„Nevím, jak začít, když to chci skončit“ (Co bylo? IV)

Mohl jsem tušit, že týdenní rytmus mých zpráv bude smrtící, ne jenom pro mne, nýbrž i pro zdravou míru přirozeného citu případného čtenáře. Spojuji tedy do následujícího raportu večery Potulné akademie dva. Ten ze 7. ledna, který dramaturgicky připravil brněnský muzikant Tajfun, a ten z ledna 14tého...

Marbulínkova sestřičkaMohl jsem tušit, že týdenní rytmus mých zpráv bude smrtící, ne jenom pro mne, nýbrž i pro zdravou míru přirozeného citu případného čtenáře. Spojuji tedy do následujícího raportu večery Potulné akademie dva. Ten ze 7. ledna, který dramaturgicky připravil brněnský muzikant Tajfun, a ten z ledna 14tého, který byl dílem přátel z legendární olomoucké Ponorky.

Klub Boro, večer č. 237, tři básníci úvodem. Rozverné a trpce životní reflexe dua v podání Standy Tomana a všeuměla Pavla Formana, od něhož se v klubu můžeme těšit také na multimediální instalaci 6. května (takto bychom rádi obnovili výtvarné „první čtvrtky v měsíci“). Uši a vítrPo této dvojici, jejichž některé básnické obraty se v mozkových závitech mohly zahryznout způsobem vracejícím se v podobě nočních můr, vystoupil se svými suverénními a vpravdě mistrnými „ostravskými“ vyprávěčkami Tomáš Koudela. Publikum jeho vystoupení ocenilo jednoznačně a nálada se optimisticky zvedla.

Hudební část večera bez skrupulí a s razancí, kterou bych rád každé ráno slyšel pod okny brněnských radních, zahájila – nejenom pro mne překvapivá – kopřivnická kapela Kauflant. Dva řízné zpěvy, dechy, motor rytmiky. „Nevím, jak začít, když to chci skončit…“ zpívají paradoxně hned v první písni. Hudba úderná, slova místy až lyricky křehká, existenciálně oslovující. „S vámi proti sobě. / Živý v sladkém hrobě… V každém malém snu / jsem blízko…“ (Dvě Lenky) Uši a vítrNebo: „Každou křehkou větu spojovat. / Ještě více něhy. / Sestru každé prohry. / Slova co pletou se něžně / mezi hvězdy.“ V těchto paradoxech cítím živorodé napětí. Jakož ovšem i v druhé kapele – vysloveně seversky lavinového typu, s neuvěřitelně trýznící (a trýzněnou) chrličkou slovních cárů – přesto půvabnou – Markétou – v hudební bruntálské úderce „Marbulínkova sestřička se svou nejmilejší drůbeží“. Název jedné skladby – Napalmový útok – je příznačný. „Běžím džunglí a hoří mi vlasy… / V zasmušilém peří úvah, / jak vrána černá kráčím… / Kráčím osamělá.“ Je to vlastně chrlené poselství, stále ještě punkové poselství. „Zeptala sem se svý duše, / zda chová se slušně, / odpověděla mi suše: / Di do prdele!“ (Zlá duše) Nevím, kam dál se dá jít touto cestou. Ale nevíme to ani o té naší. Právě na té cestě záleží, na přístřeší, které není jinak než přechodné.

uŠI A VÍTRVečer 14. ledna byl hodně jiný. Olomoucká recese, závany cynismu i sebezraňující odhalování poetiky, znamenité hudební výkony, hudební alternativa od jazz-rockových suverénních melodických vibrací (instrumentální kapela Sibérija z Rýmařova a nedalekých, částečně sudetských, obcí), až po hluboce cítěné hudební vlny s pásmy textů, kterým jsme přivykli říkat „undergroundové“ (Hynkovy zámky). Zpestřením bylo nové – a nevím, do jaké míry déle než tento večer udržitelné – uskupení „5 kg ubrusu“ s kdysi i v Brně populárním Bohouškem Cickem za zpěváckým mikrofonem.

Večer vlastně převažující mírou zorganizoval Miky Marusjak, člověk, o němž by se dalo říct, že v olomoucké Ponorce rozhodně „neseká áčka“. Siberia Psaní poctivé, prosycené kouřem putyk, prachem nočních hytláků. „Je těžší sedět / Než běžet / Je lehčí vědět / než myslet“, zpívá René z Hynkových zámků ve skladbě Muž. Jsem – a konec konců nejspíš většina lidí v tomto klubu je – ctitel čaje jen příležitostný, přesto závěrem opět Hynkovy zámky: „Chodíš mlčet k čaji / V oranžovém sárí / … Být vítr co najde plamen / Být déšť co našel pramen“. Co namítat proti takovéto meditaci? „Čí je hlas vody v potoce?“ Není třeba tleskat jen jednou dlaní. Ptal se kdosi jednou buddhistického mnicha stojícího na břehu řeky: „Mistře, jak se dostanu na druhou stranu?“ – „Jsi na druhé straně,“ odpověděl mnich.

Jaroslav Erik Frič, Brno, Alfa Passage, 28. ledna 2010, 16:38 Uši a vítr

„Uši a Vítr“ č. 235, 237 7. a 14. 1. 2010, Brno, Klub Boro, Křenová 75 (foto Fido a Bořivoj Hájek)

Minulý článek ZDE