Smrt jako žena 3 - Anna Mendieta

Umělecká aktivita Mendiety (1948 – 1985) spadá do šedesátých až osmdesátých let, sama svou práci definuje jako earth – body work. Kromě klíčové idey Bohyně (v souladu s esencialistickým laděním druhé vlny feminismu) byla inspirována i mezoamerickou mytologií a konkrétními posvátnými místy („druhý domov“ našla v Mexiku)...

Umělecká aktivita Mendiety (1948 – 1985) spadá do šedesátých až osmdesátých let, sama svou práci definuje jako earth – body work. Kromě klíčové idey Bohyně (v souladu s esencialistickým laděním druhé vlny feminismu) byla inspirována i mezoamerickou mytologií a konkrétními posvátnými místy („druhý domov“ našla v Mexiku) a také kultem Santería, který byl pojítkem k jejím kubánským kořenům. Možná že právě „návrat ke kořenům“ nebo alespoň snaha o něj charakterizuje myšlenkové pozadí Mendietiny tvorby nejlépe. „Moje umění je založeno na víře v jednu univerzální energii, která protéká vším: hmyzem i člověkem, člověkem i zjevením, zjevením i rostlinou, rostlinou i galaxií.“

Jejím nejznámějším a nejčastěji citovaným dílem jsou „Silueta series“ z let 1973 – 1980. Jde o siluety ženského (jejího vlastního nahého těla) vtisknuté do krajiny v pokusu o dialog mezi zemí a tělem. První realizací je Obraz z Yagulu, kde si Mendieta lehá nahá do pravděpodobně zapotéckého hrobu a je pokrytá množstvím bílých květin tak, že se zdá, že z ní vyrůstají. V jiných dílech ze série siluet do země nechala obkreslit své obrysy a takto své téma za použití různých organických materiálů téměř nekonečně variovala (půda, kameny, květiny, tráva, červené tekutiny, větvičky…) Později používala směs střelného prachu a cukru, díky které silueta vzplanula. V pozdějších variacích používala přímo své vlastní tělo, zakryté například bílým prostěradlem a pokryté krví a vnitřnostmi. V jejím pojetí byla smrt slavnostním obřadem a velmi těsně spojena se znovuzrozením, se životem. Ovšem na druhou stranu měl život velmi blízko k smrti.

Tuto blízkost prozkoumávala v sérii děl lokalizovaných na prekolumbijských pohřebištích. V Yagulu, oblasti, kde se vyskytovaly pohřební pyramidy, na sebe nechala položit hromadu kamenů z okolí a tím, jak zhluboka dýchala, z ní pomalu opadávaly (Pohřební pyramida, 1974, video). Podruhé se pokusila vdechnout smrti život v Dávání života (1975), a to doslova: kostlivci, jemuž vymodelovala obličej. Akci reperformovala Marina Abramović na Prague Biennale v roce 2007.

Zajímavá je Mendietina obliba v červených substancích; často používala červenou temperu, červenou hlinku i krev. Hlinkou byly v pravěku na ochranu poprašovány hroby a rituálně pomalováváni zesnulí (u nás například trojhrob ve Věstonicích s červeným barvivem v oblasti všech hlav a pánve ženy). „Červená hlinka měla symbolizovat životadárnou menstruační krev Matky Země a současně zaručit znovuzrození.“ Mendieta používala krev1 už velmi raně, během studentských let. Za zmíňku stojí piece z roku 1972, během něhož držela za nohy právě podříznuté kuře a jeho krev cákala na její nahé tělo, na stěnu a podlahu učebny. „Mělo to podobný vizuální efekt jako Pollockovy malby. Byla to první Mendietina akce, kde použila krev a také zde poprvé zazněl rituální podtón. … Kuřata jsou takto obětována v kultu Santería, kde se jejich krev lije na svaté kameny.“ Krev používala ve dvou významech: jednak jako tekutinu života, znovuzrození a jednak jako tekutinu smrti, násilí. Druhý význam se vyjevuje v akci z roku 1973, kdy byla znásilněna a zavražděna studentka z jejího kampusu. Mendieta na to reagovala tak, že k sobě pozvala přátele a když přišli, místo pohoštění jim nabídla pohled na své polosvlečené zakrvácené tělo; fiktivní znásilnění. Krev instalovala také do veřejného prostoru, pokapávala chodník krví a umisťovala na něj vnitřnosti. Pak zachycovala reakce kolemjdoucích. Sama o tom říká: „začala jsem záhy používat krev, asi proto, že si myslím, že je to velmi mocná magická tekutina. Nepovažuji ji za negativní sílu.“

janaorlova.cz