Rozhovor s Radimem Babákem

Mnohostranný hudebník, poeta, otec tří dcer a především bezva kamarád. To je Radim Babák.

B – tvoje básně mají velice široký rozsah, kde čerpáš témata, a kde (jako třeba ve vaně) a jak je zapisuješ, píšeš rovnou hotovky nebo škrtáš a přepisuješ?

R – Rozsáhlou studnici témat nabízí prakticky cokoli, je jen otázkou, jak a zda vůbec z ní čerpáme. Čerpat se dá i ve vaně, kde jsem napsal sice více textů, ale jeden (Don Quijote ve vaně) byl přímo inspirován výhledem z vany babiččiny koupelny, navíc zvláštně ukapávající kohoutek podkresloval rytmem. Text je po zapsání samozřejmě třeba poněkud cizelovat, někdy jen pár slov, jindy slok, mnohé se ani konečné zveřejnitelné verze nedočkají. Dobré je také vytvořit si od textu odstup a vrátit se k němu až po čase, zjistit, zda je text ještě stále nosný.

B – jsi také známý jako harmonikář, kdy ses naučil hrát a jaké další nástroje ovládáš?

R – Učím se stále. Snažím se nabourávat stereotypy, hledat nové možnosti a přístupy k nástroji i kompozici. Ve čtyřech letech jsem začal pískat na flétnu, doma byla i kytara, měl jsem přístup ke klávesám. Asi ve dvanácti jsem objevil možnosti akordeonu nejen jako hospodského nástroje, ale především jeho velkých vyjadřovacích možností v instrumentální hudbě. Půjčil jsem si harmoniku a začal se na ni jako samouk učit. Ani po dvou letech jsem se v ní nevyznal, vyhledal jsem proto učitele. Kromě již zmíněných nástrojů hrávám také na foukací harmoniku, kastaněty, ukulele apod.

B – vyšly tvé básně tiskem? Kde se s nimi mohou čtenáři setkat?

R – Několik básní vyšlo v časopisech např. Host, revue Dno, pravidelně publikuji v almanachu Um pakultury. Něco vyšlo jako papírky, ze kterých se rolovaly jako filtry balených cigaret. Člověk si přečtl báseň, ubalil si z ni a zkrze dým ji vypouštěl do atmosféry. U Ears & Wind Records vyšla sbírka Bloudivé tříspřeží, kde je v názvu reflektováno tré užitých forem: „klasické“ básně, experimentální poezie a „filtrační“ poezie. Pokud vím je sbírka k mání v Polí5- zde, v Brně v Ženíškově knihkupectví, v knihkupectví na Skleněné louce, v internetové Dřevěné cikádě.

B - hraješ a hrál jsi s několika seskupeními, mohl bys nás s nimi ve zkratce seznámit?

R – Hrával jsem se skupinou Lippany, Čvachtavý lachtan i s Jaroslavem Erikem Fričem, Pařez, divadlem Líšeň, Divadlem Facka, Divadlem v karanténě, pohybovým studiem Cyránovy boty. V současnosti vystupuju sólově, s [che], jde o duo s Tomášem Vtípilem označované jako komorní hardcore-chanson. Letos 2019 je to 20 let společného vystupování. Další kapela je takový středověký bigbít Čočka. V Ťovajz a spol. propůjčuji hlas poesii převážně už nežijícím básníkům (Milan Koch, Karel Šebek ad.), který doprovází jakási moderní vážná hudba v podání saxofonu, klarinetu, violoncella a ozvučených šroubovic zvaných holatofon. Poslední projekt je s česnekovým guru Lubošem Vlachem a Janem Lamramem na elektroniku a příčnou flétnu Česnekový hlavy (pokud jeden z členů chybí, jsme jen Česnekový glocny), kde kromě harmoniky hraju taky např. na nafukovací balónek. Jde vlastně o česnekové orace.

B – vydal jsi i několik CD, nebudu se ptát kdy a kde, ale třeba aspoň u koho a co? A jak jsi přišel k úchvatnému názvu Tutepeto? Znamená to něco?

R - Se všemi výše jmenovanými kapelami jsem nahrál jedno nebo více CD(kromě kapely Lipany, s Čočkou pro změnu asi pět), kde jsem měl téměř všude i autorskou stopu. Podílel jsem se tak i na CD Neuland německého rapera Maxe Bilitza, zvaného Niemand. Zmíním aspoň nahrávky, kde je můj autorský podíl značný. CD [che] Hody hodu (vlastní náklad), Vykládání a vynášení věcí (vlastní náklad), nahrané v triu s Martinem Evženem Kyšperským, který byl v té době členem [che] a Rub a to (vlastní náklad). Česnekový hlavy vydali Jménem česneku (Ears & Wind Rekords). Hóra Láv Milana Kocha vyšla v provedení Ťovajz a spol. (příloha Revue Dno). Sólově jsem vydal O chuti do života (vlastní náklad) a Tutepeto (Polí5- zde). Tutepeto je městečko v Mexiku, ale do názvu se dostal ze závěru písně v albu Tety u Maneta. A co to znamená? Tady to žije! Název se podařil dát do krásného vztahu s bookletem, kde je poušť (ale jaká?!).

B – chtěla jsem se zeptat s kým hraješ nejradši, ale nebudu riskovat, nicméně historka kterak jsi se stal flétnistou u Čočky z tvého pohledu…

R – Byli jsme pozvaní hrát na svatbě Karla Skalického s Pařezem, který byl personálně propojený s Čočkou někam k Volyni. Mohl jsem jet nekuřáckým, nebo kuřáckým autem, ocitl jsem se v autě s jádrem Čočky. Zrovna jim odjela flétnistka do Nového světa, hledali novou, dostali ze mě, že hraju i na flétnu, proběhla po cestě zkouška a večer už jsem s Čočkou vystupoval. Byl jsem tedy přijat vlastně jako flétnistka. Tehdy mimochodem nemohl jet s Pařezem jeho kmenový basák, takže jsem nerozehrál své klávesy (které tam byly asi další dvoje), ale hrál na basu.

B – při koncertech rád paříš – je to součást tvého způsobu pojetí koncertu nebo míváš trému?

R – Jsem trémista. Ale zjistil jsem, že se vždycky něco pokazí, tak se snažím přiblížit tomu, jak je to nazkoušeno. Navíc je tak hudebník na podobné vlně jako posluchači. Hrávám i o čaji, na výsledek to nemívá zásadní vliv, jen je to učesanější, a já raději rozcuch.

B – jsou nějaká témata, kterým se při tvorbě vyhýbáš? Proč?

R – Vědomě se asi ničemu nevyhýbám. Snažíme se příliš neopakovat (ani v minimalistických motivech), ale je jasné, že člověk ze sebe nevyleze, stále tvoří z toho, co je mu blízké, co z něj crčí, tryská, zavání, zkrátka ze sebe. Někdy může být báseň či text právě o tom, co v něm není.

B – vím, že máš tři dcery, hodnou ženu a malý byt, není to někdy k zbláznění? Jak to vše zvládáš? Máš nějakou radu pro podobně „postižené“ muže?

R –: Je to náročné, doma není téměř úniku, naštěstí mám muziku, rodinu a poezii, takže celkem dobře žiji. Nepřenosná zkušenost. O to víc obdivuji matky v tvůrčím uměleckém procesu. Netajil jsem, co mé aktivity obnáší, žena to věděla. Děti taky asi raději vidí tatínka, který něčím žije a je s ním sranda, dělá něco tvůrčího, než aby je jen okřikoval od počítače. Není možné si s nimi pořád hrát, ani teď a později ještě míň.

B – projevuje se u holek také hudební nadání? Budou z nich muzikantky?

R – Sotva ta nejstarší pásla koně a její maminka strouhala mrkev, ona do rytmu kývala hlavou. Teď, když píšu tyto řádky, tak slyším, že fouká na harmoniku, kterou jí v den jejího narození daroval Stanley Voda, známý brněnský Bob Dylan. Všechny tři mají odmalička k dispozici ukulele, kytaru, flétny, lezou po harmonice. Nejstarší chodila do flétny, teď od první třídy chodí do kytary. Sluch mají všechny, ale jestli z nich budou muzikantky, kdo ví?

B – a na závěr prosím nějaký svůj oblíbený verš, aby si čtenáři mohli udělat obrázek, s kým mají tu čest

R –