Ondřej Hložek: Půlnoční deník

 

 

Němý

 

Kostel s oteklými koleny.

Krajina otevřená,

nehnutě sytí se tvým zrakem,

voda v prostoru.

Soudíš se o ticho

s rarohem, smrt snáz ubývá.

Jsi němý, obsypaný solí.

Ukloněn stranou.

 

(2. 11. 2019, Radkov)

 

 

 

---

Zas půlnoc,

světlem na pár kroků,

pořezal jsem kopýtka srn.

Pane, víš, že sám jsem tma.

Odevzdal nás Měsíc,

zazvonily kostelní věže

a čekáme,

co vyprázdní se pro náš čas.

 

(7. 11. 2019, Opava město)

 

 

 

---

Krhání nízko.

Zmizelé tvrdé dny,

třísklé kachle nicoty.

Tmavne čas,

roky před sebou,

žebra provátá.

Viselec vzduch,

ve výšce, spadává.

Zavři dveře.

Mlč!

 

(13. 11. 2019, Opava město)

 

 

 

---

Soumrak sklizených polí,

někdo jde blíž.

Raněné stromy,

pukliny zalité,

rozevřená stehna srázů.

 

Jsi sama, stojíš při mně,

jen na vteřinu zastíním tě

a zkáza proletí.

Stráží tě čas.

Rozevřená náruč. Nic.

 

(14. 11. 2019, Jevíčko)

 

 

 

---

Opava ve tmě. Závoje sakur pod pažemi mizí.

Hledíš do nich ztracen sám.

Jako by bylo možné ještě kam, osahat strach jinak,

nesouměrně, na hraně zvuku.

 

(19. 11. 2019, Opava město)

 

 

 

---

Hnojná zima

nakrájená hustě pod okny.

Místa k nepohnutí

a městem už nejde

popoběhnout.

 

Kde domov hnůj.

Síla řezu v tváři.

Listy v teplém vzduchu.

Žádný domov.

Slast.

Přišels. Uvidíš.

 

(20. 11. 2019, Opava město)

 

 

 

 

---

Vyješ šerem,

zavalen strmým pádem

řeky.

Příteli, kryso mrazem utopená,

sevřená, živá mrtvá,

na prahu.

Vem si mě,

temná plavbo!

 

(24. 11. 2019, Praha)

 

 

 

 

 

 

Foto Alžběta Luňáčková