Srpnové filmové reflexe Marka Feigla

Film „Nymfomanka“ (orig. Nymph()maniac , Dánsko / Německo / Francie / Belgie / Velká Británie 2013, režie Lars von Trier)

   Protestuji proti rozdělení Nymfomanky do dvou dílů! Jistěže jednodílný film této minutáže by skoro žádné kino nevzalo, ale tak fanaticky nekompromisní osobnost jako Trier by se touto lapálií neměl nechat zastrašit. Jestli ta nekompromisnost páně Trierovba nemá také své nepříjemné meze, že? – Teprve úplný závěr mě smířil s tímto filmem, který by jinak byl plytkou humanistickou kaší. Jedině tento závěr škrtající všechny minulé hodiny filmu jako neobhajitelnou naivitu vrací film do vážné hry... Budu se ve své kratičké filipice o Nymfomance věnovat jednomu jedinému motivu, který jen tak nebývá tematizován. A sice: Jedná se o rafinovaně antisemitský film, do jisté míry komplementární k Trierovým obdivným přípitkům na "Hitlerovu estetiku". Protože hodnoty, s nimiž vstupuje do bilančního rozhovoru ochranitelský rytíř hlavní hrdinky Seligman (který je židovského původu, jakkoli hned vysloví mantru všech neonacistů, že antisionismus není antisemitismus a je proto pozitivní), představují právě ony hodnoty, které tvoří specifický přínos judaismu k evropské civilizaci: racionalismus a racionalita, bezbřehá knižní vzdělanost, věda, zároveň však právo bližního být i ve své problematičnosti druhým pochopen a přijat, lidská práva, humanita. Také odstup od chtíče  –  nikoli extremistický a nekompromisní jako v křesťanství, nikoli zakazující striktně rozkoš, ale akcentující zvládnutí pudu rozvahou a podřízením se Zákonu. Finále filmu s touto filosofií Seligmana zamete, ukáže její fiktivnost. Mimochodem, podle mnoha antisemitských pamfletů 16.-19. století židovský racionalismus a židovská učenost jen svádí lid na scestí, promyšleně ničí morálku a zakrývá hlavně chtivost po "ženách křesťanů" – zde možná trierovská variace na toto téma.

Filmové drama „Betonová zahrada“ (orig. Francie / Německo / Velká Británie 1993, The Cement Garden, režie Andrew Birkin, předlohou stejnojmenný román Iana McEwana)

   Jeden z těch utopických příběhů, ve kterém je svět dětí nebo velmi mladých lidí ukázaný jako soběstačný, schopný existovat nezávisle na dospělých. (Podobně jako třeba Dva roky prázdnin Julese Verna.) Dospělí, v tomto případě rodiče, se zde pojímají jenom jako více nebo méně laskaví protihráči a komplikátoři autenticity svých dětí. Ale když rodiče smrt eliminuje, nic nebrání v utvoření jejich samostatné komunity, zvláště pokud jsou sourozenci čtyři, dvě dívky a dva chlapci – to je už dost na vznik životaschopného kmene. A zvláště pokud k jejich osamostatnění dojde shodou okolností v době letních prázdnin, kdy lze vztahy k reálnému světu a jeho povinnostem ještě výrazněji omezit. Freudovsky všudypřítomní přátelé Thanatos a Eros i sem vstupují ruku v ruce. V komunitě se stává možným jakékoli svobodné vyjádření sebe a sexuality, které je předem přijato a pochopeno druhými (transvestitismus malého Toma, incestní láska Jacka a Julie, hravý a nikoli krutý smích dětí ze smrti matky, ale i naivní religiózní vazba mezi přeživšími a mrtvou matkou...). Film libující si v nedořečenosti (divák dlouho nepočítá s tím, že otec v nemocnici zemřel; jemné trojí probliknutí modrého policejního majáku do tmy ložnice v posledních vteřinách děje), v surreálnu a v neustále opakované, tolik postmoderní symbolice trhliny, praskliny (v betonu).

Televizní záznam divadelní hry Václava Havla „Largo desolato“ (divadlo Na Zábradlí, Praha 1991, režie Jan Grossman a Viktor Polesný)

   Havel se jako dramatik proslavil (celoevropsky) už ve druhé polovině šedesátých let. Přesto trvám na tom, že svůj styl našel až daleko později –  v letech osmdesátých. Jeho rané hry jsou svébytnými mixy na motivy Ioneska, Pintera, snad i Sartra, teprve zralý Havel uměl napsat hry specificky a nezaměnitelně své. –  Largo desolato, sebeironická, ale zároveň sebehledačská hra o bohémském filosofovi dr. Leopoldu Kopřivovi, který řeší určité problémy v osobním životě i otázky, "co dělat" se svou existencí, aby to navrátilo do jeho života soulad se sebou samým. Dr. Kopřiva (Havlovo alter ego) tu našel kongeniálního představitele v Jiřím Bartoškovi - Kopřiva totiž potřebuje právě tu mužnost, nonšalanci i lehkou vyžilost, fraškovitost i vážné polohy, které (kdysi) uměl dát své postavě právě Bartoška. Oldřich Vlach vykouzlil nezaměnitelného orwellovsky démonického úchyla, Tereza Brodská bohužel hrát neumí, myslíme-li tím náročnější parketu než ryze televizní jednorozměrnou polohu bez hloubky...

Alegorický film „Les Jeux sont faits“ [Kostky jsou vrženy] (Francie 1947, režie Jean Delannoy podle původního scénáře Jean-Paula Sartra)  

   Jednou za pár let Sartra napadlo udělat jakousi pohádku pro dospělé - většinou formou divadelní hry, příležitostně i filmu. To jsou Mouchy, S vyloučením veřejnosti, Ďábel a Pánbůh, Čarodějnice ze Salemu. Také tento scénář k nim patří. Název filmu, který nikdy nebyl vysílán v Čechách, si můžete přeložit jako "Kostky jsou vrženy", "Hra je u konce" apod. Zrovna z tohoto pohádkového filmu je patrné, že to se Sartrovým ateismem vůbec nebylo tak vážné  – přes veškerou ironii (co dím, právě skrze ni!) film prozrazuje důvěrnou obeznámenost levicového brejlovce s transcendencí a tématem božích mlýnů, spravedlnosti a tíže nesmrtelnosti i smrtelnosti. Ačkoli je to z mé strany trochu neférové vaticinium ex eventu, je tu dobře poznat, jak měl Sartre duchovně k židovství o dost blíže než ke křesťanství - celé Kostky jsou vrženy jsou pojaty jako svého druhu chasidská ironická legenda; ale i v Ježíšových eschatologických podobenstvích (O boháči a Lazarovi, Lk 16,19-31; O posledním soudu, Mt 25,31-46) lze číst podobnou tajuplnou dikci. Sartrovo "židovství" je ovšem v tomto filmu i v jeho díle patrné i v prvcích určitého materialismu, racionálního čtení světa, otřásající blízkosti druhého, zároveň v motivech utopismu a "žíznění po spravedlnosti"...

Videostills: Lars von Trier: Nymfomanka