Štědrý večer (Co bylo II)

Eh, je to závazek, psát každý týden o tom, „co bylo“, ale je to nutné, jak už jsem formuloval v první dílu tohoto „seriálu“, který vyvstal jednak z pochopitelné potřeby, jak ji cítím, jednak z přesvědčení, že – slovy jednoho moudrého člověka – „má-li se co skutečně činiti, nutno to činiti pravidelně“.

Večer č. 234 večerů Potulné akademie se tentokrá t uskutečnil v známém prostředí sklepa brněnské Christmas Band v plném počtu Skleněné louky. Program volný, pouze s příslibem „Christmas Bandu“, který už někdy na jaře či v létě na sebe vzal Bob V. – „i kdybych měl založit novou kapelu!“, prohlásil doslova tehdy. Stalo se. Cestou přibyli další, v Brně se znovu objevil pouliční kytarista Stanley H2O, a k večeru přispěl znamenitě, vynořili se taky z útrob štědrovečerního Brna i další muzikanti-návštěvníci, především kytarista a zpěvák „Majkl“ – Michal Kocman – řezal do mé kytary celkem bez ostychu. Myslel jsem, že Manu Chaa, ale byl jsem ujištěn později, že to byli Gogol Bordello.

Majkl (Michal Kocman) Kdoví jak dopadne další vývoj našeho „vztahu“ ke svazům, které si říkají „ochranně-autorské“ a sympatiemi, aspoň mezi lidmi, s kterými se stýkám, nedisponují žádnými. Naprosto žádnými, ani důvěrou, spíše odporem, nechutí k neprůhlednosti tohoto „chránění“ (jak známo, chráněni jsou především ti nejmocnější a nejbohatší – obvyklý vývoj moci v návaznosti na peněžní výdělky). Ne, nechci být, a nebudu rafinovaný, nebudu vypočítavý: Zabýváme se jenom autorskou tvorbou, nemám chuť někde se „hlásit“, registrovat, odevzdávat peníze (které nemám) někomu, koho nevidím, někomu, koho nepotřebuju, někomu, kdo na mě působí nanejvýš nevěrohodně, jakkoli je prezentován na webu Ministerstva kultury. Ne, autorské věci, autorské interpretace, polní podmínky, válečný stav, který mi společnost vyhlásila 29. 12. 1994 (vyloupení redakce bez náhrady, pojišťovací a leasingové švindly, ztráta domu, bydliště), pro mne trvá. Podle toho se chovám, tím se řídím. Mám svou zodpovědnost, z níž nikomu účty skládat nebudu. Tedy Gogol Bordello. Tedy Manu Chao. Nevěřím, že by těmto lidem vadilo, kdyby se dověděli, že v jakémsi suspektním sklepě bez vstupného se hrála – a dobře – jejich skladba.

Christmas Band – část mužské sekce Ale ke Christmas Bandu: Bob s novým zpěvákem Pavlem (jak se ukázalo, vládne taky klávesami a podivným rytmickým nástrojem, jehož jméno jsem zapomněl, a proto jej označil za „sektorový nábytek“, čímž jsem vzbudil nelibost bubeníka Mirka Novotného – dalšího člena CHB a majitele nástroje: „To je ruská bříza! akustický dřevo! žádný sektorový nábytek!“ – troubím k ústupu, ostatně M. to myslí smířlivě a spíš instruktážně), kytarista Stanley, v jednu chvíli též múzická posila, Gábina s „akustickými tyčinkami“ a s neutuchajícím veselím, – ale styl hudby, způsob, rytmika, i zvláštní melodika, o tom jsem chtěl hlavně psát, energie, radost ze hry, z improvizace, ze spolu-hry. Bylo to vyvrcholení večera a noci, ve třech setech, kdy si muzikanti vyměnili role, nástroje, mikrofony. Lépe by tato sešlost ve zcela zaplněném sklepě (není pravda, že na Štědrý den chtějí všichni sedět doma, žrát krekery a zírat na modře blikající oltář Molochův, rodinného fašouna), lépe by tato sešlost nemohla dopadnout, ani kdyby ji někdo organizoval, třeba jako v jiných brněnských klubech, ó ne, nikoli na Štědrý večer, děti, to přece musíme být doma (i kdybychom domov neměli).

Část publika Jednou jsem vítal přítele M. ve dveřích redakce v Ž., „jako doma, Martine, jako doma“ – „rocker nemám domov,“ zavrčel, a zouval si boty, což zase já nedělám, a ihned chtěl vařit polívku. „Nemám v ledničce vůbec nic,“ říkám – „já uvařím polívku ze sekyry!“ nedá se M. odbýt, ale když vidí v ledničce výmluvně ležet jen nedopitou plastovou láhev bílého vína, chvíli mlčky hledí do jícnu bílé jeskyně a pak pomalu artikuluje: „Skoč – aspoň – někam – do hospody – pro mouku a cibuli“. Což se podaří, a dokonce i něco navrch. Nebyl tehdy Štědrý večer, ale byl-li by, stačila by polívka i pro chudé –