Silly Filip – Gestation

Tísnivá deska, kombinující hudební nástroje s elektronikou a důsledným zvukoobráběním, nedává spočinout. Když se oblékneš do bílého roucha a ušpiníš se krví, je jedno, jestli jsi maniak nebo lidoop. Silly Filip vytváří topos téměř prostý entit jakkoliv lidských či nikoli, vládne tu hlasité dusno a temná hra sonických světel. Syrová, zásvětní a plná ozvěn.

Gestation je konečně počinem, který se dá vztáhnout k hudebním snahám radikálního sdružení Vítrholc. Zatímco pro brněnské těleso přímých poetů je příznačné elektronické příšeří, mnohosečná industriální kytara a zvony, Silly Filip je rozmanitější a náladovější. Na první pohled je to neumělé, tápající hledačství, na ten druhý podivná, potemnělá elektronická hudba, v našich krajích nesouměřitelná. Kde se vzala?

Silly Filip, hudebně kořenící v plastikovském undergroundu, dříve působil v recesisistické hip-hopové kapele. Z ní nezůstalo nic, namísto rapu řídká deklamace sloganů, citátů, útržků promluv (obdobné recitaci se věnuje ve skupině Degtukas). Nicméně text a slovo zaujímá spíše podřízené postavení, zjevivší se věta dokreslí celkovou atmosféru nebo navede vaše vnímání jiným směrem, ozvláštní neřečené: „A nejhorší je, když jedeš v autobuse – ty spíš – ten autobus zastaví – a ty se probudíš.“

Jestliže Vítrholc budují bizarní, ironickou krajinu plnou jízlivých výzev a přesných vulgarit, zalidněnou prazvláštními postavami (někdy jako by vypadly z Bondyho děl nebo Chadimova Gorleben), Silly Filip vytváří topos téměř prostý entit jakkoliv lidských či nikoli, vládne tu hlasité dusno a temná hra sonických světel.

Pracuje se samply živých nástrojů, které stejně tak mohou být jen softwarovou náhražkou, zaznamenáme cetky ztracených rozhovorů, ponořených do industriálního koloritu těžkého jako ocelové nebe snícího Vernea. Nelze si nevzpomenout na Anděrův Neurobeat, i když jeho album je ostřejší, soustružené a kompaktní. SF plave na hladině experimentu a zaznamenává zvuky, ruchy jsou mu bytostným projevem. Máte pocit, že jste se ocitli uprostřed safari, jen není jasné, zda je tu zvěř, nebo jen zvučné pozůstatky jejich těl.

Názvy písní jako Asie, Další skupina opic, Havěť nebo Ptáček slibují misi do nitra přírodního okeánu. Jenže jen co zaslechnete hnízdící sluku, něco se zavře a nezbavíte se dojmu, že jde o ztracenou vesmírnou laboratoř. Jednotlivé „písně“ se neodehrávají v klasických schématech, každá výprava je jiná a žádné úchyty nejsou přiliš zřetelné. Tato deska vybízí k obrazovému doprovodu, zároveň je skvělým soundtrackem vizí, které ve vás vyvolává.

Syrová, zásvětní a plná ozvěn. Neklidná a rezonující.

maxim horovic - www.violacore.xf.cz & www.diycore.net

Zakoupit možno zde.