Njkpůúp kkléedc Mariana Pally - satira o ledabylosti

Marianu Pallovi nikdy v umělecké tvorbě nechyběl svérázný humor, spontaneita a dostatek originálních nápadů. Fanoušky osobitě vtipných povídek, básniček, postřehů a kreseb mohla přesto jeho loňská kniha Njkpůúp kkléedc znovu zarazit.

Palla Marianu Pallovi nikdy v umělecké tvorbě nechyběl svérázný humor, spontaneita a dostatek originálních nápadů. Fanoušky osobitě vtipných povídek, básniček, postřehů a kreseb mohla přesto jeho loňská kniha Njkpůúp kkléedc znovu zarazit. Je totiž prezentována jako naprosto automatický text - stošedesátistránková knížka plná nesmyslných shluků písmen a jiných znaků bez kontroly vymlácených do počítačové klávesnice. Hned na začátku čteme: Kdabugiw fdugdk dakdk hjfkfif fdrd ddafa ůoyoky k hkhá áhá gsad wdc xf dudhshss yetera alssk mkss krri ahateern ljdffoplrrrhfuffk...

Když jsem tuto knihu vzal poprvé do ruky a zběžně prolistoval, okamžitě na mne zapůsobila jako zvláštní artefakt - kniha ztělesňující nesmysl, hravost i cílevědomost - a musel jsem si ji pořídit do své sbírky. Vyťukat podobný text do počítače umí při určité dávce výdrže sice kdekdo, ale dovést jej pak ke knižní publikaci u seriózního vydavatele jsem bral jako husarský a správně drzý kousek hodný ocenění. Při koupi jsem si zároveň uvědomil, kolik knih má podobnou informační závažnost, kterou se však snaží maskovat za "důležité sdělení" či dokonce "trvalou hodnotu", a Njkpůúp kkléedc mne svou existencí rozveselila ještě víc. Skutečné dobrodružství s ní pak ale začalo až o několik dnů později.

Při dalším letmém listování jsem si začal všímat, že jednotlivé části tohoto proudu znaků a mezer mají určité stylové odstíny. Chápal jsem, že například Jiří Valoch ve své "předmluvě" může mít jiný "dialekt" než Palla samotný, a že slovem serttopíč si dělá z autora i čtenáře již záměrnou legraci, ale nadále jsem bádal v proměnlivém stylu samotného Pallova textu. Postupně se mi začala zdát nepravdivá již všechna tvrzení z propagačního textu vydavatele o knížce pro všechny, která "nepotřebuje překladatele". Stačí si jen uvědomit, že ne všude je standardem klávesnice QWERTY. Vzápětí jsem však narazil na první normální české slovo - Zásada, a to na mne, narozdíl od následujícího cedr, jako náhodně vygenerované opravdu nepůsobilo.

Jako zpohodlnělý člověk dneška jsem si vzal na pomoc internet a začal hledat názory odborníků na literaturu. Neprohledal jsem samozřejmě v moři virtuálních médií vše, ale pátrat jsem přestal především kvůli zklamání. Kdejaký recenzent se při charakteristice Pallovy knížky oháněl širokými znalostmi jmen dalších autorů údajně nečitelných textů (kam třeba zařadil i chudáky Kafku či Joyce) a snažil se pojmenovat co nejvíce intelektuálních konceptů, jaké mohl Palla sledovat. Někdo si vymyslel gesto proti literárnímu snobismu, jinde se medituje i o provokaci ekologů, ale nikdo se nepokusil sdělit nějakou vlastní zkušenost ze samotné četby. To snad napsali své obsáhlé recenze, aniž by knihu důkladněji alespoň prolistovali a neotevřeli jen jednou pro opsání nějaké nesmyslné citace?

Pátral jsem tedy dále na vlastní pěst stále ještě metodou namátkového listování a pročítání úryvků a začalo mne zarážet časté opakování různých písmenných řetězců. Sekvence typu alaka či klaka mi zdůvodnil jen letmý pohled na počítačovou klávesnici. Při náhodném ťukání se písmenka K a L nabízejí okamžitě po pravé ruce a A je hned k dispozici nalevo. Řetězec fajksks jsem vzal možná zbytečně osobně, ale co třeba slovo Drdy, které se vždy s velkým písmenem nachází hustěji především na téměř každé ze stránek 131 - 145?

Uvědomil jsem si, že je třeba vzít knihu vážně a začít ji číst od začátku. Zvládl jsem takto přeci už řadu textů včetně třeba některých od Allena Ginsberga, Karolíny Světlé, Vladimíra Párala či Garcii Márqueze, nemůže to být přeci namáhavější.

Úvodní stránky jsou každopádně poněkud úmorné, zde zřejmě Palla opravdu mlátil do klávesnice hlava nehlava. Po nějaké době ale houština mírně prořídne, "slova" nabírají častěji pro češtinu přirozenější délku a také střídání krátkých a delších řetězců získává logičtější rytmus. Text provokuje obrazotvornost neuvěřitelným způsobem, po chvíli četby člověk vidí za každou druhou kombinací písmen fantastického tvora, či záhadné filozofické sdělení, což už sám o sobě je velmi osvěžující zážitek.

Potom ale přišel zásadní objev, který by jednoznačně potvrzoval obávanou hypotézu, že všichni ti, co kdy hovořili o knize plné nesmyslů od začátku do konce, si ji vlastně nikdy nepřečetli a spolehli se třeba pouze na vydavatelovu informaci o ní a popřípadě na ledabylé zalistování. Další možnosti jsou ale ještě méně pravděpodobné. Třeba že každý, kdo objevil v knize její jádro vypovídající mnohé o vnímání evropského konceptu lidské duše a zároveň naší mytologie, se tento objev rozhodl zamlčet. Pokud by tomu bylo tak, stávám se zveřejněním tohoto textu možná v něčích očích kacířem, odjakživa ale nemám rád podobné zatajování informací. Poslední možnost, tedy že věta ve spisovné češtině odražená v textu jako samotný odstavec vznikla naprostou náhodou a já podlehl vlastním bludům, se mi samozřejmě zdá uvěřitelná nejméně.

Každopádně od tohoto momentu je kniha až do konce zkrátka nějaká jiná. Najednou se zde motají ony opakované tvary typu Drdy, možná náhodné shluky se snaží budit iluzi vlastní tajné gramatiky (na jedné dvoustraně například J ajah, J ajaha, J ajau, nebo jinde v jednom odstavci tuty, tuti, dudy). Ihned třeba nemusí zaujmout několikrát opakovaný tvar Akai, dokud blízko něho nenajdeme také tvar Yamaha (obé s velkými písmeny). Další duchové se mohou vynořit z textu u Ferdy, Fuks, Šenk, zkapal, Arab. Něco z toho ale možná již lze zdůvodnit na základě autorova tvrzení o údajných stavech transu, do nichž prý upadal ke konci psaní. Ať je to, jak chce, kniha zkrátka umí pobavit i silnou sugescí pocitu, že jsme se svou logikou v tomto moři samostatně známých znaků ztraceni, že celková interpretace nám neustále beznadějně uniká.

Vyhledávání na internetu mne ujistilo, že onu jedinou českou větu jsem v této knížce neobjevil sám, narozdíl ode mne ji kdesi jakási identita dokonce přímo cituje, další čtenáře bych ale nechtěl úplně připravit o překvapení. I s tím, co jsem sdělil, lze dozajista četbu knihy Njkpůúp kkléedc prožít jako silné dobrodružství. Palčivou otázkou ovšem zůstává, jak k ní tedy přistoupila většina těch, co se o ní veřejně vyjádřili. Jakmile se jakékoliv umělecké dílo vypustí do světa, začíná žít vlastním životem ve světě interpretace a je jedno, zda ve Njkpůúp kkléedc porušil koncept již autor třeba nějakým omylem, nebo zda si knihu nepřečetl pořádně již vydavatel (nebo třeba oba zatajili něco z jejího smyslu). Je zodpovědností každého jedince, s jakou pečlivostí si vytváří vlastní úsudek o světě okolo sebe, či zda raději pojme za vlastní rychle dostupný a třeba i povrchní názor někoho jiného.