Prokletí českého undergroundu

Stále dokola opakující se otázky typu. ,,Co je to underground?" ,,Je český underground mrtvý?" Dle mého názoru je největším prokletím československého undergroundu nostalgie. Neustálé vzpomínání na časy největší ,,podzemní" slávy DG307, The Plastic People of the Universe a mnohých dalších. Ve své době patřili určitě do undergroundu nejhrubšího zrna, o tom v nejmenším nepochybuji. Ale dnes? Rád zajdu na tyto legendy, ale jejich dnešní postavení již není příliš podzemní, i když muziku produkují stále kvalitní. To ale nemusí být konec pojmu underground. Umělci jakýchkoliv žánrů, kteří zůstanou vždy tak trochu většině skryti, tu byli, jsou a budou stále. A pokud se mám zaměřit na underground čistě rockový, což samozřejmě není jediná podoba podzemního dění, má i dnešní doba spoustu představitelů, kteří nemohou a většinou ani nechtějí proniknout do masového povědomí. To, že nejsme pod nátlakem vyloženě totalitního režimu, neznamená, že není na co reagovat. Podnětů je tu vždy dost a tak tomu bude myslím vždy. Stačí například lidská hloupost, touha po moci, líbivost, mamon a klidně si samozřejmě můžeme zpívat třeba nové písně o zácpě. Proto myslím, že je na čase zanechat neustálého vzpomínání a litování se. Toužíte něco udělat, věříte tomu, chcete se vyjádřit, někoho nasrat, provokovat, oslovit. Jednoduše to udělejte podle sebe, nenechte si do toho kecat a nesnažte se být jako někdo. Buďte sami sebou na scéně, která není mrtvá, jen lehce zkoprnělá. Vlastně ani není nutné to undergroundem nazývat, takhle vás dost možná jednou nazvou jiní a hlavně do toho neserte přímo pojmenovanou politiku, to bývá často tím největším průserem. Setkávejte se, tvořte, pořádejte různá vystoupení, a důvodem může být, třeba jen pouhá radost či nasranost. Soudržnost, v té je síla, nikoliv v nostalgii. Tím nezavrhuji vzpomínky, ale rozhodně se na nich nedá stavět.