Startovač: kniha Jakuba Žida a Ondřeje Halázse V zemi betonových ruin

Projekt můžete podpořit zde: https://www.startovac.cz/projekty/vzemibetonovychruin/

Ukázka z knihy:

Hřmící zkáza

Probudila ho bolest hlavy a palčivá žízeň. Když namáhavě otevřel oči, spatřil pár oblých, bohatě vyvinutých ňader. Pohled na růžové bradavky, pravidelně se zvedající a klesající v rytmu dechu spící ženy, mu připomněl bujnou, vyčerpávající noc. Alkoholem otupený mozek pracoval ještě velmi těžkopádně. Teprve po chvíli si uvědomil, že v noci ho obšťastňovaly ženy dvě. Kde je ta druhá? Pokusil se posadit a poohlédnout se po ní. Sotva se však pohnul, cítil, jak se mu v hlavě přesýpá drcené sklo. Hlasitě zaklel a bezvládně klesl zpět do náruče spící rusovlásky. Hlava se mu zabořila mezi její kyprá ňadra. Neodolal pokoušení a ochable olízl hrot jejího prsu. Žena rozespale zavrněla a protáhla se jako kočka. Pak ho objala pevnými stehny a přitiskla se k němu.
„Pořád toho ještě nemáte dost?“ ozval se shora ochraptělý ženský hlas. Jeho druhá noční společnice stála nad nimi a okázale vystavovala své mladé, pružné tělo. V jedné ruce držela nedopitou láhev, druhou si bezostyšně promnula tmavé chloupky svého klínu. Havraní vlasy ostře kontrastovaly s její bělostnou pokožkou, jasně modré oči zrcadlily uspokojení, jehož se jí v noci bohatě dostalo.
„Tys mi dal,“ zahrozila na muže s úsměvem. Poklekla a začala pokrývat polibky jeho svalnatou hruď.
„Netušila jsem, Thalku, že dokážeš být takové zvíře,“ zašeptala.
Její hebké ruce začaly hladit jeho pevně stavěné tělo. Dosud spící zrzka se k jejímu počínání připojila, aniž přitom otevřela oči. Jejich ruce klouzaly stále níž a níž. Thalk cítil, že bolest hlavy ustupuje příjemnějším pocitům. V návalu touhy prudce sevřel obě hřejivá těla.
Kopance do dveří nelítostně ukončily nadcházející milostné hrátky.
„Tomu říkáš hlídka, dobytku?!“ zahřměl hrubý mužský hlas. „Moc dobře vím, že tady máš ty dvě děvky!“
„Náčelník Khüm – Azbestová hlava!“ vyjekla ustrašeně černovláska. Obě ženy začaly poplašeně pobíhat po místnosti. Chvatně sbíraly části svých oděvů, poházené na betonové podlaze.
Dveře se s praskotem rozletěly a dovnitř vtrhlo několik mužů, ozbrojených holemi. Na opascích se jim houpaly těžké meče a zakřivené dýky. Kožené oděvy jim zdobily úlomky barevných plastů, pocházející z naleziště poblíž Sedmi klášterů. Ozbrojence vedl obrovitý bojovník s rozevlátou hřívou rudých vlasů. Dlouhý plnovous měl slepený asfaltem do mnoha naježených ostnů, na krku mu visely odznaky náčelnické hodnosti, zděděné po předcích: bleděmodré telefonní sluchátko, umělohmotná loutka s utrženou nohou a zažloutlá lidská čelist. Náčelník třímal v ruce masivní železný kyj a zlostně cenil na Thalka zuby.
Ten rychle vyskočil a nahý stanul proti vetřelcům. Muži se posupně zasmáli.
„Kdyby sem vtrhli nepřátelé, byl bys už na Věčné cestě,“ řekl skřípavě Khüm – Azbestová hlava a jen tak mimochodem uštědřil dívkám několik kopanců. Ty se rychle snažily zmizet do mlhavého rána. Muži prohodili několik oplzlých poznámek a nenechavýma rukama zkušeně hodnotili jejich polonahá těla.
„Nechte toho, chlapi!“ okřikl je zamračený náčelník. „Kvůli tomu tady nejsme.“
Probodl Thalka pohledem a procedil mezi zuby: „Přišli jsme se podívat, jak jsi hlídal.“
Muži neochotně propustili obě dívky a nahrnuli se do sousední místnosti. Thalk s náčelníkem osaměl v malé strážnici, která byla současně předsíní svatyně. Bledé světlo nového dne, pronikající úzkými střílnami, osvětlovalo jejich mohutné postavy. Oba si zpříma hleděli do očí.
„Víš, co tě čeká, jestli někdo vykradl svatyni,“ pronesl Khüm – Azbestová hlava.
Thalk se jen ušklíbl a začal si oblékat koženou vestu, pobitou ocelovými kroužky a ostny. Na záda si zavěsil těžký, zahnutý meč. Právě když si natahoval krátké kalhoty z hrubé pytloviny, ozvaly se ze svatyně výkřiky ozbrojenců. Náčelník neurvale odstrčil Thalka a vrhl se za svými muži.
Stáli v tichém hloučku okolo oltáře z pneumatik a divoce gestikulovali. Khüm vtrhl mezi ně. Okamžitě poznal, co se stalo, a zařval jako rozběsněná morcha. Místo, kde odjakživa spočívaly Oči boha Dioptra, nejposvátnější předmět klanu Betonových pěstí, bylo prázdné!
Na zemi ležela mrtvá krysa, probodnutá dvěma zkříženými šípy a trojzubými hroty. Khüm – Azbestová hlava zaskřípal zuby. Taková potupa!
Jeden z mužů do krysy štítivě kopl. „To musel být někdo ze Psích lebek. Takové šípy mají jen oni.“ Ukázal na jizvu zohyzďující jeho tvář. Zanechal jí stejný vidlicový hrot.
Náčelník temně zavrčel: „Tohle si Thalk odpyká. Odveďte ho do vesnice.“
„Není třeba, půjdu sám,“ ozval se za nimi hlídač. Stál ve dveřích a rukou hladil dlouhou rukojeť svého meče. „Prvnímu, kdo se mne dotkne, urazím jeho špinavé pazoury, než stačí mrknout.“
Muži ho obklopili v bezpečné vzdálenosti a všichni vyšli rychle ze svatyně.

„Smrt! Smrt! Smrt!“
Hysterický pokřik davu burácel nad plechovými střechami chatrčí a jeho ozvěna se tříštila o betonové ruiny, které svíraly vesnici ze všech stran. Thalk věděl, že pokřik je určen jemu. A byly to převážně mužské hlasy, žádající jeho smrt. Bylo mu jasné, že jejich nenávist má i jiné, starší kořeny. Ženy mnohých z nich totiž v jejich nepřítomnosti ulehly mezi Thalkovy lokty a uražení muži se chopili příležitosti, jak se pomstít a neriskovat přitom kůži. Ztráta Očí boha Dioptra pak rozzuřila i zbytek těch, kteří proti Thalkovi osobně nic neměli.
Ačkoliv se cítil provinile, nedával na sobě nic znát. Hrdě se tyčil mezi svými strážci, které, kromě náčelníka, převyšoval nejméně o hlavu. Za žádných okolností nedat najevo strach, to bylo základní pravidlo klanu Betonových pěstí.
Provokativně se usmál, tváří v tvář běsnícímu davu, vyzbrojenému řetězy, okovanými holemi, meči a sekerami. V odpověď na jeho úsměv přilétlo několik kamenů. Jeden ho neškodně zasáhl do kovem pobité vesty, druhý lehce škrtl o jeho nakrátko střižené tmavé vlasy. Ostatní kameny ho minuly úplně a nalezly svůj cíl v hustém davu za ním. Zářivě modrýma očima přelétl řvoucí, rozšklebené tváře a významně se dotkl vejce smrti, které mu viselo na vestě. Byla to vzácnost, pocházející ještě z dob Bohů, a bojovníci ji používali jen výjimečně. Byl však rozhodnut neprodat svůj život lacino. Dav se rozječel ještě hlasitěji a o několik kroků ustoupil.
„Ticho!“ zařval Khüm – Azbestová hlava. „Ať rozhodnou bohové!“
Pěstí umlčel nejbližšího křiklouna. Aniž ho nechal vyplivnout zbytky zubů, poslal ho kopancem na hromadu hnijících odpadků. Řev davu se změnil v nespokojené mručení. Thalk na sobě téměř hmatatelně cítil nenávistné pohledy šesti stovek párů očí. Mručení náhle ztichlo.
Do středu prostranství vešel mág Ardrig. Následovalo ho několik zakuklených pomocníků, vlekoucích bílé plátno, napjaté na rozměrném rámu, a zmítající se pytel. Zevnitř se ozývalo přidušené sténání.
Oči všech se nyní upřely na mágovu vysokou, vyzáblou postavu, zahalenou do černého pláště. Na krku mu visel náhrdelník z ozubených součástek jakéhosi dávného stroje a žlutá ryba ze zpuchřelé gumy, vydávající při zmáčknutí hvizd. Rybu částečně zakrýval dlouhý bílý plnovous. Lysá lebka a zahnutý nos propůjčovaly mágovi vzhled supa. Jeho šedé, vodnaté oči hleděly pichlavě do davu. Nikdo jeho pohledu nedokázal dlouho vzdorovat, každý sklopil zrak k bahnité zemi.
„Všichni víme, co pro nás značí ztráta Očí boha Dioptra,“ pronesl dutým hlasem, jakoby vycházejícím ze záhrobí. „Bohové odvrátí tváře od klanu Betonových pěstí a Věštba praotce Nagala se nenaplní. Neboť tak praví legenda: I daroval dobrý bůh Diopter své oči praotci Nagalovi. S jejich pomocí přišel praotec Nagal do Země betonových ruin a s ním i jeho ženy. I založil v Zemi betonových ruin, zvaných též Město, klan Betonových pěstí, neboť mnoho potomků on zplodil se ženami svými. Byly to zlaté časy, neboť tehdy ještě nežily v Zemi betonových ruin nepřátelské klany, mutanti lidem neškodili a srkavce, slizouny, vampy a jiné smrtící tvory ještě nezrodila temnota ocelových katakomb.
A tehdy vyslovil praotec Nagal tuto věštbu:
Až se odeberu na Věčnou cestu, zlé časy pro klan nastanou. Zlatý věk se vrátí jen tehdy, až se narodí muž, jenž skrze Oči boha Dioptra přečte a vyloží runový nápis ve svatyni.“
Dav souhlasně zamručel. Všichni znali věštbu a mnozí se pokoušeli ji naplnit. Ale každý, kdo si nasadil Oči boha Dioptra na kořen nosu, spatřil vše, na co pohlédl, hrůzně pokřivené, a bolest hlavy donutila odvážlivce položit posvátný předmět zpět na oltář.
Vyprávěla se historka o jednom poloslepém starci, který prý skrz Oči boha Dioptra výborně viděl, ale zato neuměl číst. Písmáci klanu ho hned začali učit, ale než složitou nauku pochopil, odešel na Věčnou cestu.
„Ale jak poznáme, že se onen muž zrodil, když už nemáme Oči boha Dioptra?!“ vykřikl mág rozrušeně. „A to jen kvůli nedbalému strážci, který se ve svatyni dokonce opovážil smilnit!“
Třesoucím se prstem, připomínajícím pařát mrchožravého gugha, ukázal na Thalka.
„Smrt! Smrt! Smrt!“ začal opět skandovat dav. Mág je rázným gestem umlčel.
„Spáchal příliš velký zločin, než abychom ho mohli soudit my. Soud bohů rozhodne! Nechť oni nakreslí krví zajatce na bílé plátno svou vůli!“
Pokynul pomocníkům. Zakuklenci rozvázali škubající se pytel a vytáhli z něj nahého spoutaného muže. Z vyholené hlavy mu splýval na záda dlouhý pramen umaštěných vlasů. Byl to příslušník klanu Psích lebek, zajatý v nedávném boji. Jeden z těch zlodějů, co ukradli posvátné Oči!
Pomocníci ho pevně uchopili a zvrátili mu hlavu. Dva drželi rám s bílým plátnem.
„Nechť Hřmící Sarabroth promluví Hlasem krve!“ vykřikl temný mág a zdvihl nad hlavu dlouhý nůž. Zubatá čepel se zaleskla v paprscích dopoledního slunce. Zajatec sledoval zoufalýma očima strašlivé ostří, pomalu se přibližující k jeho krku.
Napjaté ticho proťal srdceryvný výkřik. Z prořízlého hrdla vystříkla jasně červená krev. Na bílém plátně se rozpila veliká skvrna – tajemný symbol bohů. Jen mág Ardrig to dokázal vyložit.
Dlouho hleděl na plátno, supí oči přimhouřené do úzkých štěrbinek. Pak prohlásil: „Bude žít. Vyhnanství budiž jeho údělem. Smí se vrátit jen tehdy, získá-li nazpět Oči boha Dioptra. Tak pravili bohové! Tak zní vůle Hřmícího Sarabrotha!“
„Ne! Musí zemřít!“
Hlas plný krutosti a zloby zazněl z tmavé uličky mezi plechovými chatrčemi.
„Kdo se opovažuje odporovat vůli Věčných?!“ zvolal velekněz.
Davem se na prostranství prodral podsaditý bojovník v černé přílbě s plexisklovým hledím a v těžkém plášti z mutantních kůží. /.../