Špacírbuch 2, part one - Roman Krištof

 

du, furt du, dokud to de, Románku, poď na špacír, poď na čerstvé luft, říkala mě babička na lontě, kde sem vyrost, tak já du, teda

xxx

k jazyku lontu toto: když se naši přistěhovali do města, nakázali mi ve školce dát si papučky do zásuvky. a já seděl před zásuvkou do elektřiny a usilovně přemýšlel, jak je do ní narvat. pozděj mi došlo, že šufle není možný jen tak zradit

xxx

nejvíc mě na děctví na lontu a v brně sraly staré pověsti české. říp nikde k vidění, země nebyla obklíčená horami a lesy. naštěstí tam byla kapitola o jánošíkovi. to mě uklidňovalo

xxx

člověk si zvykne, ice, ice, ice, jak to bije do pražců lokomotiva přes všechny kralice, rapotice, popovice, rosice, střelice, tetčice, omice, ice, ice, ice, a nenaklánět se z okénka, aby ti nepadla saze do oka jak minule, a budeš mít černej límec od košile, říká babička, a pak, no brno, noné jo, neóny a girlandy výzdob z VI. nástupiště kolem pošty přes refýž plný šalin k majestátnímu nakročení paláce bufetu padovec po masaryčce nahoru s hlavou vykroucenou do výše pětipatrových fasád a oči otloukané výklady se zbožím města obklopeného lontem ic, jdeme na orlí k panu bednářovi odevzdat ušité kalhoty, a tam si sednu, jak tamteď sedím v kavárně spolek, babička rovná puky kalhot, jedny za jedenáct korun její přidružené družstevní výroby a pan bednář se usmívá, má kolem krku metr a přes jeho velký pupek mi nese už lúla dvě deci sudového, je to hold kavárna na místě té krejčovské dílny teď, člověk si zvykne

 

xxx

vždycky to začne ve tři ráno. nosím své přátele na zádech, zadýchaný a zpocený. vyzvedávám si přitom nejdřív ty tělnatější, střízlíky až k páté. někteří protestují . nenecháme s sebou přece takhle po nocích vláčet! jiní si poddajně zvykli. nesu je na hádání a sněmy. jádrem jsou, samozřejmě, výnosy ze setby a kolik se kdo komu upsal.teď sem si zvedl jednoho, za boha sem si nemoh´ vzpomenout odkama ho znám. na zádech se mi začal zmenšovat a zároveň těžknul, až sem si musel pořídit velkou hůl k podpírání. brodili sme řeku abychom došli ke křižovatce na druhém břehu, kde měl být povýšen, říkal. uprostřed řeky už z něho bylo úplně malé děcko a pod jeho tíhou se mi pod nohama bortilo dno. na druhém břehu se rýsovala obrovská mimoúrovňová křižovatka. tam sme se rozloučili. už bylo pět

xxx

mám pár přátel z dávna zavolají mi a cpou se přitom, mlaskají polykají a sunou mi to přes patro přímo do ucha a poněvadž je to dlouho co jsme kdy naposled pospolu byli připomínají mi všežravé obry z dětství. cítím každým škubem zvuku jak žvýkají mi údy a polykají břich, stěží držím se pod jejich jazykem za rozeklaný jejich vzadu zub, pak vykřiknou náhlou bolestí

xxx

nejjímavěj mluví o multikulti žrouti. těch dlouhých promluv, jak obohacují jejich život různé etnorestauračky a jak si už bez nich jejich teřich vůbec nedovede život představit! a jak vůbec úpí, když je vystaven strádání v monokulti pustinách out there! teřich, toď uvědomělý orgán globální vesnice, vítač, co v migrantovi vidí přinašeče další krmě. a hlavně, žádný teřich není z principu nelegální, stejně jako ledvina či či játra z blízkých či dalekých východů, stejně jako sračky, stejné z mono i multi restauračky

xxx

se musim svěřit. z hesla tahle země patří všem mám podobně povznášející pocit jako z arbeit macht frei. uvidět to někde napsaný nad nějakou branou, povznesu se od tam jak to jen pude

xxx

sem si vzpomenul jak mi jeden rakouskej chlapík kdysi v osmdesátejch povidal, jak celý dětství jezdili s jejich na chalupu těsně u hranic, teda u železný opony někde v podyjí, a že když se jich ptal, co tam jako za těma drátama je tak mu řikali, že nic, že tam prostě dál už nic nejni, prostě nic. a tak to bral, že žijou na okraji světa a za tím okrajem už nic není. a tak to máme dneska šici. a zachovej nás hospodyně ať sme tlustý jak ty sviť měsíčku za humna ať nešlápnu dohovořil jsem

xxx

nehybné polední vedro, osmaosmdesátej. u busty Simona Bolivara, který odtud odplul terminovat jihoamerická španělská místokrálovství doráží dva psi na třetího. ten je mohutný, sošně vypíná hruď a jen temně vrčí. pak se z té nehybnosti ožene a dotírající psiska s kvílením utíkají k celnici. u té kotví strážní loď, přirostlá korýši ke dnu. pak zas úmorné ticho, kterým jdu na rozestavěný campus University of Les Cayes, zakládanou Antonínem Smrčkou z Humpolce. liduprázdno, slyšet je jen rádio od apelačního soudu. generál Namphy právě svrhl presidenta Manigata a má projev do poledního ticha Les Cayes. z katedrály řvou projevem vyrušení papoušci a vylétávají z děravé střechy. pozděj sedím na terase domku na Vysočině a pozoruju jak dva psi doráží na třetího. ale je to najednou naopak, ten třetí utíká a kvílí a nedojdu na campus ale do Rudné Borové a dávám si pár piv značky Rebel. Od Německého Brodu vyráží četnická patrola zatknout Karla Havlíčka, už minuli hotel Brixen a já přitom vidím všude kolem spoušť po zemětřesení, co před pár lety smetlo půl Haiti

xxx

někdy na začátku nultý dekády sedím na kafe v štrasbúru s jakýms zaokeánským romologem a konečně opouštíme úžasné téma jak inspirativní musí bejt model inuitský samosprávy pro menšinovou politiku čr a začne líčit svý imprese z návštěvy prahy a ptá se mě, jestli tam je centrum evropskýho loutkářství, že fšude na ulicích stánky s loutkama a dřevěnejma bábuškama a že se nediví, že v takovým městě žil a psal kafka, že ty postavy v jeho dílkách působí takovým marionetovým dojmem. jak furt teďchodím kolem těch stánkařů cestou do hokny, myslím na to, proč sem mu neřek´, že za kafkova života tam žádný matrjošky na ulicích neprodávaly. asi že mě sral s těma eskymákama či čo

xxx

co mi vyndali oči z týla de se mi blbě vidím jen dopředu a trochu do stran, jinak musim otáčet hlavou a bolí mě z teho za krkem. blbě si na to zvykám ale jedno už je mi jasný ten rozpor mezi zobrazováním a skutkovostí je jak vzadu v osmdesátejch, tak není potřeba se točit, zvolnit krok musim abych nezakop´a dočekal se a snad znovu neuvidim ty kolony policajtskejch transportérů jak osmadvacátýho října v devětaosmdesátým marně čekaj na zásah, bo není proti komu

xxx

vidím na pultě maskáčový fšechno bikiny tričénka a tak a vzpomenu si jak se kamoš poblil když se vrátil z vojny a uviděl enem zelený ponožky ráno. já temu uteknul lepil sem plakáty pro park kultury a oddechu a fšim sem si jak mi lep teče po ruce zasychá a vytváří vrstvy děsivýho stadia lupenky a taky vidím jak teď při odvodu na hajzlících sokolovny v obřanech stojíme parta u chcacího kanálku a masturbujem abysme měli bílkovinu v moči jak nás vo tym přesvědčil jeden borec branec cha bože eště že nebyli k mání khaki trenky určitě bych si je k tomu natáhl. píšu na počest třiatřicátýho výročí rozmisťování raket ss a pershingů pod našima prdelama

xxx

„kreativní centrum, producent, skupina“ apod. stejně jako „zábavný park“ působí mi v uchu stejnou rozkoš, jak jiným osina v řiti. horší je, že napsat „zábavný park“ je jasné vysvědčení pičusů a existují i „zábavní parky“ ... v případě „kreativního“ taková možnost neni..