Naram - úvod a 1 kapitola

Toto je moje prvotina, tak prosím buďte shovívaví. Napsala a ilustrovala Blanka Šimoníčková, vydal Lubor Maťa.

NARAM

SPO

                Obrazovka přihlouple poblikávala do noci. Sigi se trochu nechápavě zahleděl na úhlednou kolekci prázdných lahví a měl pocit, že se stalo něco děsně důležitého, ale zaboha si nemohl vzpomenout co. Po chvíli tupého zírání na počítač sáhl po poslední lahvi piva, zapálil si a kliknul. Historie...Co jsem to? ...Hmmm... No né....A sakra... Co to je? SPO – spolek přátel obilí. Co to je za pitomost? Zvědavě otevřel stránku. Uvítal ho poměrně známý snímek obrazců v obilí, kdesi v Anglii. Najel na „blog“ a s neskrývaným posměchem četl dialogy jakýchsi nadšenců, pavědců a bláznů,kteří se vzájemně trumfovali svými postřehy, poznatky a názory na tento jev.

Pobaveně si je pročítal, když tu ho náhle vyrušil známý zvuk ohlašující příchozí meilík. Kdopak nám to píše? Profesor Kachinski..hm... "Dobrý den, na základě našeho nočního rozhovoru na SPO se naše sdružení rozhodlo Vás přijmout do konkurzu. Potvrďte Vaši identifikaci kliknutím na tento odkaz...bla..bla..Těšíme se na další spolupráci. Rudolf Kachinsky, SPO".

                No nazdar. Asi nezbývá než se podívat, co jsme to v noci prováděli. Ach jo.

S hrůzou se prodral ke kýženému dialogu a zděšeně pohlédl pravdě do očí.

Ano. Pod vlivem několika kvalitních jointíků a piv asi 5 hodin diskutoval s někým zvaným „Kachna“ o pravosti některých kruhů v obilí, o jednoznačném autorství mimozemšťanů, o nutnosti se s nimi spojit a navázat komunikaci. Tiše žasl nad svou noční výřečností a gejzírem zcela neskutečných blábolů, dedukcí a plánů, které v rozhovoru s „Kachnou“ nadšenecky rozvíjel a hájil. Ovšem finále ho dorazilo úplně. Zde se jako fundovaný odborník nabízel coby pokusný králík k nějakému „přenosu“

tak výmluvně, že by přesvědčil i sám sebe. Nejdřív se začal smát. Smál se asi 5 minut a vykřikoval „No to byla jízda ! To mě teda podržte! Specialista na chování červivců a roztočů v inklinovaných oblastech . Rád se připojím k vašemu týmu. Obětovat se na oltáři vědy. Mladý, zdravý, kulturista, 194 cm, abstinent, nekuřák.“

                Tak to se povedlo. Celou noc klábosím s nějakým Kachnou, jsem specialista na červivce a chci se obětovat. Abstinent, nekuřák. Neskutečné. To až budu vykládat v hospodě. No jo, ale copak tohle vůbec můžu někde vykládat ? A copak můžu do hospody ? Oba účty zablokovaný exekutorem, doma všeho všudy pajda a prázdný lahve, Renata se mnou po včerejšku nemluví a nějaký profesor Kachinski si se mnou chce vážně podebatovat na vyšší úrovni. Zkoumal další podrobnosti v rozhovoru. Projekt je plně finančně zajištěn...máme podporu v podnikatelských kruzích...většina lidí o těchto možnostech sní, ale bojí se to veřejně přiznat...je nejvyšší čas jednat...každý jednotlivec, i ten sebenepatrnější, může být nápomocen...Ach jo.

Že bych byl ten „sebenepatrnější“ a šel se obětovat na oltář vědy? S vyhlídkou že to přežiju a pak budu podnikatelskými kruhy řádně ohodnocen? Koupím si jachtu a pojedu na výlet okolo světa. Ha ha ha, no to je bezva nápad. Jasně. Napíšem Kachně, že Červík jede na výlet. Hurrráááá ! Ještě chvíli se tomu pobaveně pochechtával, ale po chvíli ztuhl. Vždyť oni mi věří ! Oni mě chtějí přijmout mezi sebe! Oni snad ve mne vkládají nějaké naděje! Co za tím vším vězí? Co chtějí podniknout? Proč já ?    

A zmocnilo se ho nutkání na odkaz v mailu kliknout. No jo. Ale co pak? Jak vysvětlím tu snůšku lží a blábolů, které jsem o sobě uvedl. Co by asi dělali s nezaměstnaným zahradníkem, který vystřídal snad dvacet profesí, umí prd, váží šedesát kilo i s postelí a jeho tělo i mysl jsou již značně opotřebovány různými rozveselovadly. A vůbec, celý je to ptákovina.....Jenže už o mě vědí, za kliknutí nic nedám...snad...no každopádně mám jeho adresu, bylo by dobrý se alespoň omluvit, vysvětlit a tak. Zhluboka se nadechl, potvrdil, a čekal. Nic se nestalo. Seděl bez hnutí před obrazovkou a v hlavě měl kolotoč. pět minut, deset minut, půl hodiny. Jsem blbec. Pár magorů si udělalo stránku, lapají naivní trouby a pak se těžce baví. Ach jo. Což takhle odepsat na tu mailovou adresu? No, to budu za ještě většího vola. Vtom se ozval známý zvuk  příchozí zprávy. Roztřeseně četl:

                "Dobrý den, velice mne potěšil Váš zájem. Vzhledem k citlivosti projektu by bylo vhodnější osobní setkání. Jelikož jste z Brna," – jak to ksakru.. aha - "navrhuji hospůdku Mandragora na Křenové. Předpokládám, že místo znáte. Stačí se tedy domluvit na vhodném termínu. Pokud možno co nejdříve. Prosím napište. K ."

                No a je to tady. Přiznat se. Vycouvat. Omluvit .Už přece nemůžu dál lhát. Ach jo. Vlastně je to škoda. Tak jo. Po dlouhé bolestivé chvíli sesmolil toto: "Dobrý den, promiňte. Jsem úplně obyčejný chlap, žádný vědec, ani kulturista, natož abstinent a nekuřák. Jen mne vaše myšlenky tak zaujaly, že jsem toužil dozvědět se víc. Sorry. J.S.Červíček." A svalil se vyčerpaně na gauč.

                Dlouho ležel a zíral do prázdna, pak se ale rozhodl , že se poohlédne po nějaké brigádě, a zcela apaticky usedl k počítači. Ani ho moc nepřekvapilo, že tam má zase zprávu, otevřel ji a četl: "Dobrý den,  předpokládal jsem, že údaje, které jste o sobě uvedl, jsou fiktivní, pro naše účely ovšem není vzdělání ani kondice rozhodující. Tak kdy? S úctou K."

Ahuahuahuaaaaííííí!!! " Dnes večer v 19 hodin? Vyhovuje.  Domluveno."

                Až teď si uvědomil, že se žene do něčeho neznámého, úžasného, o čem si ještě před hodinou myslel, že je absolutní blbost.

                Stoupl si před zrcadlo a hrdě pronesl – "J.S.Červíček, velký dobrodruh "( Červíček samozřejmě nebylo jeho pravé příjmení, použil ho jako nick při komunikaci na SPO, ovšem jaksi přirozeně ho začal brát za své). Přihlouple se na sebe usmál, dopil lahváče, nařídil budíka na šestou a usnul. Zdálo se mu ,že stojí v nekonečném obilném lánu a kolem něj poletují velice, ale opravdu VELICE zvláštní zvířata. Ve chvíli kdy si začal s nimi povídat a dokonce se vznášel, vtrhla do snu v tu chvíli zcela nepatřičná halekačka Franka Zappy. Kde to, proč to, aha, ajo, kolik je?

Ajaj. Musím se jít obětovat do hospody. Chvilku dumal, zda alespoň oblečením nevylepšit své vzezření, ale pak to zavrhl.

                Teprve nyní se ho zmocnily oprávněné obavy, ale naštěstí neměl čas je rozebírat. Na šalinu a hurá do Mandy. Přišel 20 minut před srazem, obsadil strategické místo u baru a rozhlédl se. Stejné ksichty jako vždy. Dal si pivánko a nenápadně vyzvídal na hospodském:

"Nechodí sem nějaký chlápek co se mu říká Kachna?"

"Á, pán má dneska vtipnou co? Myslím, že nechodí. I Karkulka si vzala volno."

"Soráč, to jsem myslel vážně, jmenuje se asi Kachinski a je to nějaký profesor nebo vědec. Asi".

"Cože je to? Vědec? No chodí sem lecjaká cháska, u baru toho o sobě navykládají ažaž, ale zrovna tenhle typ zákazníků se tu moc nevyskytuje. A vědec přes co?"

"Ále nic, to neřeš", odvětil J.S. 

Stáhl se do kouta a jal se velice pomalu popíjet drahocenný mok. Úderem sedmé vkročil do dveří drobný obyčejný chlápek v manšestrákách a černém triku. Že by? Tápavě se rozhlížel po lokále, až ulpěl pohledem na J.S.

"Pan Červíček?"

Hospodský se rozesmál hurónským smíchem. "Jo . Jasně. Červíček. A vy budete Kachna, co? Chlapi, vy mně dneska dáváte. Pivánko? "

Sigi sklopil zrak.

"Ano, dvě třináctky, na mě, dejte nám to támhle do rohu."

Přesunuli se. Kachinski mu povzbudivě podával ruku a představil se.

"Dalo se čekat, že neuvedete své pravé jméno, ono ani není nutné, abych je znal. Dá se říct, že je to tak i lepší. Jak vám mám tedy říkat, abychom nevzbudili nechtěný zájem?"

"Sigi. Jmenuju se Sigi."

"Bezva, dáte si nějakého panáka na odlehčení situace? Nebojte, platím."

Začíná se mi to k....  líbit, pomyslel si S.

Rum, dodal zmateně.

"Dobrý muži, rum a whisky!"

I hospodskému se to začalo líbit.

"No, myslím, že seznamování máme odbyté a můžeme přistoupit rovnou k věci. Jste momentálně někde zaměstnán? Máte manželku, družku, přítelkyni nebo tak něco? Bydlíte u rodičů, dívky, přátel, sám? Vzdělání?"

 No jasně. A je to tady. Pohovor. Sigi tam loupl panáka a apaticky přeříkával nacvičený životopis." Ne," přerušil ho K., jen ty dotyčné body.

" Dobrá. Nezaměstnaný, nemám, sám v podnájmu, učňák – zahradník. A je po jednání, co? "

 "Kdepak! Vykřikl radostně K. Právě naopak, zcela vyhovující. Takže dál. Jakým způsobem se chováte v kritických situacích, po požití alkoholu a látek měnících stav mysli?"

"Cože? Co to je za otázku?"

"No prostě jak reagujete, zda jen tak civíte, nebo jste vychechtaný a ukecaný, mistr světa – a prosím pravdu."

" No, já vlastně většinou jen tak pozoruju, u kritických situací  dumám jak z toho ven, po alkoholu a tak se nechávám unášet, bez větších vnějších projevů."

"Výborně. Umíte psát SMSky i v tomto stavu rychle a poslepu?"

 "Jo , to jo, v tom sem dobrej." Sigi už nevydržel příval záludných otázek a rovnou se zeptal. "Prosím, řekněte mi, o co jde! "

"Ne tak hrrr, ale chápu. Ještě jednu otázku a vše vysvětlím. Byl jste někdy na nějaké výpravě, nebo čundru, nebo jak tomu říkáte, úplně sám, alespoň měsíc, bez znalosti jazyka, bez zajištění, s nevalnou představou kdy a jak se vrátíte?"   

"No... pokud se počítá asi dvouměsíční výlet stopem do Španělska, s trapně nízkým obnosem, pár polívkama v pytlíku, a učebnicí francouštiny z padesátých let, tak ano. A myslím, že jsem to zvládl celkem dobře." Sigi se při té vzpomínce zasnil a slastně vyzunkl zbytek piva.                   

"Naprosto postačující. Tak poslouchej", volně přešel na tykání. Rozhlédl se spiklenecky okolo a ztišil hlas:

"Už delší dobu se snažíme navázat kontakt s řekněme „mimozemšťany“, kteří se velice dlouho pokušeli komunikovat pomocí tzv. kruhů v v obilí. Již  dříve se určité odezvy dočkali, ovšem byli očividně zhnuseni. Asi si dokážeš představit, s kým a jak komunikovali. Jakmile narazili na naši skupinu, přetransformovali svůj dorozumívací systém a nyní chtějí jednat výhradně s naší organizací. Prý jim připadáme přirozeně humanoidní, vstřícní a na dostatečné úrovni, dodal hrdě. Jasně, může to být bouda, navíc naše dešifrovací zařízení není ještě zcela dokonalé, ale uznej, že to zní fantasticky."

                Přerušil výklad a zahleděl se k výšinám. Tou dobou tam již Sigi zíral též, a navíc s otevřenou pusou. Tiše uvažoval, zda před sebou přece jen nemá šílence.

Opodál posedával kamarád pracující v blázinci a telefonoval. Že by nás slyšel? Ne, to ne, to by snad šel volat ven...ikdyž...

"Tak co tomu říkáš?"

"Prosím pivo," zaúpěl Sigi.

"Jo jasně! Dvě piva a dva panáky, jako předtím. A vodu. Začnem brzdit."

Po prvním loku se J.S. trochu uklidnil a (poněkud podezíravě) se začal vyptávat.

"Jak je to možný? Co po nás chtějí? Co chcete po mně?"

K se lišácky usmál a odvětil: "Chceš i technické podrobnosti? Mohu to vysvětlit jen částečně, na některé úkony máme velice specializované odborníky a abych řekl pravdu, když spolu mluví, rozumím sotva půlce."

"Ne, samo, chápu, technický ne, prostě co po vás chtějí a co s tím já".

"Přibližný překlad posledního vzkazu zní asi takto: Potřebujeme průměrný biologický vzorek. Hodláme blíže seznámit a prozkoumat. Nechceme zabít. Jen komunikovat. Musíme více poznat. Vrátíme nepoškozené. Tečka."

 J.S. zkameněl. Pojala ho mírná hrůza a nezměrný vztek. Se zúženýma očima pozoroval K., zda to myslí vážně. Myslel. Pomalu, soustředěně upíjel pivo a sbíral slova k útoku. Já a vzorek! Průměrný (no budiž)! Biologický! No to snad....

K. si však naštěstí dost rychle uvědomil, že tu sedí s obyčejným klukem a bleskově žehlil: "Promiň. Vyznělo to asi děsně. Ale chtěl jsi co nejkratší a nejjednodušší verzi, že..."

"No to sice jo, ale...ten vzorek, to mám být JÁ?"

"Možná, není to ještě zcela jasné, jednáme se spoustou adeptů, ovšem mám pocit, že máš docela obstojnou šanci – tedy pokud se budeš snažit. Odpovídáš žádanému typu, tvé reakce na atypické podněty jsou poměrně klidné, máš pozorovací talent a díky předchozím zkušenostem s alkoholem bys mohl lépe psychicky zvládnout zvláštní situace a prostředí. Řekněme, že nad tím nebudeš nadměrně hloubat, ale vezmeš to jako součást mejdanu. A schopnost psaní potmě bude zřejmě nutná pro zasílání zpráv na Zemi. Psali něco o šetření energií....Samozřejmě ne mobilem, ale vhodně upraveným zařízením, už se na tom pracuje."

"Počkej, neblbni!" Tykání se po požitém alkoholu stalo jaksi přirozeně oboustranným, K.  to bylo očividně fuk.

"To jako že bych s nima někam letěl? To...to...kecáš."

"To není jisté, ale musíme být připraveni na vše. Jo  - a navíc: příští předpokládané

místo přistání je na Hané. Tak co, mladej? Pokud se bojíš, nebo mi nevěříš, nic se neděje. Dáme si panáka a rozloučíme se. Stačí říct."

"Ne, ne, promiň," vyhrkl J.S. "Já se s tím jen musím nějak srovnat, nějak to vstřebat."

"V klidu popíjej a dumej, není kam spěchat, já si zatím vyřídím pár věcí." Vytáhl malý luxusní noťásek a jal se poťukávat, jako kdyby nic, jako kdyby najal Sigiho na zednickou práci nebo tak něco.

                To přece není možné, to nemůže být možné,  v mimozemšťany sice tak trochu věřil, ale vždy mu připadali jako něco strašně vzdáleného, něco co patří do knížek nebo filmů, ale rozhodně ne do reálného světa. Navíc do JEHO reálného světa. Co když je to vše jen zástěrka a tohle je náhončí nějakého hloupého farmaceutického koncernu a shání pokusné králíky? Obchodník s orgány? Ale ne, prostě NE. Nic takového mu na K. nesedělo. No dobrá, řekněme, že bych byl vybrán k setkání s mimozemšťany. K nějakému průzkumu či co. Jak to chtějí k čertu provést? Co se mnou budou dělat? Vrátíme nepoškozené. Tomu říkám příslib do budoucna. Jenže... Kolik takových šancí může člověk jako já za život dostat? Najednou si uvědomil nutkavou potřebu to zkusit. Však co, adeptů je víc, stejně ho asi nevyberou, jistě by se seznámil se spoustou zajímavých lidí a poznatků. No jo, ale co s ním provedou pak, kdyby neuspěl, nebo dokonce uspěl.....Přece jedince, který o takových věcech něco ví, nepustí prostě normálně zpátky mezi lidi? Nebo jo? A co prachy? To taky není zrovna nepodstatná otázka! Právě ji chtěl položit, když K. přivřel noťas a s vítězným úsměvem naň pohlédl: "Neboj se, pobyt v přípravném centru je hrazen na tvé poměry dostatečně, a kdybys uspěl, určitě by to vyneslo slušnou sumičku. Tohle je mezinárodní sdružení, mecenášů dost. Ať uspěješ nebo ne, bez obav se můžeš vrátit do normálního prostředí. Kdyby ses někde rozvykládal, těžko ti uvěří, maximálně usoudí, žes přebral. Pokud uspěješ, veškeré materiální důkazy zůstávají v rukou společnosti. Kdybys moc chtěl, dostaneš i smlouvu o pracovní činnosti,  teda jako uklízeč nebo tak něco. Hradíme i sociální a zdravotní, pokud tedy ustoupíš od anonymity. Snad sis nemyslel, že jsem obchodník s orgány?" K se pobaveně ušklíbl. "Další dotazy?"

 J.S. polkl nasucho. "Dobrá. Jak dlouho trvá ten výcvik nebo ta příprava či co?"

 "3 týdny."

"Ahá, takže za 3 týdny přistanou ufouni na Hané, jo?"

"Tak za a: neříkej jim ufouni, nazývají se naramoidé. Za b, datum i přesné místo přistání je samozřejmě tajné,  a to do poslední chvíle. Bohužel i pro nás. Proto jsi byl coby adept z Brna vůbec odkýván. Dál?"

"Máte nějakou představu, jak si mě jako vyzvednou - teda kdybych náhodou uspěl, co vlastně po mě budou chtít? Myslíte, že jako se mnou někam odletí? Na jak dlouho by to asi bylo?"

"Ohohó." K.se bujaře rozesmál. "No, výlet s cestovkou to není, takže vážně nevím kam, ani na jak dlouho. Možná budeš jen v jejich lodi nad Zemí. Možná ne. Myslím, že prostě potřebují prozkoumat obyčejného jedince po všech stránkách, aby pak mohli lépe oslovit běžnou populaci a zjednodušeně řečeno, buď se s námi začít kamarádit, nebo se na nás vykašlat. Koneckonců se o to snaží už dost dlouho, ale komunikace  probíhala s poněkud divnou partičkou a zjevně to moc nefungovalo. Předpokládám, že jejich technologie je dost vyspělá, aby ti nijak neublížili. A - i když to bude znít jak z blbýho románu -  je to malý krok pro člověka, ale velký krok pro lidstvo, nebo tak nějak..." Zakřenil se K.

"A jsem vlastně pro to dost dobrý? Nepřecenils mě trochu? Sotva se známe..."

"Možná ten nejlepší, zatím jsou adepti úplně jiného ražení, tedy podle mého soudu."

"A kdybych uspěl, proč by se měli bavit s nulou jako jsem já....?"

"Nepodceňuj se. Zatím jednali se samými vědátory, politiky a vojenskými páprdy. Třeba si mají chuť obyčejně popovídat.. Ha, ha, koukám, že už ses rozhodl, co? Dáme si na to panáka?“

"Dáme."

Beze slova si spiklenecky ťukli. "Už musím jít, přípravné práce jsou v plném proudu, prohodíme si čísla, volej kdykoli, ptej se na cokoli. V pondělí odpoledne tě někdo vyzvedne doma. Čas upřesním během zítřka. U baru ti ještě objednám pivo na účet SPO, můžeš rozjímat. Moc se tu prosím nerozvykládej. Kdyby něco, jsme vzdálení příbuzní, a já jsem tě chtěl po letech vidět, protože tu zrovna pracuju. OK?"

"OK."

"Tak se měj a v pondělí!"

                Odešel. Sigimu se v hlavě rozvířil  uragán myšlenek. Až teď mu došlo, že za dva dny někam odjede, neví kam, neví co, vlastně skoro vůbec nic neví. Měl chuť o tom s někým hodit řeč, ale věděl, že by to bylo nebezpečné. Blbost. Kopl do sebe pivo a rychle odkráčel.

Zvukovou nahrávku k této kapitole z alba Naram od Čočky najdete zde

Celou knihu můžete zakoupit v Recomandu nebo zde