vypili. Pak už to bylo horší. Adepti neustále rotovali hospodou a vrhali se na zmatené dědoušky. Po poznámkách typu „to je dneska hezky“  následovaly otázky pitomé, odborné, mimo mísu i osobní. Láďa měl brzy plné ruce práce. Po akci „panák“ jeden z adeptů, zřejmě neuspokojen tématem rozhovoru k němuž byl stahován, pronesl opovržlivě k

nejdelšímu stolu – "BURANI!" A vrávoravě odkráčel. Pohotový Láďa poručil okamžitě velké rumy celé hospodě a konejšil rozlícený dav. Sigi měl v té době za sebou hezký rozhovor o druhé světové, s chlapy na baru projel politiku a fotbal,  a právě vedl s omladinou příjemný dialog o kvalitě hulení, zakončený venku praktickým testem. Když se vrátil, našel u stolu jen skleslého Kachnu. Všude vládlo hrobové ticho, jen Láďa ještě obíhal stoly a mlel a mlel.

"Tak, a máme po Átéčkách. Takový hezký projekt. Bradáč to zakázal jako neefektivní, riskantní a nákladné."

 "Ach jo. No, když je to naposled, tak tam ještě pár šoupnem, co?" navrhl nesměle Sigi. "Už máš po práci, Laďa jí má naopak ještě dost, a já snad dnes prošel bez problémů," žadonil vemlouvavě. "Možná je to naposled."

Tak si konečně v klídku zapařili, sepsali hlášení a za bujarého zpěvu se navrátili na základnu. Prošlo to.

                Následovaly dny plné drilu, přednášek a testů. Sigiho nadchlo pouze cvičení ve stavu beztíže ve speciální komoře, kdy si připadal nádherně svobodný.

Někdy měl pocit, že je pták, jindy se cítil jako ryba. Taky hodiny astronomie byly bezva. Ani si neuvědomoval, jak běží čas, když se přihnal rozzářený K. s nějakými lejstry v ruce a řval: "Je to tady! Pozítří přiletí." Objal vykuleného Sigiho. "Zbyli jste už jen čtyři -  ajťák, botanik, Francouz a ty! No, co koukáš? Já to tušil, já ti věřil, rychle do práce, zítra ráno je velký test. Máš co dohánět." .

                Jednou z důležitých disciplín byl zápis hlášení, a to i ve tmě a pod vlivem různých patáků neb na otáčecí židli. To byla Sigiho slabina. Zatímco ostatní sebevědomě trénovali na elektronických zápisnících, jemu tato pomůcka k srdci nepřirostla. K. dal na vlastní náklady upravit Sigiho mobil, aby vyhovoval potřebným technickým požadavkům. Nyní mu ho slavnostně předával.

"Dáme lehký diktát. Vonneguta rád?"

"Bezva."

Šlo to jako po másle." A něco z denního tisku... No horší, ale v normě." S úlevou se usmál a předal mu tahák se zítřejšími tématy ústní zkoušky. "Naučit, pak sníst a spát." Odkráčel. Sigi potrouble hleděl na dlouhý, tenký, hustě popsaný list papíru. Asi v půlce usnul. Ráno se probudil s kuličkou v ruce. Hm, a je to v prdeli. Spolkl ji. No, děj se vůle boží. A šel na věc.

                Bylo to jak ve škole. Jen místo papírů počítač. Bradáč střílel otázkami jak z kulometu. Diktát na zápisníku – díky K. za ten mobil. A náhle, poslední otázka. Vážně se chcete setkat s naramoidy a hodláte případně riskovat své zdraví nebo dokonce i život? Nastalo ticho.  Vzduch se dal krájet. Pak se ozvalo ...ANO...ANO...VI...,  a po chvíli tichoučké NE. Nebojte. Sigi to nebyl. Nekonečná hodina čekání. Pak vstoupil Bradáč a nevěřícně zíral do počítače. J.S.ČERVÍČEK! "Gratuluji. Já to vůbec nechápu, ale jste vyhodnocen  jako nejvhodnější. Takže tři hodiny pauza, pak na přípravnu. Ostatním děkuji."

"A můžu ještě na dva kousky s Kachinskim? Prosím, prosím."

"Cože? Aha. To snad není možné. Mno, pokud vás to uvolní, tak budiž. Dvě piva a v 16.00 bezpodmínečně tady." Odcházel a kroutil hlavou.

Stihli čtyři. Neboj, dejchat nebudeš.

Celou dobu se jen usmívali jak dva pitomci a ťukali si. Na vítězství! Na tebe! Na mě!

Na Ufouni! Hurrááá ! Juppí! Vzhůru ke hvězdám! Užíval si vítězství plnými doušky.

                16h. Blahopřání. Rady. Loučení. Kecy. Prdy. Další testy. Uspávák. Ráno ho natřeli nějakým gelem, nacpali prášky, vrazili do ruky kufřík – "je tam VŠE co můžeš potřebovat," podotkl Kachna. Vyjeli. Když zastavili u opuštěného zkrachovalého JZD, slunce zapadalo. Zavedli ho doprostřed pole a položili na kovovou desku.

"Lež a nehýbej se. Za chvíli tu budou. Užij si to. Opatruj se. A neudělej nám ostudu!"

                Zůstal úplně sám. Připadal si strašně opuštěný. Připadal si jako zvíře na obětním oltáři. Nebe zaclonilo cosi velkého. Omdlel.

Celou knihu můžete zakoupit v Recomandu nebo zde

Blanka