Roman Krištof: Cejch

samomluvou oslovit

stojíš za mnou
vrážíš mi klín do hlavy
rytmicky přirážíš
nejednou

pase se kentaur

vlamuje se touha do bran

rozdmýchána výheň ran

cejchuj už

jak padá listí
víc a víc sedím nahý
na terase
před zraky jiných

zmizelo prase po zabijačce

na ztemnělý dvorek

přichází vašáryová

a dlouze chčije

srknul si z růže na kůži 
sedl si k trnům co kolem
ani nezachvěla se
potetovaná. horem i
dolem. o motýlovi jindy
řekla

sobě modelkou
hlína ví co s tělem
stín s tajemstvím

když posedlost
cítím sedlo
když obsese
parfémy

ležela a přitom stála
anebo spíš
něco v ní leželo
a něco stálo
vznášela se zkrátka
dlouze
sál nedýchal
a svlékal se
do zrcadel 
v nich jí
šaty roztrhali
do škapulířů
proti uhranutí
svatá performerka

zapadlo slunce

všichni zkouší
jestli má nebe hrot
v každé knajpě 
zapomenutý host
spí čelem. přichází 
nahé číšnice
hladí ho po vlasech
hledí na východ

kost psovi
bez mučení možná
jsme ztraceni