Obecná rčení: „Je to o penězích“

Další z obecných rčení, pramenících z duševní lenosti. Místo abychom řekli, že v některých věcech, v některých záležitostech peníze rozhodují, řekneme – snad podle nějaké zparchantělé angličtiny, či lépe američtiny: „Je to o penězích.“ Urážka jazyka, života a díla předků, ochablost ducha.

Peníze. Čertovy obrázky. Hlavní téma detektivek i politických veletočů. Rozhodují peníze opravdu o něčem podstatném? „Jakmile se do lidských věcí vpletou peníze,“ píše Josef Šafařík, „zdá se vedle nich každý jiný důvod lichý a předstíraný.“ (Sedm listů Melinovi, Praha 1948) Ale Luis Buñuel říká k tématu peněžnímu: „Co neudělám za dolar, neudělám ani za milion dolarů.“ Jak se tedy tyto peněžní počty mají?

Chceme-li alibisticky přiznat, že naše vidění přece jen nejde za zájmy peněžní, řekneme „je to o penězích“, a jsme s věcí hotovi. Přeber si to, jak chceš. Že máš jiný hodnotový systém a víš, že nejcennější věci života na prodej nejsou – tvoje věc. S penězi život společenský, a konec konců i politický, stojí i padá. Poletují ve všech zprávách věty o miliardách, ale přitom nejspíš málokdo si dovede představit, jak takových tisíc milionů vypadá. A přitom se těmito sumami vydírá, vyhrožuje, straší, píše se o nich, jako by každému mělo být jasné, co to znamená, že někde bude v rozpočtu „chybět 2,3 miliardy“, že zlotřilí kněžouři dostanou 50 nebo 60 miliard, ale veškeré srovnání a porovnání je lidsky nepředstavitelné, enigmaticky zamlžující a matoucí. Miliarda omračuje, tedy sem s ní! Triumf demagogie, na nějž není argumentu.

Ale život žijeme soukromě, individuálně, nikoli fiskálně. Fiskum je jen kost, populisty hozená lidu, kterého miliardy zděsí, či ještě lépe, vzplane v něm při zmínce o nich neuhasitelná závist, tak potřebná pro mocenskou manipulaci.

V Knize Moudrosti se však píše: „Šťasten muž, který shledán byl bez vady, který za zlatým kovem se nehonil, po penězích, po pokladech nedychtil.“ (Sap. 31, 8-11) A zde je jádro věci. Neboť – abych při citátech Písem zůstal – „Kde je poklad tvůj, tam je i srdce tvoje.“ (Mat. 6, 21) A srdce rozhoduje, nikoli ohledy pekuniární. Ne, nechci je podceňovat, mají své místo v souvislosti s vezdejším chlebem a potem práce, ale jinak větší jejich zvýznamňování otvírá chřtán lichvě. A jsme zde u zásadního slova „dluh“, které láme lidem vaz („… odpusť nám naše viny“ Otčenáše je vlastně „dimitte nobis debita nostra“, tedy „dluhy naše“, za ty žádáme odpuštění, proto se zpívá „nedaj Bože, abych umřel, až zaplatím, co sem dlužen“, ale konec konců zde lapidárně platí slova Josefa Floriana: „Dluh je dluh, krví psaná blána, ať bližnímu, ať bance, ať Satanáši, jenž dohlíží přísně na všechny peněžní pořádky.“ (in: Dominik Pecka, Moderní člověk a křesťanství, Vyšehrad, Praha 1948) To platilo vždy a všude a platí dodnes. Ovšem já jsem chtěl psát o frázi, kterou jsem vepsal do titulu. Tedy snad ani tolik ne o penězích (téma věčné, ke kterému se ještě vrátím, protože ne nadarmo jsou peníze Léonem Bloyem zvány Krví Chudého a jsou tématem trvale meta-fyzickým), ale o plytkém, alibistickém vyjádření „je to o penězích“, jazykovém zvratku pohodlných lidí. Pohádka může být „o něčem“, nikoli tak peníze. Zde je totiž řeč o svobodě, která platí zrovna tak pro magii pohádek, jako pro „sféry finanční“. V jednou již citovaných Sedmi listech Melinovi Josefa Šafaříka (dopisovaných v prvních letech po 2. světové válce) je k tomu tento znamenitý odstavec: „… Čekali jsme, že svoboda nám poví, kdo jsme a co chceme, ale svoboda nás nechává přebíhat od lopat k latině a od latiny k lopatám a ukazuje nám tak, že je celkem lhostejno, děláme-li to či ono. Nepociťujeme v sobě žádné naléhání dělat především jedno, a nikoli druhé, a proto jsme na životní morálku povýšili názor, že účelem dělání čehokoli je dělání peněz. Profese – toť naše uniforma. Otročení penězům – toť smysl našeho osvobozeného života. Dali jsme se přesvědčit, že vlečeme svět na svých bedrech a že svoboda je cosi jako zasloužený ráj. Ale když jsme svobody nabyli, rychle se jí zříkáme, protože pociťujeme, že nikdy nespočinulo na našich bedrech břímě těžší.“

A svoboda lidská je stále tatáž. A nevede žádná rozumná cesta jinudy než právě v této lidské zodpovědnosti. Fráze, obecné rčení, je závislost na argumentu vnějším, nikoli osobně ručeném. Ale svoboda právě je jedinečná a jediná možná lidská mocnost, záruka, že jsme ještě svéprávnými, nezotročenými bytostmi. A – chtělo by se říct – „o tom to je“.

Brno, Alfa Passage 11. srpna 2013, 18:55