Nepůjdeme na striptýz?

***

Lenka Klodová: Showrooms
NoD, 4.3. - 3.4. 2015, kurátor: Jiří Machalický

***

Lenka Klodová: Showrooms
NoD, 4.3. - 3.4. 2015, kurátor: Jiří Machalický

„Nepůjdeme na striptýz?“ ptala jsem se kamaráda, když jsem dostala pozvánku na vernisáž Lenky Klodové. Právě tímto fenoménem, nad nímž se dnes už sotva někdo pozastaví, se zabývá její aktuální výstava Showrooms. Lidská nahota se pomalu stává běžnou součástí života, téměř něčím banálním, co nás už nepřekvapí. Klodová ji přenáší do netypického prostoru galerie a nechává nás na ni nahlédnout v trochu jiném světle.

Stojím v hloučku vzrušeně si špitajících příchozích. Všichni jsou v napjatém očekávání toho, co přijde. Někteří přišli ze zvědavosti nebo pro ozvláštnění, jiní jednoduše na striptýz, za nějž by za normálních okolností museli platit. Posléze se však ani moc diváků nepodivuje, když do prostoru organizovanému jako dětský koutek vstupuje blonďatá děva v polokoženém bodýčku, podvazcích a čelenkou s černými oušky. Prsa pěkně vypjatá, zadeček v téměř nic nehalících kalhotkách lehce povislý. Maminky s dětmi své ratolesti raději odvádějí pryč, dav si neví rady, jak reagovat. Nikdo se nesnaží dychtivě vložit pár bankovek za podvazek, přítomní jen strnule stojí, pochechtávají se, odvrací zrak, tváří se znuděně anebo si všechno natáčí, aby se tím mohli později pochlubit. Jen málokdo má jindy tak očekávaný pohled zaujetí. Dívka, či spíše už paní, se v průběhu tří písní svléká celá, a čím více odhaluje svoje lehce stárnoucí tělo, tím méně diváků na její podívanou zůstává. Nemyslím, že by to bylo jen tím, že jejich uchu nelichotí Nightwish, pravděpodobněji svádí boj s rozporuplnými pocity z toho, co právě zažívají - podobné věci nemají zkrátka zapotřebí. Možná ani sama striptérka si není jista, nač myslet. Vyhýbá se očnímu kontaktu, cíleně neprovokuje, jen jako pravá profesionálka odvádí běžnou rutinu. Jeden provaz, úklon v bok, taneček u židle, brzy už bude konec. Žádné emoce, žádné tajemství, které obvykle svádí mnohem víc, než obyčejná nahota. V člověku celý akt nakonec vyvolává lítost a snad až jakýsi soucit se ženou, jež vydává v šanc všechnu svou krásu a přesto ji nikdo neocení.

Sterilní bílou krychli galerie člení kurátor Jiří Machalický na několik předem připravených prostředí, které představují intimitu domova. Najdeme tu sprchový kout, kuchyňku, knihovnu, část dětského pokoje a samozřejmě ložnicové dvojlůžko. V každé z těchto částí tančí v pravidelných termínech profesionální striptérky v doprovodu své oblíbené hudby. Videozáznamy z jejich vystoupení se následně stávají součástí výstavy, která se tak neustále mění a narůstá.

Klodová zde zkoumá vztah mezi striptýzem a typem prostoru, jenž pro tento fenomén není zrovna typický. Proměníme-li zakouřený bar v závoji alkoholového oparu za místy až laboratorní prostředí galerie a podnapilé štamgasty za jistě alespoň o chlup střízlivější návštěvníky výstavy, je samozřejmé, že se výsledný dojem ze striptýzu změní. Do jisté míry tak sice může ztratit svůj význam, ale zároveň nám umožňuje vidět jej v novém světle. Nahota se najednou stává až příliš zřetelnou, přímou, samoúčelnou a jaksi až podivně bizarní. Není již žádným objektem touhy, ale čímsi smutným. Obvykle tak intimní věc je transformována do podoby neosobní rutiny, něčeho, co jsme snad ani raději nechtěli vidět. Zbývá politování a pocit jakéhosi podprahového smutku.

Při posledních tónech písně a poněkud vlažnějším potlesku publika pozoruji, jak si striptérka sbírá svršky. Jak jí asi je, nepostřehla náhodou to, jakým způsobem se na ni všichni dívali? Obracím se na kamaráda s otázkou, jak se mu to líbilo: „Spíš bych s ní nechtěl nic mít. Ale to, jak si je zmáčkla…“