Okolo Okolo slov

"Dočtu-li se z recenze (hubené jak kozy) o albu Okolo slov pelhřimovského Memorialu jako hlavní informaci to, že na něm někdo zpívá falešně - zpozorním - co je to za kritérium?..." Svoji reflexi a poznámky "k filtru na krasoduchy Holečkova Memorialu" poslal Polí pět SdCh.

Dočtu-li se z recenze (hubené jak kozy) o albu Okolo slov pelhřimovského Memorialu jako hlavní informaci to, že na něm někdo zpívá falešně - zpozorním - co je to za kritérium? Vstávají noví bojovníci? Vypadávají kostlivci z almar? Oh mein Gott!

Kdyby se řečené album nestalo, vedle některých nádherných provedení koled, tím nejsvětlejším zážitkem mých vánočních svátků, mlčel bych jako ryba – ale vánoce si, ani dodatečně, kazit nedám. Navíc myslím a hlavně doufám, že došlo jen k nedorozumění, které můžeme únosným mentálním úsilím dvou, tří večerů odstranit a věnovat se zas důležitějším věcem.

Od útlého mládí pronásledován jsem hezkým zpěvem a hraním. Jsem ročník 1970. Duchovní smrt nebyla daleko – z jejích socialismem ulepkaných pařátů vyrvaly mě party pod psa zpívajících a pro kočku hrajících hochů. Tenhle text jsem jim dlužen.

Rozjedeme se, jak se sluší, nějakými - z podstaty pojmu vždy víceméně hliněnými - axiomy:

• I. Akademismus platí za svou funkci udržovací, za oficialitu sterilitou a loajalitou a proto předsunuté hlídky bývají negramotné až mongoloidní.
• II. Jsou poselství neslučitelná s "perfektními" výkony, neboť vystihují povahu světa bez idealisujících a ideologických nánosů.

Dnes, vlastně i dnes, se hledají v jakési komerčně vágní oficielní linii (vedoucí nejspíš napříč režimy) hlasy – to mi stačí - dé ja vu. Je mi to lhostejné do chvíle, než začne směšování.

Jistě, v branžích čerpajících až parazitujících na živých podnětech hudebního umění minulosti (a nemám zdaleka na mysli jen tzv. showbyznys) je kritérium nastaveno tak, aby výkon zahladil absenci mimohudební a nezřídka i té hudební výpovědi (a není to apriori nic tak zlého, toto muzikantství a muzicírování přináší širokým vrstvám posluchačů široké škály emočního vyžití). Výkon je tu cílem, umění je tu ve své nižší, pasivní, reprodukční poloze.

V případě Memorialu ocitáme se však ve zcela jiné situaci. Lídr formace není jen autorem a spolureproduktorem hudby, ale především nositelem autentické a tudíž zvenčí nepřenosné verbální výpovědi. V takovém případě je kriterium nastaveno tak, aby výkon zůstal organickou součástí této výpovědi, neboť jinak ona řečenou autenticitu (tedy svou hodnotu) ztrácí. Legitimitu tohoto kritéria (a zde již postoje) vybojovali osobnosti umělecké avantgardy stejně jako samorostlí solitéři už dávno. Výkon tu není cílem a umění se projevuje ve své snad méně vábné, vyšší však aktivní poloze jako tvůrčí.

Marná věc, v dílnách a ve strojovnách nebývá naklizeno.

Výše naznačená polarizace není ale uzavřeným systémem. Otvírá se z obou stran k formální a obsahové dokonalosti a jednotě geniů, či k formálnímu a obsahovému fiasku patologických projevů režimních, ideologických, žánrových, marketingových a jiných prostitutů a nešťastných autoarteterapeutů.

Pokud budeme chtít v budoucnu vůbec mluvit o umění jako o živém organismu (není-li už, jak konstatuje Jan Švankmajer, mrtvo), budeme se nutně bavit už jen právě o autenticitě, ale možná ještě o užším uchu jehly – o autenticitě přístupu. V tomhle ohledu je pro mne Memorial už dostatečně útlým velbloudem...

Víte, tihle hoši nepřicházejí pěkně hrát a zpívat, přicházejí si vyvzdorovat nepěstěnými zobáky na nicotě svou díru, která tu po nich zůstane (Memorial jako nomen omen). To jen pěkné proškolené hlasy a zvuky jsou zástupné, vždycky od někudy přilezou a slouží...pohrobci drilu.

Směřování k formálnímu ideálu je obecným znakem civilizací. Každá dosměřovala ke svému konci uprostřed debat připomínajících sestavování menu na Titanicu. Zpěv ledovce zaniká v tanečních kusech lodního tělesa jen dočasně.

Na odlehčenou vypůjčím si recenzentovu zděšenou pobavenost (abych mu hned nepřišíval pobavené zděšení) a na závěr si zadrbu. - Čas od času připomínám si televizní výrok echtrockera Petra Jandy na adresu hudebního undergroundu. On prý jako děcko z muzikantské rodiny nemůže brát hudebníky, kteří si ani neumějí naladit nástroje, vážně. Prima. Vybavím si tedy v zápětí jeho báječný opus Ulice vedle plastikovských Pašijí. Servilní až kolaborantské, učesané, ach, tak socialisticky rockové, jistě dobře zahrané a zazpívané sračky vedle nekompromisní umělecké výpovědi s množstvím jistě diskutabilních tónů hlasových i nástrojových. Tady nejsem jen zděšeně pobaven, tady se válím smíchy. Blamáž tohoto fádního koryfeje má proporce až propastné (žasnu, jak slušně se, nakláněje se nad kloakou, vyjadřuji).

Kapelník Memorialu Milan Holeček jistě rozpozná falešný zpěv od toho čistého (o jeho erudici ať promluví jeho práce dostupná na čtyřech autorských albech). A přesto ten falešný na nahrávce nechá... Navíc to za ouška tahá jen v první a poslední skladbě... Konstatovat to naprosto nestačí, konstatovat to "objevitelsky" je neúnosná alibistická samolibost. Je nutné hledat odpověď. Hledat zdroj Holečkovi rezignace, která je v důsledku odvahou. – Pro mne jsou falešné tóny alba Okolo slov nejen v titulu naznačeným filtrem na krasoduchy, ale především čistým signálem (adekvátně masochistickým). Kdeže leží těžiště Holečkova tvůrčího úsilí a kdeže neleží, - "Hledejte okolo slov", říká a já musím dodat "i okolo hudby".

Po smrti doceněný Josef Váchal odmítal odstraňovat ze svých náročně vypravených knih pravopisné chyby s odůvodněním, že pro těch pár subskribentů to nemá cenu. Falešné tóny Memorialu jsou z rodu těchto gest. Říkají stále totéž – Neodvisíme od žádné mrtvé litery.
A to je všechno.

Letná, 25. - 27. 3. 2007