Rosťa Vágner: Chtěl jsem dělat rozhovor s Kolnou, ale přišel jsi jen ty…

 

Polí5 na konci roku vydalo CD kapely Kolna, teď vychází i LP. Přinášíme neplánovaný rozhovor s půlkou kapely.

 

 

Rosťa Vágner: Chtěl jsem dělat rozhovor s Kolnou, ale přišel jsi jen ty…

 

Josef Jindrák: No a řekl jsi o tom Zdeňkovi?

 

 

RV: Ne, ale myslel jsem, že to zařídíš.

 

JJ: Ale já ti říkal, že ho to nezajímá, chodit někam na domluvené schůzky, tam sedět dvě hodiny (v době kdy se nemá kde co vysedávat) a rovnou jsem informoval, že to není v mé moci a že se s ním musíš domluvit sám, odchytit ho v práci (víš kde pracuje), domluvit se s ním nějak lidsky a ne jako s cvičenou opicí.

 

 

RV: A ty jsi cvičená opice?

 

JJ: Jojo, drezúra byla náročná. Ale taky na rozdíl od něj jsem současně vydavatel, mám těch CD a LP plnej sklad a nemohu si dovolit luxus mlčení.

 

 

RV: No, mohli jsme si udělat meeting na facebooku, nebo zatelefonovat.

 

JJ: Hele to je divný rozhovor, to tam chceš dávat? Do teď je to taková přestřelka. Jestli chceš, budu ti odpovídat na co se zeptáš za sebe. Něco mohu vysvětlit i za Zdeňka, ale přeci jen, nejsem jeho mluvčí, to jak to budu komentovat jej bude jistě štvát, protože to nebude plná část jeho pohledu, jen zkomolená mým úhlem. Jeho nebaví ty současné platformy, dotykový telefony s internetem, sociální sítě atd. Není totální staromilec, samozřejmě používá telefon, počítač, má emailovo adresu – ale snažil se tomu odolávat co nejdéle (ten mobil má teprve deset let) a raděj půjde do lesa než se dívat co kdo upíše na sociálních sítích. I ten kulturní provoz nebo focení, promo považuje za zrůdnost – chápe, že je to třeba pro mě nutné, ale nemíní se na tom za sebe podílet. Vlastně ani nechtěl nahrávat tu desku.

 

 

RV: Ale nahrál. Není to zase od něj divné, že na jedné straně odmítá telefon a stejně ho má a nechce nahrát desku a stejně ji nahraje?

 

JJ: Protože je to jenom člověk. Horší než ústupek je dogmatismus. Jistěže nakonec každýho ten svět nějak trochu semele, ale důležitý je, se nenechat snadno. A taky žije mezi námi, má rád společnost a ta je prostě mobilní, na internetu, takže se těm kamarádům musíš přizpůsobit a částečně vzít na milost jejich prostředky. Anebo ještě jinak – když tě spoluhráč z kapely požádá, aby ta kapela nahrála desku protože má padesátý narozeniny a chce si splnit sen, tak odmítneš? Tahle vlastně z přátelství uděláš, co bys sám nikdy neudělal. Ale není to tak, že by se nějak trápil, že se sebezapírá – naopak je v tom jistý stoický nebo spíš budhistický přístup, prostě se to událo, sám si tu cestu nevybral, dělal co mohl aby šel jinudy, ale když už se tam dostal, jde tudy rád, je to vlastně zase nové poznání. A může se stát, že nalezne, co nehledal, ale přesto to má smysl.

 

 

RV: Takže ta deska vznikla jenom protože jsi měl na Zdeňka páku, jak jej dostat do studia?

 

JJ: Chceš-li si to hodně zjednodušit, tak ano. Asi nebýt mého výročí (padesátiny, pozn. red.) a chuti zaznamenat co už několik let spolu děláme, tak bychom do studia nevlezli. Možná by se podařilo nahrát dobře nějaký koncert (ostatně jako s Kolenama, viz download album na Bandcampu), anebo by taky třeba žádná oficiální nahrávka nevznikla a na internetu by běhaly nedokonalý videa z částí akcí, za který bychom se styděli nebo je ignorovali. Ale je to taky tak, že to byla souhra šťastných okolností, kdybych viděl totální nechuť – nelámal bych jej k tomu. Na začátku bylo jeho předsevzetí jak se zachovat, který prostě v rámci experimentu vědomě porušil, aby si ověřil, jestli je to správně.

 

 

RV: A je to správně, tedy to rozhodnutí nenahrávat?

 

JJ: Podle něj stále ano, ale uvědomil si, myslím, že je tu dost přijatelných vyjímek. Celá ta deska nás naprosto naplňuje radostí a považujeme to za mimořádně povedené po všech stránkách, od studia s nejmilejším Ondřejem Ježkem, přes focení staré kůlny se Soňou Pokornou až po práci na obalu s Karlem Halounem. Ty písně jsou vlastně improvizace, celých těch iks let hrajeme každou zkoušku, každej koncert něco jinýho, opakují se jen texty, samozřejmě v jiný tónině, rytmu, náladě a když to pak slyšíš ze záznamu – je to tak trochu cizí kapela, protože už v tu chvíli to vzniklo trochu náhodně. Nejsme takový ty klasický hudebníci, nikdy nevíme předem, co si vezmeme do ruky, jaký zvuk z toho vyleze, protože na ty nástroje často neumíme. Zdeněk to definuje tak, že na ty nástroje nehrajeme, ale že je používáme. Jistěže člověk musí mít nějaký hrubý pojem o rytmu, mít nějaký smysl pro ladění, ale ne zase moc, jinak na nic nového nepřijde. Pak to zpětně neposloucháš jako sám sebe, ale trochu jako nějakou divnou cizí kapelu plnou překvapení. A tak si dovolíš tu podivnost být aktérem i konzumentem takřka současně, tedy z toho máš radost nejen jako hráč, ale později i jako posluchač. Snažíme se dělat to, co bychom chtěli, aby dělal někdo jiný pro nás. Takže nakonec naprostý samožerismus. A je super, že sám sebe neošálíš, na sebe nic zkoušet nemusíš, každej trik znáš dopředu, těm volům co to šmydlají vidíš až do žaludku.

 

 

RV: Ale já tě znám už dvacet let, kdy jsi hrál dost jiný typ muziky, třeba se Skrytým půvabem byrokracie, kde máte minimálně rytmus a harmonii danou a taky vůbec jako knihkupec, vydavatel kolem sebe nešíříš tak esoterickou náladu jako Hmyzák, jak jste se dali vůbec dohromady? Kde jste se poznali? Mě snad přijdeš jako jeho opak.

 

JJ: To máš jak s magnetem, ale ne nemyslím, že jsme protikladný, spíš se doplňujeme a možná ani to ne – lépe, spolu si dohromady umožňujem dělat to, co bychom asi sami nebyly ochotni zvládat a hlavně to děláme tak, že nás to baví, myslím už ten samotný proces být spolu.

Hmyzák je přesně o deset let starší, takže já ho poznal nejdříve jen z tvorby – z LP kapely Ženy. Pro mě naprosto zásadní událost, která pak přeneseně formovala i moje děti, kterým jsem odmalička ty písně zpíval. Osobně jsme se poprvé viděli na vernisáži v devadesátých letech v galerii, která už dávno neexistuje, byla v ulici 28. října, myslím co je v Praze, a Magor tam uváděl nějakého malíře, jehož jméno mi už vypadlo z paměti, ale pamatuju se, že obrazy vytvářel tak, že je nejdříve začernil tužkou a pak gumoval. Po zahájení hrály Ženy asi 30 minut. Ale to jsem byl jako divák mezi mnoha, těžko si mě a moji nastávající manželku, která byla se mnou bude Hmyzák z té chvíle pamatovat, byť jsme byli v první řadě; oslovit jsem se jej jako mladík neodvážil, nejsem ten superpřátelský typ. Pracoval jsem pak v Black Pointu, který vydal reedici toho jmenovaného alba Žena, taky tenkrát novou kapelu Činna a Hmyzák občas zašel za Šímou, majitelem BP. A protože Zdeněk není přehlíživý, nebylo mu zatěžko promluvit i s tím uchem za pultem, zdravili jsme se pak, když jsme se potkávali na festivalech, kde hrál a já tam byl se stánkem s knihama. Když jsem pak měl malé děti a byly jsme skoro bez prostředků, zbavoval jsem se knih, které jsem nepovažoval za zásadní a on jako antikvář mi za ně dával velmi solidní cenu – bylo mi jasné už tenkrát, že to jsou asi dost vysoké výkupní ceny, ale teprve nyní, kdy už deset let provozuju i malý antikvariát v rámci Rekomanda, že dnes bych za to dal sotva polovinu co mi tenkrát dal on (a to šly ceny jen nahoru). Pak mi trochu radil, když jsem odešel od Šímy a založil si vlastní prodejnu a dostala se mi do rukou antikvární pozůstalost, pak jsem mu občas sehnat nějaké CD/LP. Ovšem nejvíce jsme se poznali, když mu zavřeli antikvariát, přišel o práci a já ho asi na půl roku zaměstnal. Jemu se otevřely dveře do trochu jiného světa, než znal, ale zároveň byl pevně ukotven v tom jeho; já se nechal opájet jeho nekonečnými historkami, což vedlo k tomu, že jsem se nemohl věnovat práci a obávám se, že celý ten půlrok jela firma spíš samospádem, než že bych ji nějak dokázal posunout – na to jsem neměl čas, neb jsem poslouchal jeho slova. Samozřejmě to bylo i k věci, nasával jsem antikvární znalosti zúročené později – ale v tu chvíli na práci nebyl moc čas. A když si pak našel lepší zaměstnání (přeci jen plat ode mě byl dost symbolický a přitom jsem se vydával nad moje poměry, taková dost nešťastná kombinace), nepřestal mě navštěvovat o poledních pauzách, chodil na koncerty, kde jsem hrál, všemožně mě podporoval a taky došlo na řeči, že založíme kapely. Ty řeči se táhly několik let a byly dvojího druhu – že uděláme kapelu (kde vlastně ani sami nemusíme hrát), která bude taková sračka, že složí a nahraje hity, který budou všichni hltat a já na tom jako vydavatel vydělám (Zdeněk samozřejmě všechny tyto hypotetické peníze směřoval pouze na mě a nevzal si z nich ani korunu) a druhý typ byl kapela, kde budeme čelní členové a budeme hrát žánr, který jen nám nějak cizí – třeba metal, to jej hodně lákalo od chvíle kdy v devadesátých letech napsal Petr Korál, že Hmyzákův hlas si nezadá s lecjakým metalovým zpěvákem. Když jsme pak začal jednat s Petrem a Zdeňkem Slabým o vydání hudebního tributu Kocoura Vavřince, kterých bych měl vydávat, bylo mi jasné, že tam něco musím natočit i se Zdeňkem. V té době jsme se kamarádil s Martinem Tvrdým (tehdy pomalu končil jako Bonusem) a napadlo mě, že by to mohl produkovat, že je šikovný, má doma studiovou výbavu, s Hmyzákem ho zajímalo se seznámit osobně a tak vznikly Kolena. Teprve když Martin kvůli jiným závazkům začal vypadávat a Zdeněk, který odešel z Činny a neměl kde jinde si zahrát, tím začal trpět, když se odříkávali koncerty a vznikla tehdy ještě paralelní Kolna, jen my dva v duu, nebo s hosty. Ale Martin pak odpadl úplně, taky se zdravotních důvodů, což vedlo k úplné hybernaci Kolen a jediná živá zůstala Kolna. Ale Kolena se nikdy oficiálně nerozpadly, spolupráce není vyloučena, dokonce měl být loni v létě zase koncert, ale Martin volal hodinu před koncertem, že to nestíhá, že má potíže s předáváním dětí, takže s námi hrál místo něj Michal Kořán. No, to byla celkem děsivá zkušenost, tedy ne kvůli Michalovi – ten koncert byl vlastně dobrej, ale kvůli tomu mentálnímu tlaku, byli jsme připravený na nějakou polohu, po dost dlouhým čase zase spolu, z vyšší vůle z toho sejde, je nutno se přeladit na jinou vlnu, nemáš k tomu úplně to správný vybavení, no možná jsme to měli spíš odpískat – ale to podium je taky trochu droga a nakonec přijde pár známých, nechce se nám je zklamávat… Dopadlo to dobře, ale nerad bych to zažíval podruhý.

 

 

RV: To je pořádná odpověď…

 

JJ: ...to víš, musíš se líp ptát…

 

 

RV: CD vyšlo loni, zaregistroval jsem jedinou recenzi, rozhovor, zmínku v žebříčcích, LP jsi dnes přivezl s lisovny, mělo se křtít v Arše a zase nic, nedeprimuje tě to?

 

JJ: Ani ne, v takovým prostředí se pohybuju celý život, to je můj každodenní chleba, jsem na to zvyklý. Ale musíš si uvědomit, že ta současná situace je opravdu divná, vyšlo to až koncem listopadu (to už bylo venku pár zásadních alb, který naopak v každým žebříčku jsou: Květy, Dusilová, Povodí ohře, Voňková atdatd, prostě byla sklizeň, bylo toho hodně, lidi zajímalo hlavně uvolnění po Covid opatřeních, málokdo stačil zaregistrovat kapelu, která měla dosud ani ne deset veřejných vystoupení, tedy úplně nový jméno, ale zároveň nějaký staříci…

 

 

RV: A proč jste to nepojmenovaly Hmyzák & Jindrák, to se rýmuje, na Váše jména by snad někdo slyšel, Ženy i Skrytý půvab v nějakých kruzích známý jsou ne? Anebo ty, jako známý vydavatel, současně v nový kapele, to už zní trochu dobře, ne?

 

JJ: Polí5 vydalo už skoro 200 titulů, ale můj brácha na vesnici nemá ponětí co dělám a i kdyby si to zjistil, tak by to považoval za totální trhlost. Na vesnici, kde máme zděděnou chalupu mě paní sousedka zaregistrovala z televize, ale ne jako vydavatele, ale jako drobného živnostníka, kterého se ve zpravodajství ptali, jak se mu daří, když mu vláda zavřela krám – prostě pro normální lidi je Polí5 úplně mimo.

 

 

RV: To je jasný, ale jsou tu přece nějaký chytřejší posluchači, nějaká ta součást nemaistremový "scény”, vždyť máš v katalogu cenama ověnčený B4, Květům si vydal několik desek, teď Načevu, pro ně musíš být pojem…

 

JJ: B4 se posledního alba prodalo sotva 100ks, Květy tak nějak jsou populární, ale lidem je to logo na některejch deskách tak nějak fuk, Načeva je jen LP (CD s větší slávou vydali sami), Polí5 není cool, už je to starý, lidi to zajímalo první tři roky – to jsem dostal za “počin” jakože Polí5 existuje i Vinylu, ale za pár let přili nový mladší, s mladšíma kapelama, co mají ten prst na tom tepu doby nebo co, mě bylo vždy jedno jestli mám kapely mladý nebo starý, nikdy jsem nikoho nevyhledával, vždy jsme se museli najít, o je nějaký proces, to není samo sebou a nedá se to plánovat, občas moje práce někoho zajímá a pak po mě dva roky neštěkne pes. Chci tím říct, že jakože málokdo zná Polí5, ještě méně vědí, že patří mě a tedy takovýhle jména vypíchavat ani nemá smysl, i kdybychom chtěli.

 

 

RV: Počkej a co ty vaše starý kapely?

JJ: No právě – starý kapely. SPB snad jeden čas měl i nějaký publikum, ale to jsme postupně poztráceli, jak se s každým novým programem celkem důsledně přestal hrát ten starý, sice to vždy našlo i nějakýho novýho posluchače, ale celkem spolehlivě odpadávali ty původní, protože jsme jim nezahráli ty jejich oblíbený hity a jak stárne kapela, tak přestává být zajímavá, protože už to není nic novýho jako na začátku, ten zvuk je už okoukanej, a to to popisuju spíš shovívavě, taky se vyčerpávaj sami členové kapely, prostě po dvaceti letech je poměr nepovedených/povedených věci pořád stejný, ale přeci jen teď už ty nepovedený všechny jen serou a ty lepší už moc lidí neocení. Ale asi spíš narážíš na Ženy. V málokterý anotaci se tomu dá vyhnout – ale právě proto jsme chtěli tu novou kapelu, nový jméno; aspoň nějak znovu to celý definovat, nebýt svázaný těma “zásluhama”, který tě vlastně víc táhnout dolů. Zdeněk chtěl jít úplně do anonymity, njo ale to by musel hrát ve skafandru, nemí smysl se tvářit jako anonymní umělec, když tě stejně spousta lidí zná jménem.

Jistěže se vlastní minulosti nemůžeme vyhnout, je to v nás, ale posluchače chceš proto, co děláš teď a ne proto, co bylo dřív. Myslím, že třeba proto byl Janota tak alergický na to, když jej pořád srovnávali s Mozart K a roky ty písně nehrál na koncertech (to až teď, posledních pár let to vzal na milost).

 

 

RV: No dobře, ale nevadí vám ten okázalý nezájem?

 

JJ: Ty z toho zase děláš nějakou aféru. Nám je to jedno, nejsme chudáci ve sklepě, který jsou nedoceněný. Hlavně mi nepodsouvej, že nám ani nic jinýho nezbývá, že je to “účelový” postoj, nemám nejmenší potřebu se obhajovat, něco vysvětlovat. Jsme doceněný tak akorát, aby nás tvorba pro těch pár lidi bavila a jsme s tím zcela naplněni. A nezájem není “okázalý”, prostě to neděláme pro ten kulturní provoz, kde se všichni plácají po ramenou a pokud někdo je oplácávaný málo, tak zmizí, prostě je jim to jedno a maj na to svatý právo. A první recenze letos už vyšla, pozvali mě dokonce na dva rozhovory do rádií, pár lidí je nadšeno, pár dobrých kamarádu jen řeklo, že to má dobrý zvuk, aby nemuseli mluvit o obsahu. Je to, jak má být. Taky jsme to hlavní “oznámení” směřovali až bude venku i LP a křest měl být, jak jsi zmínil, v té Arše (akce/minifestival k 15 letům Polí5, pozn. red.), která v únoru vůbec neotevře a přesunuli nám to na červenec, kdy oddalovat takový oznámení dost dobře už ani nejde. Ale stejně není jasný, jestli v červenci budou do Archy moci pustit víc než 100 lidí, což je jinak ekonomicky neúnosný. No a takový přesuny a oddalování samozřejmě zamrzí, těšil jsem se, že se sejdeme celá parta, staří známý; ale přeci nebudu brečet, že si nemám kde zafidlat, když tu umírají lidi. Není to příjemná situace, ale ve srovnání s jinýma se máme jako Kolna skvěle.

 

 

 

RV: Hele to už je nějaký dlouhý, třeba to ani nikam nevemou, tady bych skončil a můžeme někdy udělat druhej díl, říkal, že máme nějakou novou sestavu…

JJ: Jakože děláme rozhovor, kterej nemáš kam udat, to se tak dneska dělá?

RV: Když nejsi hvězda, kdy si to objedná redakce, tak jo, prostě chci být nějak užitečný..

JJ: ...a to teď tedy s tímhle začneš obvolávat reakce, kde by ti to tak vzali:

RV: No…

JJ: To budou nadšený, příhoda, jak jsem poprvé viděl Hmyzáka, to je jako bych jednou viděl na letišti kapesník Obamy, který se zrovna netrefil do koše a ochranka to nechtěla sbírat, fakt zásadní shledání…, anebo, to ani nemusím fabulovat, jak jsem vešel v Jungmance do Pantonu a nějaká gorila mě odsunula z cesty, protože zrovna procházel Michal Jackson. No vidíš, na toho Jaksona bys to mohl utáhnout, jen nevím co s tím zbytkem…

RV: Tak třeba, když to nikde nevemou, tak si to můžeš dát k sobě.

JJ: Kam k sobě?

RV: No na web..

JJ: ...jako Polí5? Rozhovor se mnou na můj vlastní web? To je zvrhlost. Tedy ne, že bych to sám už jednou neudělal…

RV: ...no vidíš...

 

https://www.polipet.cz/vinyly-lp-sp-nove-zbozi/kolna-smrti-zatepla-lp-blue-vinyl/

foto: Soňa Pokorná