Proletáři všech zemí (tentokrát z východu republiky)

Právě jsme domluvili distribuci alba velmi zajímavé kapely z Polné: Proletáři všech zemí. Než si CD i fyzicky pořídíte, přijměte jako ochutnávku pořádnou recenzi od Milana Holečka. Neb tak dlouho jsem se k tomu chystal, až mě MH s důkladností sobě vlastní předešel. Hledači nastražte uši/oči!

Připodobňovat zvuk nijak zvlášť známé kapely ke zvuku těles mnohem věhlasnějších může být pěkně zavádějící. Je dost pravděpodobné, že příjemci informace naskočí v hlavě úplně jiná asociace než jejímu původci, že informace neutrálně zabarvená bude najednou zabarvena negativně, pozitivně či naopak a tak podobně. Přesto mám pocit, že Proletáři všech zemí z Polné se nebudou zlobit, když v souvislosti s nimi zmíním dva giganty české scény: Plastic People a Už jsme doma. Ti první jsou v jejich hudbě na první poslech přítomni především prostřednictvím zvuku a funkce houslí, ale podle mého názoru je významnější jiný moment této příbuznosti. Hudba stěžejního tělesa veselého gheta čerpala přes častou temnotu zpracovávaných témat svůj potenciál z humoru a toho je v základech tvorby Proletářů rovněž plno. Mnozí melancholici udělají všechno proto, aby vymysleli co nejtemnější motiv, ale když se této noty dotknou Proletáři, člověk utrousí sprosté slovo a dodá: „To je síla!“ Podobně je tomu s texty, kterým není vzdálená forma říkadel, ale někdy mi přijde, jestli ty říkadla nejsou spíš trochu zaříkávadla, a někdy také nezávazného rýmování, z jehož do té doby domnělé lehkožánrovosti se na závěr vyloupne zarážející pointa o nás. A celé to tak zní opravdověji bez ohledu na to, zda jsou natolik rafinovaní ve vtělování obsahu do veršů nebo tak vytrvalí ve vybírání těch pár pravých řádků ze stohů veršovánek. Ale počítám, že skutečnosti bližší bude první z uvedených možnstí. Příbuznost s teplickými alternativci odvozuji především z velké rytmické pestrosti (už asi nemusím příliš zdůrazňovat, že v rytmické sekci nejsou žabaři) a místy způsobu zpěvu. Slovo místy bych chtěl zdůraznit i u ostatních příbuzných znaků. Proletáři hrají, střídají motivy, gradují je, někdy si libují v ostrých tempech, jindy v drsných disonancích, někdy v přímočaré melodice, jindy v jemných odstínech zvuku jednotlivých nástrojů..., takže vás v jednu chvíli napadne třeba: „Tohle by mohli hrát UJD,“ ale za chvíli už je všechno jinak.

Letos koncem zimy nahráli cédéčko Podivuhodná mandarinka. Už název ostatně napovídá s jakou asi partou máme tu čest a je tomu tak i s obalem – to je nápadů! To je invence! Ani nevím, kdy jsem viděl naposledy booklet (a nejen booklet), který by se mi tak líbil. Jestli jsem vůbec někdy takový viděl. Oceňuji i invenci vloženou do vytvoření webovek. Je vidět, že formy, pomocí nichž Proletáři všech zemí předávají informace, jsou používány prostě jako média. S tím, že je třeba tyto formy upravit s ohledem na to, co v ně bude vlito tak, aby se vlévané operací nijak nepoškodilo. O hudbě a textech už jsem trochu mluvil, možná nebude úplně marné být trochu konkrétnější:
Nahrávku otevírá písnička Není. Navzdory tomu, že je to opravdu písnička, se zároveň jedná i o skládačku, což předznamená už úvod zachycující kohosi při pokusu natočit vrzání čehosi nedostatečně promazaného. Potom se ozve kytarový riff, který se v průběhu větší části skladby promění jen minimálně, ale kapela si s jednoduchým motivem vyhrává velice invenčně. Po první rytmicky skandované sloce o pomíjivosti následuje krátká tvrdá kontrastní pasáž, po druhé přejdou housle do disonance hrané v rytmu mentronomu až do konce za gradujícího doprovodu zbytku kapely.
Metafyzik nezní místy jako písnička o nic méně než Není, skládačka to také není o nic méně, je to chvíli docela punk a občas jsou kluci za slušný psychotiky, čemuž ostatně odpovídá i text. V bookletu je k němu dodáváno: „Možná nás někdy potkáte na ulici, možná vám neodpovíme na pozdrav... Nevěště hlavu, zrovna se totiž honíme za duší...“
Letoxarin začíná úplně jinak, než jak zní uprostřed a ještě jinak zní na konci. Tohle už nemá tradiční strukturu ani náhodou. Proletáři mají dost potměšilosti na rozmetání povědomého chmurného bluesového základu recesistickou polkou, kterou záhy rozmetají pochodem s dramatickým motivem houslí, ten ale taky zní jako přes výpary vodky a pak najednou hrají zase z ostra a na konci z toho bordelu nesměle vykoukne text o našem vztahu ke smrti, který je daleko chytřejší, než se tváří na první pohled. Všechny ty proměny ale, podle mého ucha, znějí ústrojně, nešroubovaně a celý kus tak dobře graduje.
Asi nejpopovějším kusem je Tajga (chvílema je to jako u táboráku), ale kapela hraje tak, že Vám ani nepřijde, že nedošlo k žádnému překotnému vývoji a možná všechno i navlékne tak, že budete mít spíš opačný pocit. „Ani černí, ani bílí (snad, že bychom šedí byli?), ani mrtví, ani živí, jednou nohou skoro v hrobě, druhou v cestě ke svobodě!“
Docela sranda je začátek Psího štěstí, protože se v něm poměrně záhy ozve houslový riff, který má dost blízko k jednomu z předchozího tracku, takže pokud jste se ještě nestačili dezorientovat, tak teď se vám to asi povede. Začíná se solidní rytmickou vypalovačkou, ale ve střední pasáži je písnička zase vystavěná jinak než bylo dosud zvykem: sólisté se věnují folklórnímu pidlikání.
Kaše: na začátku hovoří ságo jak animovaný učitel u tabule (nebo jiná autorita, která má toho dost na srdci), housle udají kapele rytmus a pak se se ságem střídají a proplétají ve vedení chvíli silných, chvíli podivných melodií. Ty tu mají asi více než kde jinde na nahrávce navrch nad rytmikou. Nálady se střídají opravdu povedeně! „Někdy je a někdy není, bez potřeby zdůvodnění.“
Závěrečná Mandelinka – to je hit! Kluci hrají docela vytrvale minimalisticky (ačkoliv samozřejmě velmi pestře). Je to sranda, je to drsný a je to o mandelince (edukativně), což všechno nejlépe vynikne ve výborném animovaném videoklipu, který je jak na cédéčku, tak na webovkách. V závěru písničky Proletáři přes minutu opakují primitivní riff, u něhož je skoro jisté, že předznamená punkovou smršť, ale místo toho je po sedmadvaceti minutách konec nahrávky. Jakkoliv nemá až na výjimky dlouhá alba rád, takovou hudbu bych s radostí snášel déle! Za posledních deset dní jsem ji snesl asi patnáctkrát a nejsem v nejmenším přesycen (možná bych si měl dát pozor na vznik závislosti).

Kapelové stránky zde.