Patrik Linhart - Měsíc je náš Slunce (Měsíční povídky z léta 2016, část druhá)

 

A třeba záclony

V noci je všechno přecitlivělé, nalejváš do misky vodu, zavřeš kohoutek a slyšíš zřetelně, jak si voda oddechla  Ve dne třeba zlobně zavrže, ale v noci udělá takové ách oách. Nelidská část stvoření má za to, že my lidi jsme v noci krapet mimo, tak dává průchod svým emocím. Jenže já jim taky dám průchod a říkám věcem a stvořením, co si o nich myslím. Třeba záclony, v noci se chovají jako žluté blanité přízraky plné pavučin a nejeden pavouk na mně mrskne pohledy a zasnová: „Jsou to besídky zklamaných ilusí!“ A peláší pod postel. Ve dne si toho člověk ani nevšimne. Vše mlčí ve slunci i pod mrakem.

 

Ani popel na fleku

Je mezi námi taková politická situace, která nás rozděluje. Za posledních osmdesát let si nešli básníci tak po krku jako nyní. Ale co víc, nikdy jsem po slavné revoluci listopadové nemusel skrývat svůj postoj, tak jako nyní. Nebylo za posledních dvacet let vypito tolik životabudičů, abychom se poznali, samozřejmě s cílem, aby do našich dílen nahlédl čtenář. Jenže zase do toho vstoupila politika, stranictví a fandění klubům. A to jsem byl ve stejné partě jako bubák Buddeus a ani jednou jsem nezvracel. Kdyby se Asociace spisovatelů scházela v cukrárně Ani Geislerové, mohlo vše být jiné. Irma Geisslová by neřekla ani popel, kdybych tu píču na fleku vzal kornoutem.

 

Luna po rekonvalescenci

Napadl bych svými rty kameny, když spíš, růženíny, bledé křemeny těla, citríny s vrásky od očí, moriony, stíny za ušima, a pak bych tě bral skrze záhnědu, četl verše Julese Laforguea o bláznivé rekonvalescenci a luně, která shůry hledí na Missoury, ale nic z toho nestihnu, o prsa se mi opírá stodvacetikilový Martin Novák a ptá se, proč už kurva švagr nemám v lednici pivo ale jen tu pitomou kofolu, která mu vůbec nechutná.

 

Jak mají vypadat měsíčky

Při korekturách jsme nad tím vedli zajímavou debatu. Na začátku knihy oslovuje „čtenářku“, žádné obecné tykání nebo universální vykání, a o pár stránek dál jako by mluvila i k mužům. Dávám to na vědomí Stejskymu a ten bleskově opáčil: „Můj renonc, samozřejmě, že mluví ke čtenářce, žádnej chlap by to až sem nedočet.“

Ale je to škoda, páč chlapi, co si furt chtějí sáhnout fysicky na dno, by se pořádně nafutrovali. Oba jsme při práci na té knize cítili doslova fysickou úzkost jako u málokteré současné spisovatelky. Od popisu hnědavých mazanců na vložce, které stojí v ostrém kontrastu vůči dřívější kondici vagíny, z níž při měsíčkách doslova prýštila krev, jsem se nemohl odlepit. To bych označil jako fysickou symbiosu čtenáře s literární expresí použité vložky. Autorky říkají, že muži se často vyhýbají pevnějším vztahům s nimi. Možná je to tím, že vědí, co se jim honí hlavou.

Sám jsem však chodil s několika básnířkami, ale stačilo pár kopanců okovanou botou do bodu G, který se beztak až na tuto výjimku přeceňuje, a nechaly toho. Kromě Sylvie Plathové, zjevně proto, že jsem ji nakopl přímo do držky, což později hezky básnila.

 

Mám malý bantustan

Dávám si na hlavu bramborovou placku. Naprosto překvapen vývojem v Evropě musím přiznat, že politika apartheidu, která se dle mého vždy slučovala s ideály humánního nevměšování, je v této situaci naprosto neúčinná. Dříve jsem alespoň mohl ze svého bantustanu majoritního bílého muže vykročit a svobodně se potloukat po světě jako turista. Nějaká ta facka nepadala na váhu. Nyní seznávám, že o kdejaký kanál a rigol mohu zakopnout, i když si sundám růžové brýle s obroučkami ze slonoviny. Nepatřím ke krajní pravici, ani krajní levici, ale napadá mě, že kdybych chodil po krajnici – a nedoťukl mě náctiletý fučík v koksině – snad to přežiju. Ale takové záhadné přežití by bylo tak neblahé, že by jistě získalo přídomek Linhartovo. Pyrrhovo vítězství – Linhartovo přežití – a humanoidní potomci Hrabalových koček. Do kosmu! To není málo na tak přesvícenou civilisaci.

 

Hoši z inferna

Mainsteampunk

 

Roste tu tymián a ocúny

věrné tyče temných borů

žijeme jen odsuny

umírá láska v Mordoru

 

že dlouho a hluboko

igráčkové dlabali

a na tom, co zbylo

už jiný nebude ort

 

rekultivací vyhřezne

lán vojtěšky, golfový resort

odporná rovina, ticho

bez racků, ptáků skládek a hald

 

zatrpklé slunce, uhelný bard

plazí se v trubkách

zahnané svitem halogenů

s revírem srůstá

 

zbyli jen šotouši

z úcty k orgasmu

lopatou černý mour

hází na plasmu

 

odešli už za vrahy

všichni v tom kraji volů

anarchy a árt do Prahy

s ešusem breptat stolu

 

 

(Ilustrační obrázek na přání Patrika Linharta: Keanu Reeves)