Naram - 5. kapitola

SAKRÁBIE

"To přistanem na jezeře?"

"No jasně, my vždycky a se vším přistáváme na vodě. Nemáme rádi, když to drncne."

"Aha, to se nebudem připásávat nebo tak něco?"

"Cha, chá, ty bys měl, pěkně se ti podlamujou kolena, ale není čím. Běž si sbalit." Ostatní se už slézali u centrálního panelu, většina dojatě pofňukávala. Sotva S. dobalil, loď se pomalu, hladce a tiše jako pták snesla na hladinu. Sigi se už už chystal zatleskat, jak se to dodnes v některých zemích při přistání dělává, zavčas si však uvědomil, že tleskat velkému černému kvádru nazývanému centrální jednotka je poněkud nepatřičné. A asi by to té věci žádnou zvláštní radost neudělalo. Nebo ano?

Strop se rozevřel. Po hladině se rozvinul tmavočervený koberec. Připadal si jako filmová hvězda. Prošel kontrolním rámem – kupodivu bez zapípání - a kráčel vstříc novému světu. Davy jásaly. Ohňostroje ohňostrojovaly. Uvítací komise se nebezpečně přibližovala. Přes slavnostní náladu umocněnou brzdovkou se prodíral pocit, dříve téměř Sigimu neznámý. Pocit zodpovědnosti. Proboha! Čím já můžu bejt těmhle tvorům platnej? Koukají na mě jak na Spasitele.

Ale couvnout nebylo kam. V chapadélku nejbližšího vítače se objevila velká tabule. Na ní svítil nápis MILÝ SIGI, TOŽ VITAJ NA NARAMU, BUĎ TU JAKO DOMA! Rozesmál se na celé kolo. Jo, ono to snad s nima půjde - a už ho otlapkávalo tisíce chapadélek, všichni se mu snažili něco říct, pak se zavařilo překládadlo, Sigi do davu vykřikoval „Ó, jak su ščasný“ a „ Já vás mám tak rád, děcka“, pak ho šoupli do nějaké roury a jelo se na hrad. Až teď, když nikomu nerozumněl, si uvědomil, jak je jejich řeč krásná. Znělo to jako něco mezi šuměním stromů a zpěvem. S úžasem sledoval okolí. Kam jen oko dohlédlo, rozkládaly se nádherné zahrady s kvetoucími stromy a keři. Občas zahlédl cosi jako dům, většinou ve tvaru lodi nebo – no néééé, fakt - klasického létajícího talíře, v typické stříbrné. Právě začal rozeznávat, co je zpěv ptáků, a co výskání naramských, když mu Lu-a podal opravené naslouchadlo: "Vítej opět mezi námi! Tak co?"

"Super! Jsem v sedmým nebi!"

Naramští se po sobě nechápavě podívali.

"Jo, aha. Máte to tu úžasný, skvělý, přenádherný, boží. A kam vlastně jedem?"

" K Sakrabusovi Ó největšímu. To je tady něco mezi bohem, prezidentem a králem. Prostě autorita. Mohl by ses trochu upravit."

Sigimu spadla čelist. Všichni mu zatím připadali bezstarostní, pohodoví a prostě frí, ani si nedokázal představit, že jim někdo vládne. Zatímco hledal hřeben, Ku-a se ujal slova:

Přednáška 2. SYSTÉM ŘÍZENÍ, ANEB KDO JE SAKRABUS

"Zatímco běžní naramoidé jsou většinou ovlivněni tím, kdy se narodili, a podle toho se snaží zvolit si svou činnost (tady bychom pojem zaměstnání, nedejbože práce považovali spíš za trest ), dítě, narozené v přechodném roce dne 29.2., bývá často zvláštní. Není ovlivněno ani ovlivnitelné ničím, mívá značné telepatické schopnosti, velkou dávku empatie a taky mimořádnou schopnost zůstat nad věcí a každého

ukecat. Nazýváme je Sakrabusy. Dostává se jim vzdělání ve všech oborech. Když dosáhnou patřičného věku, mohou se ucházet o místo Ó největšího a čekat na vhodnou chvíli."

"Zajímavý systém, něco do sebe má. A jak probíhají volby?"

"Cože to? Jo už si vzpomínám. To je váš výmysl. No....

Když to vládnoucího Sakrabuse přestane bavit (většinou vydrží dva – tři roky a pak je to unaví), svolá čekatele a ti vykonají průzkumnou cestu po všech ostrovech, aby věděli, do čeho jdou. Na každém musí pobýt alespoň týden mezi místními, a pak dostanou něco jako vysvědčení. Na konci je předloží Ó největšímu. Ten vybere vhodného kandidáta, který nastoupí na jeho místo. Pak následuje tříměsíční zkušební období. Pokud se proti němu nevznese nějaká velká vlna protestů a pokud sám usoudí, že na to má, může vládnout. Má právo veta, řeší důležité spory, navrhuje opatření, komunikuje s okolními světy a tak. Je chvalořečený, uctívaný a vážený.

Znáš to, ne?"

" Ani ne. A to se vám nestalo, že by tam někdo chtěl pobýt na doživotí?"

"Blázníš? Tolik zodpovědnosti, málo soukromí, neustále někde běhat a něco řešit, to každý vydrží jen chvíli. A kromě toho bydlení na nejvyšším kopci a soustavného uctívání (což se časem taky přejí), výhody žádný."

"No a co když někdo vládne špatně, zneužívá moc, chová se jak pámbu a blbne na kvadrát?"

Ku-a se zamyslel." Moc ti nerozumím, ale jak znám vaše poměry, asi vím, o čem mluvíš. Ne-éééé. To žádný nedělá. Jenom to 'chovat se jako pámbu' – to je v popisu práce. Jinak to jsou téměř vždy úctyhodní naramoidé. Koneckonců je i možnost odvolání. Když je obyvatelstvo naštvané, může kdokoli ručně napsat čtyřstránkové pojednání o tom, co mu vadí, a pak ho musí pěšky donést čekatelům do paláce. Cesta lodí na ostrov je samozřejmě povolena. Tam mají takový koš, a když je plný, je Ó největší sesazen a nahrazen dalším. Co pamatuju, stalo se to za mého života jen jednou. Chudák Sakra Hu-i. Úplně zblbnul z ženský, zapomínal na povinnosti, dělal kraviny, no tohle znáš, ne?"*

"Znám," usmál se Sigi, konečně mu něco připomnělo Zemi. "Až jsem se té vaší dokonalosti začínal bát. A jaký je ten současný?"

"Sakra Te-a? Bezva. Občas trochu cynický, bedna, stále vymýšlí nějaké inovace. I ten nápad s tebou byl jeho. Ostatně uvidíš sám. Vystupujeme!"

*Nenechte se mýlit. Ku-a byl až do setkání se Sigim velice kultivovaný naramoid. Požití „vyšší“ dávky neznámého alkoholického nápoje a Sigiho vliv však způsobily menší zkrat v části mozku ovlivňující způsob vyjadřování. Tato porucha se společným pobytem spíše prohlubovala. Už nikdy se jí nezbavil.