Naram, kapitola 12tá

                                                 POLYPALICOUNIE

         Polypalicoun je dosud neprobádaný druh. Je vyloženě tajemný a mysteriózní.  Z dohadů víme jen, že provozuje tzv. okrovou magii, pořádá stále nějaké seance a dýchánky. Žije na vrcholcích hor v otevřených jeskyních. Zatím k nám pronikla jenom polypalicounovka (řeč podobná morseovce), její výklady se liší. Možná je to tím, že tato zvířata mají více hlav a každá z nich má vlastní názor. Zbožňuje pohádky.  Lidé narození v tomto znamení jsou velice zajímavé bytosti obestřené záhadami. Najdeme mezi nimi milovníky umění a mecenáše. Bývají klidní a konzervativní, někdy i praktičtí,ovšem často se zabývají různými pavědami. Bohužel nevíme, zda jsou opravdu osvícení. Jisté ale je, že se o to usilovně snaží.

         Už na lodi si všimli různých skupinek zvláštně vypadajících, nebo podivně se chovajících naramoidů. Byli tu klasičtí vzývači Mrama – tiší, mumlající a hledící do nebe. Dále vyznavači čistoty, z těch měl kapitán největší radost, loď byla po dvou dnech jejich pobytu jako ze škatulky, nemusel hledat ani stopaře uklízeče a myče nádobí. Po jídle házel zbytky za sebe a pozoroval jak jejich přičiněním rychle mizí. O pochmurné skupince v černém, klopící oči, nikdo nic nevěděl. Ovšem nahá partička ověnčená květinami překvapila i Ku-a.                                                    "Neznám. To je nový . To snad muselo přijít oklikou od vás. Ale pěkný, pěkný," hodnotil znalecky zejména mladičké krasavice.                                                       Také skupinka „Zpátky na stromy“ žvýkající pod keříky lišejník byla zajímavá.          Při večeři je čekal nepříjemný incident. Jakmile kapitán slavnostně představil Sigiho, vrhlo se na něj asi pět nenápadných chlapíků v šedém. S výkřiky „Smrt Pozemšťanům“ a „Země je hnus“ ho začali škrtit. Tak tak je z něj včas odtrhli. Zjistil,  že patří k sektě Nepřátelé Země. Pokusil se s nimi komunikovat, leč zcela marně.          Po celou dobu plavby se raději držel co nejdál. Blarada ho hlídal, jako věrný pes.                   Na druhý den se v dáli objevila černá hradba skal. Některé byly zjevně činné sopky a stoupal z nich okrový dým. Na nebi se vynořilo několik podivných tvorů. Vypadali jako ještěrky, koně, ptáci, ba i prasata, ale vždy měli několik hlav a obrovská křídla. Tiše kroužili nad lodí, jako dravec číhající na kořist. Sigimu se stáhlo hrdlo úzkostí.                                                                                     "Zajímavý, co?" prohodil Ku-a, kterému to zjevně připadalo zcela normální.            "A za chvíli začne divadlo."                                                                                         A opravdu. Na palubu se vyhrnuli všichni pasažéři. Někteří jen tak postávali a občas zamávali na pozdrav – ti jedou dál. Skupinky rozjely šou, každá po svém. Mramouci bušili hlavami o zem, jiní tančili a zpívali, další stáli v pozoru s chapadly vztyčenými vzhůru. Pár jedinců teskně vylo. Nepřátelé Země zatínali chapadla v pěst a vydávali výhružné u-aa, u-aa. Vypadali dost komicky.                                       Přistáli. Kam teď? Sigi si uvědomil, že žádná ze skupin  v něm nevzbuzuje touhu  strávit s nimi víkend. Květinové děti by šly, ale oprávněně vytušil, jaká nebezpečí tam čekají. A zjevně i na Ku-a, ačkoli zde hrozilo nebezpečí jiného charakteru, ale mysl taktéž zatemňující.                                                         Mají úkol. Důležitý úkol. A toto místo je nutno opravdu řádně prozkoumat.              Naštěstí se ukázalo, že Blarada ostrov velice dobře zná. Biožravci jsou prý celkem dobrá partička. Mají svá políčka nedaleko odsud, jídlo dobrý, chatrče útulný. A bylo to tak. Byli vstřícní a hned jim upravili malou chatrč u potoka. Úrodná políčka  překypovala šťavnatou zeleninou a bylinkami. Ovocné keře a stromy se prohýbaly pod nadbytkem plodů.                                                                                                Jo, to půjde, Blarada je jednička, konstatovali všichni svorně.                                       O Markovi sice nic nevěděli, byla to poměrně mladá sekta, ovšem jako základna prostě geniální. Denně odsud vyrážely skupinky bionadšenců po okolí a obdarovávaly ostatní zeleninou.  Toto činili pouze za slib, že nebudou jíst žádná zvířata, ba ani když to ona budou chtít. To jim každý slíbil rád, neboť tu stejně skoro žádná zvěř nebyla. Jen včely, no kdo by je jedl, a pararyby. To se plošně porušovalo. A polypalicouni. Ti se nikdy k dobrovolnému odchodu neuchylovali a umírali skryti před světem, vysoko ve svých jeskyních.                                                    Biožrouti byli opravdu spásou, zejména pro některé skupiny. Třeba Mramští klaněči, trávící celý den modlitbami, by se bez nich i nadále pásli, a květinové děti by asi ukecávaly pararyby ku vzájemné lásce.                                                          Hned druhý den se vrátila výprava ze severu s dobrou zprávou. Našli uctívače Marka Twaina. Pár kilometrů do kopce je jejich vesnice. Jeskyně, kde nalezli ostatky, se nachází kousek od ní.                                                                                         Brzo ráno (zcela vyjímečně) chutě vstali a vydali se na pochod. Biožravští průvodci byli vytrvalí, rychlí a hluší k povzdechům typu "necejtím nohy", "už nemůžu" a "píchl jsem si něco do prstu". Do cíle dorazili hned po poledni. Čekalo je překvapení. Bílé domky s červenými střechami tu mezi pochmurnými skalami vypadaly jako pěst na oko. Pelargonie v oknech, cedule v latince a komín se sádrovým čápem. Obyvatelé vesnice vybíhali a radostně se vrhali na Sigiho. Následovala prohlídka muzea. Kámen, kde M.T. seděl, miska ze které jedl, bota – očividně falešná, kus kníru. Autenticky vypadala jen roztrhaná špinavá košile a kostěné brýle. Sigi hrál svou roli dokonale. Ó, ó ne, no to je úžasné, velice pěkné. A nějakou knihu nebo něco podobného nemáte? Uctívači se po sobě nejistě podívali. Po chvilce myšlenkové komunikace odkývali souhlas. <span styl