Václav Hájek: Zahalení a odhalení

 

Žil jednou jeden zahalený člověk. Nosil na hlavě papírový pytlík s otvory pro oči a smutně se usmíval. To však nebylo vidět. Ostatní lidé nevěděli, co se pod pytlíkem děje a jak se člověk tváří. Ale i oni měli na hlavách sáčky a tak nevěděl nikdo nic. Hlavně nevěděli, jak dlouho budou muset sáčky nosit a kdy budou moci zase ukázat světu své radostné, kulaté tváře.

 

Když přišel člověk domů, zahodil papírový sáček do kouta, svlékl se do naha a konečně byl odhalený. Pak začal tančit pomalý, slavnostní tanec. Nakonec si unaveně lehl a usnul. Ráno se oblékl, nasadil si pytlík na hlavu a šel do zaměstnání. Pracoval v botanické zahradě jako opylovač.

 

Drobounkým štětečkem přenášel pyl z květu na květ a nesměl poplést druhy, aby nedošlo k mutacím. Ne vždy se podařilo uhlídat, aby pyl skončil na správných bliznách a mutace tak přeci jenom občas vznikaly. Tyto botanické omyly se vyhazovaly do páchnoucí jámy za skleníky a skladišti. Jednou mu pod sáček vlétla včela. Kdo čeká, že mu dala žihadlo, mýlí se. Ale hodně se lekl, to ano.

 

Večer šel dlouhou ulicí, na jejíž jedné straně byly jen staré dřevěné ohrady a na druhé se po dešti leskly dlouhé stíny kostelních věží. Přešel tak několik tramvajových zastávek, než se odhodlal nastoupit do vozu. Dojel domů, svlékl se, zatančil a šel spát.

 

Ráno vstal, oblékl se, nasadil si na hlavu papírový sáček, zase si ho sundal, sedl si ke stolu a zapálil si cigaretu. Vlažná káva vhodně doplňovala tuto utěšenou scenérii. Přemýšlel, jestli má respektive chce jít do zaměstnání, ale nic lepšího ho nenapadalo. Pustím si rádio, řekl si. Vstal, zdvihnul rádio vysoko nad hlavu a pustil ho. Rádio spadlo na zem a rozbilo se. Nandal si na hlavu pytlík a odešel z bytu.

 

Ve skleníku pracoval do pozdního odpoledne. Drobounkým štětečkem přenášel pyl z květu na květ. Pečlivě kontroloval cedulky v květináčích, aby nepopletl druhy. Večer šel dlouhou ulicí, na jejíž jedné straně tančily tenké stíny věží a na druhé voněly staré dřevěné ohrady dehtem. Přešel několik zastávek, než konečně nastoupil do tramvaje a jel domů.

 

Doma se svlékl do naha a koukal dlouho do zrcadla. Zrcadlo rozpačitě mlčelo, jako vždy. Zametl podlahu, lehnul si a usnul. Ráno si chtěl pustit rádio, ale ouha, bylo v troskách. Uvařil si tedy alespoň kávu a díval se z okna. Venku létali ptáci a stromy sotva znatelně pohybovaly kořeny – to ovšem pochopitelně vidět nebylo, ale kdo by si to nedomyslel. Cestou do práce se zastavil v květinářství, aby květinám či rostlinám ve skleníku koupil květinu. Proč ne, pomyslel si. Květinářka ho pozorovala možná tázavě, ale vzhledem k tomu, že měla na hlavě papírový pytlík, nebylo to znát.

 

V zaměstnání dal květinu do vázy a postavil ji na stolek v rohu skleníku. Ostatní rostliny se k tomu nijak nevyjádřily nebo si jejich reakce alespoň nevšiml. Večer šel domů dlouhou ulicí, na jejíž jedné straně se kodrcaly a plazily stíny a na druhé vonělo dřevo a dehet. Doma se svlékl do naha a tančil až do rána. Nad ránem na krátko usnul.

 

Probudil se, byl celý rozlámaný. Sotva se mu podařilo si třesoucími prsty nandat na hlavu papírový sáček. Na oblékání nebylo při takovém nedostatku energie ani pomyšlení. Jel tedy do práce nahý. Ostatním lidem to nijak zvlášť nevadilo, aspoň podle výrazů jejich sáčků soudě. Ve skleníku přenášel celý den pyl štětečkem na nesprávné blizny a míchal druhy. Cedulky náhodně zpřeházel a na některé dopsal nová jména plná fantazie.

 

Domů šel dlouhou ulicí. Večer se nemusel svlékat, shodil tedy jenom pytlík z hlavy, chvíli tančil a šel si brzo lehnout.

 

Vyrostly krásné květy.