Roman Szpuk: De profundis chrčí jeleni

 

 

 

Večerní bažinný punk

 

(Zhůřské slatě)

 

 

Skok a skok po trsech, v rašelině,

mechové mléko se srazilo,

houpe se houně, pod ní hrbem

se o hrb propadlá těla třou.

 

Tetřev mi zpod nohy divoce vzlétl,

číro frrr –poguje do kleče.

S hrdlem mi souloží valivý přelud,

praskají protivné páteře.

 

Včely se v tečích výhružně rojí,

hrká roj v posledních hodinách,

mlátí mě po hlavě deštnou holí,

za černí červů žár skomírá.

 

Bažina s faldy dělá přemet,

bříza v ní navěky uhnívá,

cestičko, cestičko, už mě tam neveď,

cestičko vlhká a bořivá.

 

 

(Předposlední verš je aluzí z někdejší dramatické improvizace sedmileté dcerky Eriky a čtyřletého syna Oldíka.)

 

 

 

 

 

 

Jobův dvorek

 

(Volary)

 

 

Bílí králíčci vědí, kam prchat,

mizí pod dřívím v hromadách,

leží na drátech dětského kola

uťatá hlava kohouta.

 

Psi soumraku lížou sluneční vřídek,

hnisavá rána vypouzí střep,

šmátrá přechodné luně v hnízdě

oko vyhlížením osleplé.

 

Odejdi noci, která končíš,

teď věčná mi na cestu zavládla.

Místo kliky za botu vezmu,

co přibil ji kdosi na vrata.

 

 

 

 

Rezavé kotě

 

(Volary)

 

 

Ondra chyt za hlavu rezavé kotě,

hází je z okna na vítr,

vylézám na půdu, ryk hádky dozněl,

za teplo děkuju vaťáku.

 

Kohout už chvíli po půlnoci

kokrhá do tmy – je to sen?

Na střeše šumí déšť, zvolna jsem procit,

vylézám močit do kraje.

 

Z hor slízává luna divoké dvorce,

de profundis chrčí jeleni,

usínáš vedle v maringotce,

ach, jak jsme si nyní nevěrní.

 

Svítá. Je chladno. Skrývá kvočna

malá kuřátka pod křídlem,

rezavé kotě hraje fotbal

s růžovým víčkem petláhve.

 

 

 

 

 

Dušičky

 

(hřbitov Úžice)

 

 

Zrak obmyt je mastnou slinou boží,

z polí sem vede na sto bran,

punčochy z lýtek stahuju ti,

hřbitov je svědky obehnán.

 

Má malované oblé břicho

panna, co nad hrobem potratí,

budeme kreslit to temné tělo

až do čtyř, než se rozední.

 

Zas poprvé ucítíš: Nejsem sama

v sepjatých dlaních pohlaví.

V očích ti rozkvétá Atacama,

(semínko sedm let v poušti spí).

 

 

 

 

Santo passaggio|
(Svaté přeplutí (Sv. Kateřina ze Sieny o křížové výpravě)

 

(noční chrám Panny Marie Sněžné v Praze)

 

 

Pátrají po nás reflektorem,

na dno chrámu klesáme.

Jak tonoucí rouhavé lodě

drží se světci oltáře.

 

Stahují nás pletky plínek.

Abychom si uvědomili,

že k medúzám se potápíme,

Pán udělal nám další díru do lodi.

 

S patosem chytáme se křížů, boha,

v křečích si šlapeme na hady,

škrtiči šera překlopí pohár

sem mezi grázly podchrámí.

 

Spečené kousky létavice

nám do bujných rouch padají,

Anděl se shora oštěpem rozpřáh

zvědavý na tvou extázi.

 

Podplavu tebou. Jsem pohanský pošuk.

Plísní nás teplý františkán.

Na vlhkém hrdle ti řetízek koušu,

soudek tak na misku jazyka.

 

 

 

 

 

Náměstí

 

(vimperské náměstí)

 

 

Ve zmatku šlapu po koberci,

co jsi mi v adventu přivezla,

hromádky jablek se netknu ani,

do hnisu ran si je zašívám.

 

Pod linkou rozšlápnu plesnivé drobky,

když hledám si něco ke žrádlu,

rezavá pračka si pro sebe chroptí,

co vyslechla od všech neřádů.

 

Na prachu pohovky žloutnou kresby,

stráž visí mi špinavé kalhoty,

v předsíni chrámu i na náměstí

potí se dlažba mé nahoty.

 

Zvony zas bijí do tmy denní,

překulhám náměstí nahonem:

Monstranci po stranách svíce se chvějí.

Jak můžeš vědět, co je za rohem?

 

 

Zahalil bych si

 

(Najmanka)

 

 

Nepodal bych si chleba

ani za hluboké noci

neděkoval bych si hlasem kulíška

ze slatin, z chrastin,

 

nechal bych se odejít bez pozdravu,

nechal bych se naříkat v kolébce,

ať si řvu v ústavu pro choromyslné

pod bodacím strojem hvězd,

 

neroztříštil bych zrcadlo,

ve kterém vše se mění v škleb,

v němž hrozí i

třpyt potůčku a ptačí zpěv,

 

poděkoval bych si za to,

že se k sobě nechci znát,

skryl bych se před milovanou ženou

bezhlesý napořád.

 

Kdybych tou ženou byl

sobě na dohmat,

zahalil bych si nahé rameno,

lunu do oblak,

 

polibek za stisknuté rty,

úsměv za nehty.

 

 

 

 

Foto Roman Szpuk