Umění jako kompenzace

První se série zamyšlení nad knihou Umění jako terapie od dvojice autorů Alaina de Bottona a Johna Armstronga, kteří v roce 2008 založili tzv. Školu života, v níž zpřístupňují kulturní ideje skrze jejich aplikaci na všední život, a tím je do něj nenápadně integrují. Tato kniha, v originále vydána 2013, je čerstvým umělecko psychologickým výstupem jejich činnosti.

Umění by zřejmě mělo být útěchou ze života. Podobně jako náboženství, poskytuje umění mnoho klíčů k tomu, kdo jsme, proč tu jsme a kým máme být. Je otázkou, zda s oslabením vlivu křesťanského étosu nedošlo k souběžnému oslabení až anihilaci výpovědní hodnoty umění. Náboženské umění kompenzovalo životní bolest a nesnáze znázorněním utrpení Ježíše Krista, které dávalo vyznít malichernosti a pomíjivosti osobních problémů. Může dnešní umění utěšit? Může suplovat nedostatek smyslu našeho konání? Setkáváme se spíše s tím, že umění poukazuje na na nejrůznější sociální a systémové nešvary. Proto si jej nechceme věšet na zeď.. skutečně ale na zeď patří? Není to další z mnoha historických omylů? Možná patří do postele před usínáním, abychom se mohli ráno probudit s vědomím přesahu.
De Botton a Armstrong říkají, že umění prostředkem kompenzace. Vybíráme si takové, které nám nahrazuje chybějící část životních prožitků. Typická je například tendence lidí žijících ve stísněném městském prostředí věšet (zase to věšení!) si do bytu otevřené krajiny. Nebo obliba barokního umění jako protiváha monotónního, nudného života a naopak minimalismus u lidí uspěchaných a přehlcených. Když jsem tuto tendenci zkoumala u sebe, zjistila jsem, že se mi až pitoreskně projevuje v hudbě. (Osmdesátkový hit I need a hero opravdu nepotřebuje komentář.) Preferenci starých věcí můžeme interpretovat jako přesycenost módními trendy nebo také jako eskapismus od současnosti. Nebo ji také vyložit úplně jinak. Problémem teorie kompenzace je, že všechno je jen interpretace, jistě kreativní a pro jednotlivce retrospektivně zajímavá, ale omezená tím, že sama je uměním. Nicméně poskytuje návod, jak si racionalizovat vztah k umění, a dle mého názoru velmi funkční, i když spíše na úrovni vodítka a odrazového můstku.
Teorie kompenzace do značné míry podrývá mýtus uměleckého génia a nepochopitelnosti umění. Ale skutečně by fungovalo, aby umění bylo tvořeno na míru psychologických potřeb "lidstva", jak autoři navrhují? Zádrhel vidím už v definici psychických potřeb skupiny lidí, jímž by dílo mělo být určeno. (Je to jen krůček od pojmu cílová skupiny a managementu umění, ano.) Určit duševní potřeby širší skupiny lidí je ambiciózní, až velikášský projekt. Umění by se dostalo do rukou psychologů, kritériem hodnocení by bylo, zda jej psycholg(ové) označí jako vhodné pro kompenzaci například strachu. Je ale vůbec možné toto posoudit objektivně? Nenastala by nová vlna "psychologického diktátu obecné prospěšnosti"? Nic takového se ale zřejmě nestane. Můžeme tedy s klidem nechat tuto hypotetickou možnost spát a svobodně se pustit do říše úvah o tom, jak se skrze kvality obsažené v umění naučit lépe milovat. O tom příště.

http://polipet.cz/titul.php?id=11031